Rohy máme spojené spíše s nosorožci či dobytkem, přesto existuje celá řada rohatých ještěrek a hadů. Co je rozhodujícím kritériem pro to, že se u některých druhů těchto plazů vyvinou, zatímco jiní si vystačí bez nich? A skýtají svých nositelům samé výhody, nebo jsou jim spíše na škodu?.

Hadi a ještěrky patří do řádu šupinatých plazů. Jejich společným znakem je silná kůže krytá rohovitými šupinami, která se v pravidelných intervalech obměňuje. Zatímco hadi svlékají kůži vcelku, ještěrky a ještěři po částech.

Na hlavách těchto tvorů se mohou v některých případech nacházet bodce či výčnělky připomínající rohy. Jsou tvořeny speciálními šupinami, případně rohovinou či kostí. Nacházet se mohou nad očima, na čenichu či hlavě zvířete.

Různé rohy pro různá prostředí

Zatímco například zmije pouštní (Bitis caudalis) má dva rohy nad velkýma kočičíma očima, její jmenovkyni, zmiji růžkaté (Vipera ammodytes), roste jediný roh ze špičky nosu. Langaha listonosá (Langaha madagascariensis), endemit Madagaskaru, má zase na čenichu zvláštní výrůstek, jakýsi dopředu čnějící, dlouhý a měkký trn.

Rohy vodnářovky tykadlové (Erpeton tentaculatum), žijící ve sladkých vodách jihovýchodní Asie, pak připomínají spíše tykadla. To ještěrka zvaná ropušník velký (Phrynosoma asio), endemicky žijící na tichomořském pobřeží jižního Mexika, má sice ostny na zádech vytvořené ze speciálních šupin, ovšem rohy na její hlavě mají kostěné jádro.

Většině hadů a ještěrek poskytují tyto ozdoby výhody zejména při námluvách a obraně, někdy však mají i maskovací funkci při lovu. Jejich tvar se zpravidla vyvinul v závislosti na tom, jaké prostředí konkrétní zástupce řádu šupinatých obývá.

Při lovu jsou rohy výhodou především pro zvířata, která kořist aktivně nepronásledují, ale spíše na ní útočí ze zálohy. Díky rohům mohou snadněji splynout s okolím a stát se tak pro kořist „neviditelnými“.

Aktivní versus pasivní lovci

Federica Banfiho, herpetologa z univerzity v Antverpách v Belgii, a jeho kolegy však zajímalo, zda rohy a jejich maskovací funkce představují výhodu i pro zvířata, která jsou aktivními predátory, nebo jsou pro ně spíše zátěží.

Činí je například snadněji detekovatelnými kořistí či jim znesnadňují pohyb. V takovém případě by bylo jen logické, kdyby se postupem času rohy u těchto druhů přestaly objevovat.

Tým vědců podrobil zkoumání všechny příslušníky řádu šupinatých, jednalo se o 1939 různých druhů. Zaměřil se však pouze na ty, které měly rohy. Rohy se vyskytovaly pouze u 175 druhů šupinatých. Vědci přitom nerozlišovali, kde byly rohy na těle živočicha umístěné, ani z čeho byly vytvořené.

Ovšem přišli na to, že k evoluci rohů došlo nezávisle na sobě asi 69krát. Následně vědci analyzovali, zda se rohaté druhy živily spíše jako útočníci ze zálohy, tedy seděly a vyčkávaly, až se kořist přiblíží a až poté na ni zaútočily, nebo se jednalo o aktivní predátory, kteří kořist pronásledovali.

Jen 6 % rohatých je aktivními lovci

Výsledky svého zkoumání zveřejnili v listopadu loňského roku ve vědeckém žurnálu Biology Letters. Potvrdily, co vědci předjímali, že většina rohatých zástupců šupinatých útočila ze zálohy. Hned 164 druhů, tedy 94 % hadů a ještěrek s rohy, bylo relativně stacionárními lovci ze zálohy, pouze 11 druhů, tedy 6 % rohatých, pak bylo aktivními predátory.

Banfi k tomu říká: „Rohy mohou aktivní predátory znevýhodnit při lovu, protože struktura, která zvětšuje jejich hlavu a siluetu, je může činit pro kořist snadněji viditelnými při pohybu.“.

Theo Busschau, evoluční biolog z New York University Abu Dhabi, který v roce 2022 publikoval spolu s kolegou studii, jež spojovala preference stanovišť s různými typy rohů u zmijí, k tomu podotýká: „U pasivních lovců mohou rohy v populaci přetrvávat po dlouhou dobu.

Při studiu evoluce určité vlastnosti u zvířat je potřeba zvážit její náklady i přínosy a uvědomit si, že mohou existovat kompromisy plynoucí z jedinečného životního stylu daného tvora.“ Tím zdůvodňuje existenci rohů u 6 % aktivních predátorů.

Zajímavostí pak je, že u zmije rohaté (Cerastes cerastes) se z vajec občas zaráz líhnou jak mláďata s rohy, tak i bez nich. Podle Busschaua by stálo za to zejména u některých druhů zkoumat, jaké výhody a nevýhody jim rohy skutečně přináší.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 3/2024, které vyšlo 14. února 2024.