V proviantním skladu seděl vojenský písař a cosi luštil. Skutečný vědec nikdy nespí – ačkoli základní pravidlo říká, že voják spí vždy, kdy může. Možná právě to vzbudilo pozornost jistého nadporučíka..

Velká válka si sáhla i pro Bedřicha Hrozného, už v té době uznávaného orientalistu a vědce. Vypráví se, že když jej v noci přišel zkontrolovat nadporučík Kammergruber, nedokázal pochopit, proč je vzhůru.

A s vojáckým despektem se zeptal: „Co vy, inteligent, vlastně děláte v civilu?“.

Hrozný zasalutoval a odpověděl: „Poslušně hlásím, profesor semitologie se zvláštním přihlédnutím k asyrologii.“ „A jak to, že se vám nic ze skladu neztrácí?“ „Protože nekradu.“ Tehdy mu Hrozný ukázal to, na čem tak usilovně po nocích pracoval a díky čemu trávil ve skladu tolik času navíc.

Nadporučík nerozuměl prakticky ničemu. V té době mu totiž nerozuměl nikdo. Ani sám Hrozný. Zatím.

Za dobrodružstvím!

Hrozný byl to neobyčejný polyglot – kromě tehdy povinné latiny a řečtiny zvládl hovořit arabštinou, asyrštinou, aramejštinou, etiopštinou a několika dalšími jazyky. I proto na počátku 20. století byl součástí expedic v Turecku, kde pracoval na překladech klínových písem.

Zlom v jeho kariéře nastal v roce 1906, kdy byl poblíž Ankary objeven velký archiv chetitských králů. Část textů byla v babylonštině, část ovšem v jazyce zcela neznámém.

Bilingvní texty nalezeny nebyly a text se rozluštit nepodařilo. A přitom nešlo o žádné malé množství – těch tabulek prý archeologové našli kolem 13 tisíc.

Psaní jen pro siláky

Klínové písmo se vyvinulo z mnohem starších piktogramů, zejména kvůli zjednodušení. Za svůj zvláštní tvar vděčí podobě rydla, kterým se texty zapisovaly, a díky kterým se psaní zjednodušilo a ustálilo.

A protože se psalo zejména na hliněné tabulky, zachovalo se nám velké množství textů, jež přetrvaly ohně, řádění armád a tisíce let. Původní klínopis se vyznačoval velkou složitostí: část znaků označovala slabiky, část celá slova a u části šlo o nečtené determinanty, které pouze určovaly oblast, kam dané slovo patří.

Při přejímání písma jej proto různé národy zjednodušovaly – což byl i případ Chetitů. Ti počet znaků zjednodušili a přešli na slabičný systém, což později usnadnilo práci i Bedřichu Hroznému.

O chlebu a vodě

Nezdržoval se hledáním neexistujícího. Vzal si neznámé texty a začal v nich hledat známé výrazy z babylonštiny. Jedno z prvních slov, které takto našel, bylo Ninda – což v sumerštině znamená chleba. A k chlebu patří voda – pomyslel si, když v dané větě našel znaky říkající wa-a-tar.

Díky tomu rozluštil první větu, která v překladu znamenala „Nyní chleba budete jísti, vodu pak budete píti.“ Stejným způsobem pokračoval i dál a postupně se mu podařilo seskládat význam ve větách se sumerskými a babylonskými výrazy.

Byla to mravenčí práce, která navíc vyžadovala, aby si stanovil i základní gramatická pravidla dosud neznámé řeči. Ale dokázal to!

Dlouhá cesta za pravdou

Když v roce 1915 předložil první důkazy, že chetitštinu rozluštil, nesetkal se u vědecké obce s pochopením. Nikdo mu nechtěl věřit, zvlášť v okamžiku, kdy Hrozný prohlásil: „Nejde o semitský jazyk, ale o indoevropský.“ Tím se vysvětlil i fakt, proč nikdo před ním nedokázal písmo rozluštit – všichni hledali jiné zákonitosti, které, logicky, v chetitských textech nenacházeli.

Teprve v roce 1921, po předložení mnoha dalších důkazů, byly jeho závěry definitivně přijaty. Z Bedřicha Hrozného se stal český Champollion.

Jen o něco lepší, protože francouzský vědec, který rozluštil egyptské hieroglyfy, měl k dispozici Rosettskou desku s texty hned ve třech různých jazycích.