Nemoci provázely lidský život od nepaměti. V historii se ale našlo několik statečných lékařů a badatelů, kteří ve snaze porozumět příčinám zákeřných chorob či na ně objevit lék, riskovali vlastní zdraví a někdy i život. Kteří odvážlivci to byli?.
Skotský lékař, chirurg a patolog John Hunter (1728-1793) věřil, že kapavka a syfilis jsou různými stádii stejné choroby. Aby potvrdil svoji teorii, rozhodl se k odvážnému experimentu, přenesení kapavky z údu nakaženého vojáka na nenakaženého, který popsal ve svém spisu O léčení chorob venerických z roku 1786. Jak moc názorný byl, tedy zda pokus provedl přímo na sobě, je dodnes sporné.
Jeho dílo je psané velmi neutrálně, což je ale pochopitelné, protože jeho lékařské ani osobní reputaci by příliš neprospělo, kdyby se k nákaze veřejně přiznal.
Kapavka a syfilis totéž (ne)jsou
V rámci pokusu se u dříve zdravého pacienta za krátkou dobu objevily příznaky kapavky a zanedlouho i syfilitidy. Problémem bylo, že oběma chorobami trpěl už nešťastný voják, od kterého pocházel původní vzorek.
Hunter se pak velmi usilovně snažil přijít na to, jak obě choroby vyléčit, ale marně. Až o 51 let později potvrdil výzkum francouzského lékaře Philippa Ricorda (1800–1889), že mají kapavka a syfilis odlišné původce.
Před objevem antibiotik byla kapavka léčena použitím rtuti, dusičnanu stříbrného či arenu. Účinný lék na syfilis, Salvarsan, byl vyvinut v roce 1910 německým lékařem Paulem Ehrichem (1854–1915).
Americký medik Stubbins Ffirth (1784-1820), který studoval na Pensylvánské univerzitě v době, kdy stát postihla nejhorší epidemie žluté zimnice v historii, se zase domníval, že nemoc není nakažlivá, ale způsobuje ji horko a stres.
Aby svoji teorii dokázal, začal si do řezů na pažích vtírat krev, sliny i moč nakažených pacientů. Poté začal inhalovat vzduch vycházející z úst nemocných. Nákaza se u něj ale neprojevila. Začal proto experimentovat s černými zvratky nemocných.
Vtíral si je do ran, jejich výluh si pak kapal do očí, a dokonce je i pozřel. Přesto neonemocněl.
Nakažlivost žluté zimnice
Výsledky svých pokusů, při kterých se mu nepodařilo infikovat se žlutou zimnicí, považoval za potvrzení své hypotézy, že nemoc není nakažlivá. Svá zjištění publikoval ve své diplomové práci v roce 1804. Až později se ukázalo, že vzorky tělních tekutin, které Ffirth pro své pokusy používal, pocházely od pacientů v pozdním stádiu nemoci, kteří tak již nebyli kontaminováni virem.
Objev, že žlutou zimnici přenášejí samičky komárů Aedes aegypti, učinil až roku 1881 kubánský epidemiolog Carlos Finlay (1833–1915).
Velkou odvahu při dokazování své teorie projevil také italský lékař a parazitolog Giovanni Battista Grassi (1854–1925). V parazitologii dosáhl mnoha úspěchů a prvenství. Věnoval se studiu blech, objevil nový druh pavouka, který pojmenoval po své manželce, a bylo to on, kdo položil základy boje proti škůdcům, když identifikoval nejnebezpečnějšího škůdce vinné révy, hmyz jménem mšička révokaz.
Zkoumal také tasemnice, přičemž u lidské trpasličí tasemnice správně určil, že ke svému vývoji nepotřebuje mezihostitele.
Nákaza škrkavkami z těla zemřelého
Měl i vlastní teorii o tom, jak se do lidského těla dostávají jeho nejběžnější parazité, škrkavky, a to pozřením vajíček. Při pitvách byli totiž 15 až 20 cm dlouzí dospělci nalézáni v trávicím traktu nebožtíků ve velmi hojném počtu.
Sníst takto velké červy nikdo nemohl, jak se tam tedy dostali? Dne 30. srpna 1879 si proto Grasii nechal připravit zvláštní svačinu, vajíčka škrkavek získaná z vnitřností nakaženého nebožtíka. Za tři týdny se u něj začaly projevovat zdravotní obtíže a ve své stolici nalezl vajíčka škrkavek. Byly jich desítky tisíc.
