Že jsou vymýcené? To je relativní už jen s ohledem na tající věčně zmrzlou půdu, která může vydat kdejaké překvapení. Pravé neštovice navíc mají několik blízkých příbuzných a loňský poplach kolem těch opičích mohl být jen varovnou výstrahou..
Datum 8. května 1980 vám asi nic neříká, přesto to byl významný den pro celé lidstvo. Oficiálně jsme se zbavili pravých neštovic – infekce, která po tisíciletí neztrácela svou děsivost. Vědci odhadují, že jen ve 20. století připravila o život kolem 300 milionů lidí a nespočetně dalších zohavila.
Onen květnový den byl tedy skutečně důvodem k oslavám přes jisté malé háčky. Za prvé se vyhlazení nemoci protáhlo, původně plánované datum vyhlazení nemoci bylo o 6 let dříve. Za druhé vir nezmizel zcela, jeho vzorky zůstaly podle mezinárodní dohody pod zámkem ve dvou laboratořích, v americké v Atlantě a v ruském Novosibirsku.
Tedy oficiálně pouze v těch dvou, protože o jejich uchovávání i na dalších místech se postupem času stále více spekulovalo. A se spekulacemi klesala i původní ochota k definitivní likvidaci vzorků, plánovaná na rok 1995. Nakonec z ní sešlo ze strachu, že se někdo pokusí vir použít jako biologickou zbraň. K tomu zatím nedošlo, zato se vynořilo riziko, na které nikdo nepomyslel…
Proč vlastně byly tak děsivé?
Také si říkáte, proč tolik povyku kvůli nemoci, kterou by dnešní medicína nejspíš dokázala zvládnout? Tak v tom se mýlíte, ani špičková chemoterapeutika si ve 20. století neuměla s pravými neštovicemi poradit.
Naše podceňování pramení z toho, že dnes už známe jen plané neštovice a považujeme je za jakousi mírnější podobu nemoci. A to je další omyl. Jejich původci – viry Variola a Varicella – nejsou nijak příbuzní.
A zatímco plané neštovice se zhojí i bez léčby, ty pravé znamenaly i ve 20. století ohrožení života. Dokonce i moderní antivirotika zabírala jen v počátcích onemocnění, jakmile se už objevila vyrážka, zůstávala téměř bez účinku.
O to drtivější dopad měly pravé neštovice v minulosti. Podle odhadů se s nimi lidstvo potýká nějakých 10 000 let, velké epidemie jsou známé už od starověku a některé vedly k vyhlazení celých etnik, zejména v Americe a Jižní Africe.
Vynález očkování
Když není účinná léčba, zbývá prevence. Tak se stalo, že strach z pravých neštovic vedl k objevu principu očkování. Možná znáte příběh o anglickém lékaři Edwardu Jennerovi, který si povšiml, že děvečkám od krav se pravé neštovice vyhýbají.
Prý je to proto, že od dobytka chytnou ty kravské, říkalo se. Jennera to zaujalo a rozhodl se souvislost mezi nemocí krav a děveček na jedné straně a pravými neštovicemi na druhé prozkoumat. Roky si vedl podrobné záznamy o vývoji puchýřů na vemenech i rukou dojiček a sledoval, který typ ve kterém stádiu vytváří nejlepší ochranu.
Po více jak 20 letech si byl natolik jistý, že se odhodlal k rozhodující zkoušce: Sekretem z puchýře dojičky, která se nakazila kravskými neštovicemi, infikoval osmiletého venkovského chlapce Jamese Phippse, což je samozřejmě dnes zcela nepředstavitelný nápad.
Ale uspěl, protože když později opakovaně chlapce infikoval pravými neštovicemi, nikdy u něj nemoc nevyvolal. Tak se Jenner stal zakladatel principu vakcinace, což je mimochodem slovo které odkazuje na původ očkovací látky, protože kráva se latinsky řekne vacca.
Původ nápadu byl starší
Doktor Jenner sice musel překonat úvodní nedůvěru medicínské obce, ale pak už to šlo ráz na ráz. Vůbec první očkování proti nakažlivé nemoci se rychle ujalo nejen v Anglii. A protože fungovalo, šířila se i Jennerova sláva.
Byla prý dokonce tak veliká, že ani Napoleon vůbec nezaváhal, když věhlasný zakladatel očkování požádal o propuštění svého příbuzného z francouzského zajetí. Copak může něco odmítnout Jennerovi, prohlásil údajně.
Přitom Jenner nebyl první, kdo s nápadem na očkování přišel, jen se jím nejdůsledněji zabýval. Zkušenost, že kontrolované setkání s virem, a to i pravých neštovic, může nemoc zastavit, je prastará a byla rozšířená v různých civilizacích.
Metod bylo několik, od vdechování rozdrcených neštovicových strupů, přes oblékání košil se stopami hnisu až po vškrabování sekretu ze strupů do kůže. Měly ale jednu zásadní vadu – síla pravých neštovic se dala jen obtížně odhadnout, a tak tyto pokusy také někdy vedly k plně rozvinutému onemocnění.
Proto se pozornost přesunula k blízce příbuzným kravským neštovicím a zkušenostem dojiček. Edward Jenner nebyl prvním anglickým lékařem, které je zkoumal a experimentoval s nimi. Právě jemu se ale nápad na účinnou prevenci povedlo dotáhnout k vítěznému konci a zavedení očkování.
To se počátkem 19. století bleskurychle šířilo Evropou. Chránilo tak dobře, že o nějakých 180 let později už vir nedokázal najít další oběť. Napadal totiž jen člověka, a tak v přírodě vyhynul.
Co přinesl konec očkování
S vymýcením pravých neštovic ztratilo očkování proti této infekci smysl. A tím se dostáváme zpět k tomu přehlédnutému riziku: Poslední čtyři desítky let stále přibývá lidí, kteří proti této infekci nemají žádnou ochranu.
A nejen proti ní. Háček je totiž v tom, že zkřížená imunitní ochrana, která spojila kravské a lidské neštovice, nebyla jednostranná. Vakcinace držela lidem dále od těla spolu s pravými neštovicemi také ty kravské a dokonce i několik dalších blízkých příbuzných ze skupiny ortopoxvirů, kam pravé neštovice patří.
Tyto viry dříve nehrály žádnou významnou roli, vyvolávají různé zvířecí varianty neštovic, většinou s lehkým průběhem, pokud se nakazí člověk. To ale neplatí o všech. Nepříjemná může být infekce opičími neštovicemi.
Její vir byl objeven v Africe až v 50. letech u jediného zvířete, žijícího v zajetí, ale o té doby virologové sledují jen soustavný nárůst infekce a snahu mutovat a napadat další živočišné druhy. Proto stoupá i počet případů přenosu na lidi, jen mezi 80. lety a rokem 2000 počet případů ve střední Africe narostl 20násobně a roste dál.
Ukončení očkování na tom má nepochybně podíl. A ačkoli je to podle názvu opičí infekce, ve skutečnosti ji nejčastěji přenášejí hlodavci. Ti se také postarali o první propuknutí nemoci ve vyspělém světě, která vyděsila USA v roce 2003. Předpokládá se, že to byli právě hlodavci importovaní z Ghany, kteří nakazili psouny, chované jako domácí mazlíčci. A vir pak napadl i jejich páníčky.
Hodná a zlá varianta
Při vší smůle trocha štěstí: Importovaná infekce byla lehčí variantou viru opičích neštovic ze západní Afriky. Tentýž vir z Konga ale dokáže zabít až 10 % nakažených. V čem je rozdíl? Při hledání odpovědi narazili vědci na jemné rozdíly v genomech ortopoxvirů.
Ty nejnebezpečnější umí produkovat protein, který narušuje koordinaci imunitní reakce. Naproti tomu odpovídající gen z virů opičích neštovic, které jsou již méně smrtelné, poskytuje návod pro mnohem kratší a méně účinný protein.
A u mírnější západoafrické formy opičích neštovic tento gen a odpovídající protein zcela chybí. Jenže to se lehce může změnit, viry to umí. Stačí jim malá mutace, aby se z nevýznamné vyrážky staly životu nebezpečnou infekcí.
Ke skutečné pohromě by pak zbýval už jen jeden krok. Dosud nepříliš závažné infekce kravskými nebo opičími neštovicemi by se lehce mohly stát obrovskou hrozbou, kdyby se virům povedla mutace, která by jim umožnila hladký přenos z člověka na člověka.
To totiž zatím moc neumí. K přenosu obvykle potřebují těsnou blízkost, proto se o opičích neštovicích psalo jako o nákaze, která se šíří hlavně při sexu mezi muži. Jenže u toho dlouho zůstat nemusí. Předpokládá se, že i pravé neštovice kdysi zvládly tento skok, když se zaměřily na člověka, a naučily se šířit kapénkami ve vzduchu.
Rizik je vícero
Jestli se vám dosavadní vývoj kolem neštovic zdá nešťastný, pak může být ještě hůř. Některá rizika máme doslova na dosah ruky, zvláště při sdílení domova s kočkou. Opičí neštovice totiž nejsou jediným ortopoxvirem, který má předpoklady vyvinout se v mnohem větší nebezpečí.
Šanci mají i kravské neštovice, které jsou běžné i v Evropě. K vám domů se mohou dostat docela jednoduchým způsobem. Jejich hlavním rezervoárem jsou opět hlodavci. A pokud máte kočku, může s kořistí chytit i infekci a pak si přijít pro pohlazení.
Pak už by šlo jen o to, jak by vir využil příležitost, aby zaujal místo uvolněné pravými neštovicemi. Jiné riziko, ba přímo cestu pro bioteroristy ukázal v roce 2017 velmi nezodpovědný experiment kanadského virologa Davida Evanse z Albertské univerzity v Edmontonu.
Ten z dílů genomu dokázal rekonstruovat už vyhynulé koňské neštovice. Vytvořil aktivní vir schopný infikovat. Pozdvižení bylo tak velké, že vědecké časopisy z etických důvodů odmítaly článek o experimentu otisknout.
Jenže se o něm začalo mluvit, a tak nakonec vyšel. Návod pro rekonstrukci pravých neštovic je na světě… Jako by nestačilo, že se mohou vynořit přirozeně. Za situace, kdy světová populace už většinově není očkovaná, a zemský povrch se otepluje, může tající permafrost vydal ostatky se stále funkčními viry pravých neštovic.
Autor: Kateřina Pavelcová
