Rypoši lysí jsou neuvěřitelně dlouhověcí hlodavci, kteří se mohou dožít i více než 30 let, zatímco běžné myši domácí zpravidla žijí jen jeden rok. Také se jim prakticky vyhýbá rakovina i jiné choroby související s přibývajícím věkem.

Vědci již zjistili, jaký gen za jejich dlouhověkostí stojí, nyní jej zavedli myším, kterým tak výrazně prodloužili život. Bude to nadějí i pro lidstvo?.

Rypoši lysí nepřestávají vědce fascinovat. Tito 8 až 10 cm dlouzí a okolo 35 gramů vážící hlodavci totiž disponují řadou neobvyklých vlastností, například necítí bolest, jsou adaptovaní na prostředí s omezeným přísunem kyslíku a energii mohou, jako jediní savci, získávat i spalováním fruktózy.

Žádní krasavci to však nejsou, jak napovídá jejich název, mají velmi málo chlupů a svraštělou růžovou až nažloutlou kůži. Špatně vidí a velké vyčnívající zuby používají k hrabání.

Unikátní rypoš lysý

Fascinující je však zejména jejich pro hlodavce tak neobvyklá dlouhověkost a fakt, že se prakticky nepotýkají s rakovinou, neurodegenerací, artritidou ani kardiovaskulárními onemocněními. Již v roce 2013 se týmu vědců z Rochesterské univerzity, ve spolupráci s kolegy z Izraele, Číny a Spojených států, podařilo zjistit, že za tím stojí jediná molekula, hyaluronan o vysoké molekulární hmotnosti (HMW-HA), kterou produkují buňky zvané fibroblasty.

Hyaluronan využívají rypoši i ke zvlhčování kůže, aby se jim lépe procházelo podzemními chodbami.

Hyaluronan tvoří jednu z hlavních složek mezibuněčné hmoty i u člověka. Je součástí pojivových, epiteliálních a nervových tkání. Ve velkém množství se nachází v očním sklivci, kloubní tekutině, pupečníkové šňůře a kůži.

Vysokomolekulární hyaluronan působí protizánětlivě a má analgetický účinek. Některé fragmenty působí přímo na buňky imunitního systému a mimo jiné urychlují i hojení ran. Hyaluronan rovněž zháší volné kyslíkové radikály a ovlivňuje proliferaci a diferenciaci buněk.

Za co může hyaluronan

Za produkci hyaluronanu jsou odpovědné speciální enzymy, tak zvané hyaluronansyntázy, u člověka se jedná o hyaluronansyntázu 2 (HAS2), která je kódována genem HAS2. Ovšem ve srovnání s lidmi i myšmi mají rypoši v těle asi desetkrát více HMW-HA a její molekuly jsou navíc asi pětkrát větší.

Díky snížené aktivitě enzymu, který je rozkládá, se hromadí ve tkáních, kde aktivují gen p16, který má protirakovinné účinky. Když vědci odstranili HMW-HA z buněk rypošů, tvořily se v nich s větší pravděpodobností nádory.

Nyní se týmž vědcům z Rochesterské univerzity, v čele s Verou Gorbunovou, profesorkou biologie a medicíny, a Andrejem Seluanovem, profesorem biologie, úspěšně podařilo přenést gen, zodpovědný za tvorbu kyseliny hyaluronové s vysokou molekulovou hmotností, z rypoše na myši domácí.

To vedlo ke zlepšení jejich zdraví a prodloužení střední délky života myší přibližně o 4,4 %. „Naše studie poskytuje principiální důkaz, že jedinečné mechanismy dlouhověkosti, které se vyvinuly u druhů savců s dlouhou životností, mohou být exportovány, aby se zlepšila délka života jiných savců,“ říká k tomu Vera Gorbunova.

Delší život pro myši i člověka?

Myši s upraveným genem byly lépe chráněny jak před vznikem nádorů, tak před chemicky vyvolanou rakovinou kůže. Zlepšilo se také jejich celkové zdraví a žily déle ve srovnání s běžnými myšmi. Jak stárly, v různých částech jejich těla se vyskytovalo méně zánětů, přičemž zánět je charakteristickým znakem stárnutí, a udržovaly si rovněž zdravější střeva.

Vědci se domnívají, že je to právě z toho důvodu, že HMW-HA je schopna regulovat přímo imunitní systém.

Tato zjištění otevírají nové možnosti pro zkoumání toho, jak by HMW-HA mohla být využita i k prodloužení délky života a snížení nemocnosti související se záněty u lidí. „Trvalo nám 10 let od objevu HMW-HA u rypoše lysého, než jsme ukázali, že HMW-HA zlepšuje také zdraví myší,“ říká Gorbunova.

„Naším dalším cílem je přenést tuto výhodu na lidi,“ dodává. Věří, že toho lze dosáhnout dvěma cestami: buď zpomalením degradace HMW-HA nebo zvýšením syntézy HMW-HA. „Už jsme identifikovali molekuly, které zpomalují degradaci hyaluronanu, a testujeme je v předklinických studiích,“ doplňuje Seluanov.