Mohli jste uniknout tomuto článku? Nebo už to bylo předurčené? Bylo od Velkého třesku v síti příčin a důsledků nevyhnutelně dáno, že zhruba čtyři miliardy let poté, co buňka schlamstne sinici a vymyslí fotosyntézu, bude kvadriliarda atomů vašeho těla číst přesně tato slova, a myslet si právě to, co si právě teď myslíte?.

Jste odsouzeni ke sklenici pomerančového džusu dnes odpoledne? A nebo se můžete skutečně svobodně rozhodnout pro šálek zeleného čaje?

Víra ve svobodu vůle pevně zarostla do kořenů naší civilizace a pak se nám ztratila ze zorného pole. Justice i velká náboženství mlčky předpokládají, že jsme to skutečně mohli neudělat. A my se těžko smíříme s možností, že nesmírně složitá kombinace genů, vlivů prostředí, aktivace neuronů a kdo-ví-čeho-všeho-ještě determinovala každý náš krok, slovo, čin.

Tento problém celé věky patřil do výsostného teritoria filozofů. Nedávno ale vtrhli na jejich území se svými přístroji neurovědci. Co bylo transcendentní, už je prý měřitelné. A tak zkouší dát pořádnou tečku staletému otazníku: Jsme svobodní?

Tři desetiny vteřiny

Jako první do toho hodil empirické vidle Benjamin Libet (1916–2007) s kolegy. Z dřívějších výzkumů věděl, že přibližně vteřinu před vykonáním pohybu se v elektrické aktivitě mozku objeví motorický přípravný potenciál, známý pod anglickým pseudonymem RP. Libet si položil kacířsky jednoduchou otázku:

„Co když RP předchází nejen pohybu, ale dokonce i rozhodnutí pohyb vykonat?“ Drobný spoiler: přesně tohle zjistil!

Šest lidí si nechalo nasadit na hlavu elektrody pro měření mozkové aktivity, na ruku přístroj k zaznamenání pohybu a pak dle instrukcí pohnuli prsty. Nebo zápěstím. Spontánně, bez plánování, jakmile je to napadlo.

Na hodinách určených pro měření velmi krátkých časových úseků ukázali Libetovi, kde se nacházela pohybující se tečka, když si uvědomili rozhodnutí se pohnout. A Libet zjistil, že přibližně tři desetiny vteřiny před tímto momentem se objevil přípravný motorický potenciál (RP).

Vypadalo to, jakoby v mozku bylo o pohybu rozhodnuto dřív, než si to jeho nositel uvědomil. Aby toho nebylo málo, před pár lety v dosud jediném pokusu o co nejbližší napodobení experimentu, byl s některými odchylkami tento výsledek zopakován českým týmem.

Další rána pro svobodnou vůli

V roce 2008 doba i technika pokročila a tak John Dylan Haynes se svým týmem mohli použít fMRI. To je přístroj, který zjistí jak moc jsou aktivovány různé části mozku. Účastníci si měli jednoduše vybrat, které ze dvou tlačítek zmáčknou.

A vyšlo najevo, že aktivace v některých částech mozku předpovídala, které z nich to bude. A to až 10 vteřin před rozhodnutím.

Nastal čas konstatovat, že deterministé byli determinováni ke svému deterministickému přesvědčení a zcela nesvobodně doznat, že měli pravdu? Nikoliv. Je na čase věci vyjasnit, což ve vědě znamená jediné – pořádně zkomplikovat…

Začněme tím, že sám Libet ponechal svobodné vůli alespoň malé, nepohodlné místečko k živoření. Účastnící jeho studie totiž uvedli několik příkladů, kdy impuls (nebo rozhodnutí) pohnout rukou potlačili.

Libet později zjistil, že průběh RP do okamžiku vetování impulsu byl podobný jako při uskutečnění pohybu. Vyvodil tedy, že vládneme jakýmsi „svobodným vetem“. Nemůžeme ale vyloučit, že nevědomé procesy způsobily nejen vědomý záměr rukou pohnout, ale i vědomý záměr tento impuls potlačit.

Pusťme ke slovu filozofii…

Mluvíme-li o rozhodnutí pohnout zápěstím a zmáčknout tlačítko, mluvíme o svobodné vůli? Pokud ve „svobodu vůle“ věříte, nejspíš se držíte tohoto předpokladu: „Máme možnost zvolit jinou možnost.“ S nějakými omezeními, samozřejmě.

A právě toto přesvědčení je tím, co je ve střetu se zjištěními Heynese a Libeta.

Někteří filozofové možnost volby jiných možností odmítají a hledají svobodnou vůli, která by se vtěsnala do deterministického světa bez rozporu s ním. Tato tzv. kompatibilistická pojetí tvrdí, že k tomu, aby byl čin svobodný, stačí, pokud jej člověk chtěl vykonat.

Že i toto chtění je determinované a člověk nemohl chtít jinak, na jeho svobodě to nic nemění. L. Deecke rozlišuje tři složky rozhodnutí: Co udělat, jak to udělat a kdy to udělat, zatímco Libetovy experimenty se týkají pouze toho „kdy“. A přitom právě to „kdy“ často nebývá až tolik podstatné.

Ještě předtím, než účastník Libetova experimentu zvolil moment, kdy pohne zápěstím, rozhodl se k experimentu přihlásit, do laboratoře přijít a téhož dne udělat či neudělat řadu různých věcí. Možná ke všem byl determinován, možná jednal svobodně.

Pohyb zápěstím nám tuhle otázku nezodpoví. Už jen proto, že k předurčení pohybu, výběru zaměstnání, nebo rozhodnutí necvičit by sloužily docela jiné nevědomé procesy.

Navíc než naše rozhodnutí vykonáme, obvykle o nich můžeme přemýšlet déle než 150 milisekund jako v experimentu. Máme spoustu času pro vědomé přehodnocení, nebo „veto“, o kterém je řeč výše. Možná determinované, možná svobodné.

Jen tak si vykopnout nohou

Dobře, možná pohyb zápěstím na rozmanitost našich rozhodnutí zobecnit nelze.

Ale co když jen tak pro zábavu vykopneme nohou – také se v mozku předem objeví elektrický potenciál, který to určí? Ne tak rychle! Na Libeta za výsledky kromě slávy pršela i celá řada kritických připomínek. Prokousáme se detaily jedné z nich…

Mohli účastníci experimentu čas uvědomění impulsu k pohybu vůbec udat přesně? V jedné ze studií podobných té Libetově lidé ve 40 % pokusů udali čas rozhodnutí, který odpovídal době až po vykonání pohybu.

Někdo zase hloubal nad tím, zda vjem pohybu prstu a rozhodnutí pohyb vykonat v našem prožívání nesplývá tak, že je nemožné je rozlišit.

Když už jsme u toho, proč si Libetův experiment zrovna nezkusit? Zkrátka spontánně pohněte prstem. Kdyby po vás teď Libet chtěl určit čas, kdy jste se rozhodli pohnout, dokázali byste to?

Libet na tuto kritiku mírně rozladěn odvětil, že v kontrolních pokusech účastníci udávali tyto dva časy jako rozdílné a neměli potíže je rozlišit. Jenže to předtím půl dne trénovali. A český tým, který stojí za replikací Libetova experimentu, zjistil, že ten, kdo se s úkolem setká poprvé, udává stejný čas bez ohledu na to, zda se ho ptáme na rozhodnutí nebo na pohyb.

Až po tréninku lze tyto časy rozlišit. Možná proto, že čas rozhodnutí spíš účastníci zpětně odvodí podle toho, že musel předcházet pohybu.

Libet na lopatkách

Je tedy přesnost výpovědí účastníků zpochybněna. Dostali jsme Libeta na lopatky? Spíše naopak. Jestliže se k pohybu rozhodnu v okamžiku, kdy pohyb vykonám, ale RP se objevuje před pohybem, má závěrečný trumf v rukou Libet. Ovšem nezapomeňme na zobecnění.

Trochu jsme pozapomněli na Hayese. Důvodům, proč se z výběru mezi dvěma tlačítky nedá usuzovat na výběr mezi dvěma nabídkami ke sňatku, jsme se už věnovali. Stačí doplnit jednu „zapomenutou“ informaci a uvidíme jeho experiment v novém světle:

Aktivace v určitých oblastech mozku dovedla předpovědět volbu tlačítka pouze s 55–60% přesností. Pokud jsme stoprocentně determinovaní, zjistili bychom to spíše blízkým pohledem na miliardy neuronů. To nezvládneme. Zatím.

Více se o síle naší vůle dočtete v aktuálním čísle…

Autor: Martin Burget