Máte dobré srdce? Zcela souhlasím. Máte bohatou slovní zásobu? Zcela souhlasím. Porozumíte rychle věcem? Zcela souhlasím. Jste plný nápadů? Tady jen spíše souhlasím. Věřili jste mi to? A pokud ne, myslíte, že jsem lhal vám, nebo obelhával sám sebe?

A jak takovou lež odhalit? Jak fungují ony pověstné „lži skóry“?.

Některé lidské sklony mohou v dotaznících napáchat pěknou neplechu. Lidem se například nechce nad odpovědí přemýšlet a tak odpovídají ledabyle, nebo mají tendenci souhlasit s čímkoliv, na co se jich zeptáme.

Vážným problémem je, pokud nám respondent neodpovídá podle skutečnosti, ale podle toho, jaká odpověď je společností považována za „správnou“. Tomu říkáme sociální žádoucnost – odpověď, kterou naše sociální okolí žádá.

Jenže když lidé v dotaznících neříkají pravdu, nemusí to znamenat, že lžou. Ukážeme si, jak se v psychologických dotaznících lež odhaluje a na závěr zjistíme, že zkreslování odpovědí někdy může být důležitou součástí měřených konstruktů.

Sociální desirabilita

Sociálně žádoucí odpovídání zkresluje realitu. Je ale důležité zaměřit se na to, co je podstatou tohoto fenoménu. V jádru snad každé lži o sobě najdeme potřebu vypadat dobře před druhými. Stejně tak sociální desirabilita reflektuje snahu člověka prezentovat se v dobrém světle. Co je tím dobrým světlem určuje kultura, ve které se pohybujeme.

Dostali jste dotazník na přívětivost, odolnost ega a asertivitu. A vy chcete být přívětivý, odolní a asertivní. Okolí to od nás žádá. Pocítíte tendenci dát odpovědi, které jsou sociálně desirabilní. A teď příklad – co kdyby se dotazník na přívětivost dal pistolníkům na divokém západě?

Sociálně žádoucí odpověď by pro ně byla něco zcela jiného. Z toho je jasně patrný triviální fakt, že kultura, naše okolí, na nás klade nároky v tom, jací máme být, a dalekosáhlé důsledky pocítí i psychologové zabývající se tvorbou osobnostních škál.

Součástky a sebeklam

Sociální žádoucnost je ale multidimensionální konstrukt. To znamená, že jde o tendenci (a osobnostní rys), který se skládá z více částí stejně jako každý počítač se skládá z více součástek. Psychologové se několik desítek let snaží shodnout na tom, které součástky to jsou.

Britský psycholog Delroy Paulhus v roce 1984 navrhl, že by se sociální desirabilita mohla skládat ze sebeklamu a řízeného dojmu. Do sebeklamu patří takové zkreslení reality, kterému sami věříme.

V případě řízeného dojmu zase víme, že tak úplně neříkáme pravdu – ale stejně u pohovoru napíšeme, že jsme nadmíru pečliví s citem pro detail. Sebeklam reflektuje lidskou potřebu vypadat dobře sám před sebou.

Řízený dojem zase již zmíněnou potřebu vypadat dobře před druhými. Aby sebeklam splnil svůj účel – podpořil vnímání sebe sama jako dobrého člověka – nesmíme si jej uvědomit. Proto se nejedná o lež v pravém slova smyslu.

Jak bylo řečeno, těm zkreslením reality skutečně věříme. Sebeklam má co do činění s obecně dobrým hodnocením sebe sama a má tak blízko k sebevědomí.

Egoista a moralista

Paulhus také přišel s rozlišením dvou základních typů zkreslení, kterých se lidé dopouští. Egoistické zkreslení nafukuje takové vlastnosti, které z člověka dělají velmi schopného jedince – prostě takového supermana.

Egoistické zkreslení se týká vlastností jako odvahy, emoční stability, kreativity a inteligence. Moralistická zkreslení z něj zase dělají člověka se kterým se bude dobře žít. Který je dobrý pro své okolí.

Sem spadá například interpersonální citlivost nebo péče o druhé. Zkrátka jedno zkreslení, kdy jsem dobrý sám pro sebe, a druhé, že jsem dobrý pro ostatní.

Validní testy a skóry

Otázka, proč je vlastně sociální žádoucnost problémem, se může zdát nadbytečnou. Když nám lidé neřeknou pravdu o svých vlastnostech, ani naše zjištění o těchto vlastnostech a souvislostech mezi nimi nemohou být pravdivá.

Pojďme si to ale lépe rozebrat. Začneme s konceptem validity. Validní test je takový, který měří, co má měřit. Dotazník na potřebu poznávání měří potřebu poznávání. Tečka. Když takový dotazník validní není, měří kromě potřeby poznávání ještě něco jiného.

Tedy skóry (skór je kvantitativní výsledek psychologického testu, pozn. red.) na tomto dotazníku jsou ovlivněny ještě něčím jiným než potřebou poznávání. Například potřebou vypadat jako někdo, kdo má velkou potřebu poznávání.

A jsme zase u sociální žádoucnosti. Když nám testy měří více věcí současně, nevíme do jaké míry skór testu odráží potřebu poznávání a do jaké míry jen potřebu takto vypadat. Ztrácíme se v tom a nevíme, jaký člověk ve skutečnosti je.

Protože se lidé liší jak v potřebě poznávání, tak v míře, do jaké dávají sociálně žádoucí odpovědi, nemůžeme odstřihnout určitou část skóru a říci: „Tohle je způsobeno sociální žádoucností“.

Přívětivé poznávání

A pak je otázka, jak spolu souvisí potřeba poznávání a přívětivost? Zkusíme hypotézu, že lidé, kteří jsou přívětiví také potřebují více poznávat. Například kvůli tomu, že přívětiví lidé jsou více vyladění na své okolí a tak jsou více motivováni toto okolí kognitivně uchopit.

Budeme se tedy snažit zjistit, zda když je člověk přívětivý, má větší pravděpodobnost, že bude mít větší potřebu poznávat. Jinými slovy, podíváme se na korelace mezi konstrukty. Jestliže jsme si řekli, že potřeba poznávat je zatížena sociální žádoucností a budeme zcela rozumně předpokládat, že přívětivost je na tom podobně (chceme být přívětiví, nebo ne?), tak sociální žádoucnost do určité míry způsobí rozdíly mezi lidmi jak v přívětivosti tak v potřebě poznávat.

Za rozdíly mezi dvěma různými konstrukty bude moci tatáž věc. Vysoká sociální žádoucnost zvýší jak skór přívětivosti, tak skór potřeby poznávat. Bude se tedy zdát, že se vysoká potřeba poznávat a vysoká přívětivost objevuje pospolu.

Lži skóry

Jak tyto škály, tzv. lži skóre fungují? Od psychologie byste možná čekali něco velmi důmyslného, ale tyto škály fungují poměrně jednoduše. K jejich fungování dojdeme drobnou úvahou. Když se vás zeptám, zda-li jste dobrosrdeční a vy řeknete:

„zcela souhlasím“, z jakého důvodu nemohu jasně určit, zda odpověď zkreslujete (ať už sebeklamem či klamáním druhých)? Protože někteří lidé skutečně jsou hodně dobrosrdeční. Jakou vlastnost tedy musí mít sociálně žádoucí odpověď tak, abychom člověka mohli podezřívat z přibarvování skutečnosti?

Musí být poměrně nepravděpodobná. Musíme se jej například zeptat na to, zda si před volbami pečlivě prostuduje volební programy všech zúčastněných stran. Je to sociálně žádoucí (poukazuje to na velkou svědomitost a občanskou uvědomělost), ale zároveň to málokdo dělá.

Když se člověka zeptáme na větší počet takových otázek (například zda nikdy neodhodil odpadek na veřejném prostranství, nebo zda nikdy ve vzteku nepráskl dveřmi) a on nám často podá sociálně „správnou“, ale nepravděpodobnou odpověď, můžeme mít podezření na to, že jeho odpovědi tak docela neodpovídají realitě.

To je princip fungování tzv. lži skórů. Nic složitého.

Škála beznadějnosti

Doposud jsme se se sociální žádoucností seznámili jen jako s narušitelem našich skórů. Co když ale někdy je sociální desirabilita nedílnou součástí toho, co chceme měřit? Abychom si tento bod přiblížily, uvedeme si příklad.

Beckova škála beznadějnosti tak silně (negativně) koreluje se sociální žádoucností až se zdá, že neměří nic jiného než naprosto nesouvisející tendenci k odpovídání. Lidé, kteří dosahují na škále beznadějnosti vyšších skórů dosahují nižších skórů na škále sociální žádoucnosti.

Navzdory silné negativní korelaci škála dovede poměrně dobře předpovídat, kdo se pokusí vzít si život. Možná sociální desirabilita není až tak nesouvisejícím konstruktem, ale relevantní součástí lidské beznadějnosti. Jak je to možné?

Pravda je prostě nejlepší

Sebeklam je vztažený k obecnému hodnocení sebe sama a k sebevědomí. Obsahuje zkreslení, které nám slouží jako určité obrany ega – chrání nás před mnohdy nepříjemnou pravdou o nás samých. Úplnou absenci těchto obran můžeme také vnímat jako zhroucení přirozených defenzivních mechanismů člověka, které nám pomáhají, abychom se sami se sebou cítili dobře.

Je to možná naprosto negativní náhled na sebe i na svou budoucnost, co způsobuje korelaci mezi beznadějností a sociální desirabilitou, a zároveň umožňuje dobře predikovat pokus o ukončení života. Zároveň, vezmeme-li v úvahu druhou součástku sociální desirability – kontrolování dojmu, můžeme říci, že nízká sociální desirabilita může kromě velké upřímnosti reflektovat i velkou apatii vůči tomu, jak nás vnímá okolí – takové zhroucení se do sebe, což se nám se škálou beznadějnosti dobře rýmuje. Sociální desirabilita tak někdy může být důležitou součástí konstruktu.

Ukázali jsme si mimo jiné, jak fungují tzv. lži skóry. Jednoduchý princip může ale neinformovaný respondent ponechat bez povšimnutí a prozradit tak na sebe například u pohovoru, že neodpovídá podle pravdy.

Takže až se vás někdo v dotazníku napříště zeptá, zda si před volbami pečlivě prostudujete volební program kandidujících stran a zda jste někdy jeli tramvají načerno, nepřemýšlejte nad tím, co se má, a raději kápněte božskou.

Autor: Martin Burget