A dokonce nejen jednu. Ukazuje se, že za problémy s velkou nadváhou nemusí být jen pohodlnost, nebo přílišná chuť k jídlu.

Podle běžné představy si obézní lidé za svůj problém mohou sami nedostatkem sebekázně. Jenže věda dochází k poznání, že to zdaleka nemusí být celá pravda. Zdá se, že čím je tuková tkáň v těle mohutnější, tím úspěšněji blokuje snahy o své zničení.

Jinak řečeno, dokáže rozvíjet metody, kterými nepříjemně komplikuje pokusy o hubnutí.

Překvapivě aktivní

Ještě celkem nedávno byla tuková tkáň považovaná prostě za cosi jako pasivní skladiště energie, které jinak nemá vliv na děje v těle. A předpokládalo se, že se na čilé vnitřní komunikaci v organizmu podílí jen signálními molekulami a hormony.

Už nějakou dobu se sice vědělo, že i do tukové tkáně prorůstají nervy, ale ani od těch se nečekalo nic víc, než to, že pouze řídí spalování nebo ukládání tuku.

Že to byly bláhové představy, ukázala studie týmů neurovědců ve Výzkumném institutu Scrippsové v americkém San Diegu. Původně tam chtěli jen zjistit, jak vlastně procházejí nervová vlákna tukovou tkání.

I to byl sám o sobě obtížný úkol.

Metody, které se používají k výzkumu nervů v kůži, byly v hloubi tukové tkáně k ničemu. A tak nejprve vyvinuli postup, kterým pomocí určitých látek změnili u laboratorních myší některé struktury na transparentní, zatímco jiné zůstávaly zachované v původní podobě. A pak přišlo překvapení.

Vědci viděli, a to doslova, že tuková tkáň je nejen protkána nervy bohatěji, než se čekalo, ale že navíc jde o různé typy. Skoro polovina z nich totiž nebyla napojena na vegetativní nervovou síť, tedy tu, která řídí pouze spotřebu a ukládání tuku.

Vedla k zakončením v páteři, tzv. spinálním gangliím, jejichž úkolem je hlásit informace do mozku.

Podivuhodná změna

Dokáže tedy tuková tkáň hlásit mozku své vjemy podobně jako třeba kůže? To byla logická následující otázka, která se nabízela. Aby se dobrali odpovědi, vymysleli v San Diegu opět novou metodu. Pomocí virové infekce u pokusných myší cíleně zničili části senzorických nervů v tukové tkáni.

Tím je vyřadili z provozu. Pak sledovali, co se bude dít. A dočkali se. Původní bílá tuková tkáň se začala měnit. Začala v ní vznikat hutná ložiska s vysokým podílem hnědého tuku. Tedy právě toho, který si vysloužil dobrou pověst, protože velmi efektivně spaluje energii a přeměňuje ji na teplo.

Tomu odpovídala i vyšší tělesná teplota pokusných zvířat, u nichž vypnuli senzorické neurony v tukové tkáni. Podle docenta Li Ye, vedoucího týmu sandiegských neurovědců, se ukázalo, že pokud mozek nedostává žádné smyslové signály z tukové tkáně, pak její správu převezme vegetativní nervstvo.

To ji začne využívat jen jako sklad energie. Naopak pod dohledem senzorických neuronů se tkáň může dál vyvíjet. „Jako by tyto dva typy nervových sítí fungovaly jako pedál a brzda,“ vysvětluje Li Ye. Výsledky studie tím naznačují slibnou možnost pro novou léčbu obezity.

Obtížný bílý tuk, které se tělo nechce zbavit, by stačilo zničením senzorických nervů pozměnit na hnědý a kila by šla dolů sama. Jenže zatím je to jen teorie, medicína tak daleko ještě není. Vědci chtějí nejdříve zjistit, jaké informace vlastně tuková tkáň do mozku vysílá. A to není jediný problém, proč změnit chování tukové tkáně nebude tak snadné.

Přeměnu blokuje zánět

To je ta další potíž – přeměnu na hnědý tuk komplikuje nepříjemný sklon bílé tukové tkáně ke značné imunitní aktivitě. Konkrétně to znamená, že přitahuje a zadržuje imunitní buňky, které pak svými signály vyvolávají mírný, ale chronický prozánětlivý stav.

Ten je problémem sám o sobě, protože se šíří tělem a vyvolává neblahé změny, a to už hned v cévách. Proto je tak častá ateroskleróza. Proč vlastně nahromadění tukových buněk imunitu tak zajímá, není zatím známo, jasné ovšem je, že toho bílá tuková tkáň dokáže využít ke své ochraně.

Věc se má tak: Pro změnu bílého tuku na žádoucí hnědý je nezbytná čilá aktivita jisté signální látky (označuje se jako cyklický guanosinmonofosfát, cGMP). Právě ta podporuje spalování tuků. Jenže zánětlivé změny, které v bílé tukové tkáni postupně nabírají na síle, jí házejí klacky pod nohy.

Potvrdil to výzkum na bonnské univerzitě. Myším podávali velmi kalorickou potravu a kromě přírůstků měřili také zánětlivé faktory. A zjistili, že se zánět enormně rozšiřoval především v neblaze známém břišním tuku.

Tam současně s ním klesala aktivita zmíněné signální látky, až se prakticky zastavila.

Hledání léčby

Bonnský tým profesora Alexandera Pfeifera našel i konkrétního imunitního pachatele. Je jím tumor nekrotizující faktor alfa (TNF alfa), který slouží imunitě jako jeden z nejsilnějších signálů k vyvolání zánětu.

Kromě této své hlavní funkce ale také blokuje dráhu enzymu cGMP a brání tak přeměně bílých tukových buněk na hnědé. Že se to neděje pouze u myší, to si bonnský tým ověřoval ve spolupráci s univerzitní nemocnicí v Lipsku a s Institutem Karolinska ve Stockholmu.

Při pokusech se vzorky lidského podkožního a břišního tuku prokázali, že problém s obezitou, která se brání hubnutí za pomoci zánětu, se člověka týká stejně jako myší. Výsledky výzkumu oznámili jako rýsující se naději pro možnou léčbu obezity.

Jenže tato naděje zůstává opět jen teorií stejně jako u nedávného výzkumu senzorických nervů v tukové tkáni. Od zveřejnění bonnského výzkumu v roce 2016 k žádnému praktickému zvratu nedošlo. Vědci opustili i představu, že by šlo zasáhnout podpořením aktivity cGMP. Tady se i ví jak:

Přesně to totiž dělá modrá pilulka na podporu erekce, což je známo už nějakých 10 let. Jenže stejně tak dobře jsou známá i rizika. A tak se zřejmě pro řešení zamotaného problému s blokádou odbourávání nadbytečného bílého tuku budou muset hledat další cestičky.

Mozek se nedozví, že jsme syti

Kudy by další cestičky mohly vést, se přinejmenším tuší. Slibným cílem je leptin, hormon, který si vyrábí přímo bílá tuková tkáň a funguje jako důležitý regulační mechanismus. Hlásí totiž, že tělo má dostatečné energetické zásoby.

Viděno z historického hlediska to byl velmi užitečný nástroj. Pokud člověk hladověl a měl málo zásobního tuku v těle, putovalo do mozku menší množství leptinu. Mozek reagoval a vyvolal pocit hladu. Jídlem se zásoby zvedly, z tukových buněk přicházelo více leptinu a mozek věděl, že je čas vyvolat pocit sytosti.

Prostě čím více leptinu, tím méně chuti do dalšího jídla. A to nebylo všechno, mozek mohl také vyslat zprávu vegetativním nervům, aby spustily spalování tuků. Tak to fungovalo, dokud lidstvo nedostalo příležitost k přejídání.

Pak se stalo něco nečekaného, S přibývající mohutností tukové tkáně nebyl signál „mám dost“ silnější, ale naopak oslaboval. Jako by ho mozek nevnímal. Proto chuť k jídlu nebrzdil, nenařizoval odbourávání tukové tkáně, takže ta dál narůstala.

Pak také vysílala opět více leptinu, jenže ten zůstával bez odezvy. Stalo se tedy něco podobného jako u cukrovky, kdy tělo ztrácí citlivost na inzulín a množství cukru v krvi jen narůstá. S tím rozdílem, že u leptinu přesný důvod rezistence na své rozluštění teprve čeká.

Řešení oklikou

Začarovaný kruh leptinu se už před několika lety pokusil přetnout společný výzkum v Gulbekianově vědeckém institutu v portugalském Oeirasu a na Rockefellerově univerzitě v New Yorku. Místo na leptin se ale soustředili přímo na účinek, který má vyvolat.

Nejdřív zkoumali, jak vlastně pokyny z mozku tuková tkáň přijímá. Tím narazili na sympatickou část vegetativních nervů, které tukem procházejí. Právě ty na pokyn z mozku začínají uvolňovat hormon noradrenlin, který spouští odbourávání tuku, což je přesně ten mechanizmus který u většiny obézních lidí nefunguje, protože mozek leptin ignoruje.

Šlo by osu leptin-mozek-nervy-noradrenalin nějak obejít? Přesně to portugalsko-americký výzkum zkoušel. Vědci si řekli, že když nefunguje signál z mozku, který by měl nervy aktivovat, tak zkusí sami, jak by je šlo stimulovat.

Využili geneticky modifikované myši, u nichž se neurony sympatického nervového systému daly stimulovat ozářením světlem. A uspěli. Neurony skutečně zareagovaly na světelné paprsky a začaly uvolňovat noradrenalin.

Ten spustil odbourávání tuku a vědci mohli oznámit velký průlom v šancích na léčbu obezity. Z dnešního pohledu to ovšem má jeden háček. Studie z tohoto výzkumu vyšla v roce 2015 a dodneška se nezměnilo nic.

Výsledky opět zůstaly jen teorií a obezita si stále udržuje své páky, kterými se brání zničení. Na skutečný průlom se zatím čeká.

Autor: Kateřina Pavelcová