Pozemská tektonika dokáže lidem pořádně zavařit. Koneckonců, devastující zemětřesení v Turecku a Sýrii máme ještě v živé paměti. Ale, ruku na srdce, i ona je jedním z hybatelů života na Zemi..

Některé objekty ve vesmíru jsou jen studenými balvany, které jen tak bezcílně letí prostorem. Žádné zvláštní procesy na nich neprobíhají a pro vědu jsou zajímavé jen hlediska jejich složení a stáří. Ovšem třeba planety jako je naše Země, jsou dynamickým systémem, který se neustále mění.

Kdybychom vedle sebe postavili Zemi v plenkách, Zemi starou miliardu let, dvě miliardy let a její současnou podobu, tak jednalo by se zcela o rozdílné světy. Hvězdy, planety, měsíce a mnohá další tělesa se zkrátka vyvíjejí a než se stanou vychladlými kameny, dopřejí si spoustu bouřlivých zážitků.

Pestrý a členitý povrch zemské pevniny jakožto i oceánského dna má na svědomí právě zemská tektonika. Povrch Země je neustále v pohybu a tvář planety se tak neustále mění. Typickým příkladem je vznik nejvyššího světového pohoří Himálaje a Tibetské náhorní plošiny.

Před nějakými padesáti miliony lety začala indická deska, která připlula z Afriky, tlačit na tu asijskou. Povrch se začala zvedat, až překročil hranici osmi tisíc metrů nad mořem. Tento proces přitom pokračuje dodnes.

Zjednodušeně se dá říci, že litosférické desky plavou, tu do sebe naráží, tu se od sebe vzdalují. Ještě před 200 miliony lety existoval jediný superkontinent Pangea. Ten se však rozpadl a postupem času se kontinenty zformovaly do stavu, jaký je zakreslen v našich atlasech.

Desky se ovšem nezastavily a plují dál, takže za pár desítek milionů let všechny světadíly opět splynou v jediný superkontinent.

V nám blízkém vesmíru je pozemská tektonika výjimečnou záležitostí. Ne, že by třeba Venuše nebo Mars byly vychladlé planety a pod jejich povrchem se nic nedělo, ale pohyb desek zde vědci nepozorují. To samé platí i o Měsíci.

I on má žhavé jádro, ale povrch zůstává v klidu. Podle dosavadních poznatků se zdá, že zmíněná terestrická tělesa jsou na rozdíl od Země obalena jednou velkou litosférickou deskou. Jedna z geologických teorií hovoří o tom, že tektonika tak či onak souvisí s přítomností kapalné vody.

Právě ona totiž dokáže měnit horniny a jejich hustotu, což ve výsledku deskám umožňuje jejich „plavbu.“.

Vesmír je ovšem obrovský a možnost, že by pohyb litosférických desek byl pouze a jen výsadou jediného tělesa, je značně nepravděpodobná. Vědce v tomto ohledu zajímá Jupiterův měsíc Europa. Ten sám o sobě je nad míru mimořádným tělesem.

Pod velmi řídkou kyslíkovou atmosférou (tvořenou atomárním kyslíkem, nikoliv jeho molekulou) se nachází ledový obal tělesa. To nejpozoruhodnější se ovšem nachází pod ledem, s vysokou pravděpodobností se zde nachází vodní kapalný oceán, ve kterém je více vody než na Zemi.

Vedle Saturnových oběžnic Enceladu a Titanu je právě Europa nejžhavějším kandidátem pro objev mimozemského života.

Právě přítomnost vody nevylučuje, že i Europa moc dobře ví, co to znamená desková tektonika. Už jen bližší pohled na povrch měsíce, který je plný prasklin, proláklin a hlubokých údolí, naznačuje, že pod povrchem měsíce se něco děje.

Už před časem tým expertů z Brownovy univerzity na Rhode Islandu předložil hypotézu, že na Europě funguje cosi jako ledová tektonika.

Američtí badatelé přišli s teorií, že ledový obal europy se skládá ze dvou vrstev. Ta svrchní, vystavená mrazivému vesmíru je chladnější, ta spodní má o něco vyšší teplotu. To by znamenalo, že v určitých okamžicích se o sebe obě „desky“ mohou třít.

To by s radostí uvítaly potenciální mikroorganismy, žijící v oceánských hlubinách Europy, protože by tak měly zajištěný přísun živin. Zda tam ovšem nějaká bakterie či cokoli podobného vůbec je, to zatím netušíme a v nejbližší době se to ani nejspíš nedozvíme.

Tuto teorii nyní ověřovala studie Geoffreyho Collinse z Wheaton College. I on se svými kolegy dospěl k závěru, že cosi na způsob tektoniky na Europě skutečně existuje. Za základní vodítko si vzal zmíněné praskliny, které povrch měsíce lemují.

Došel k závěru, že v jejich rozmístění existují zákonitosti, tedy, že nejsou na Europě nasypané nijak náhodně. To by znamenalo, že na povrchu Europy musí docházet k nějakým pohybům. Zároveň však nikoliv všude, protože tvář Jupiterovy oběžnice lemují i široké pláně, které jsou téměř hladké.

Zároveň, pokud zde desky skutečně existují, jsou proti svým pozemským kolegům docela líné, protože podle Collinsova měření dokážou urazit nanejvýš sto kilometrů.

Zdá se, že případná tektonika Europy se od té pozemské velmi liší, ale co to znamená, není zatím jasné. Zda tam skutečně vůbec je, by měly ozřejmit mise mířící k Jupiteru. Evropská sonda JUICE je již na cestě, v příštím roce pak odstartuje americká sonda Europa Clipper, jejímž středobodem zájmu, jak její jméno napovídá, bude právě záhadný Jupiterův ledový měsíc.