Když mu bylo 15 let, vylezl na komín opuštěné hutě a zkoumal údolí oregonské řeky Willamette až k horským štítům na obzoru. Tahle snaha dohlédnout dál, a pochopit, jak jedno navazuje na druhé, byla podle jeho životopisce Thomase Hagera pro Paulinga typická už od útlého věku..

Linus Pauling byl jedno z těch šťastných dětí, které se od malička zajímají o vše kolem a ve škole vynikají bez zjevné námahy. Právě to dělalo jeho otci vážné starosti. Viděl mimořádné nadání svého syna, ale radost z toho neměl.

Obával se, že mu nebude schopen poskytnout vzdělání, které by potřeboval. Herman Pauling byl obchodní cestující s léky a muž mnoha dalších povolání, ale v žádném se mu nedařilo. Rodina se finančně sotva držela nad vodou a často se stěhovala.

Kromě nejstaršího Linuse, narozeného 1901, měli ještě dvě dcery, a otec nevěděl, jak je zajistit. Ze zoufalství ho napadlo se dopisem obrátit na místní oregonské noviny. Odpovědi se nedočkal, zemřel na následky prasklého žaludečního vředu.

Linusovi bylo devět let. Už tak neutěšená finanční situace rodiny se rázem vyhrotila. O studiích nechtěla matka ani slyšet, až syn vyroste, půjde do učení.

Studia si prosadil

Malý Linus tušil, že u řemesla zůstat nemůže. Věděl, že potřebuje zkoumat a přemýšlet. Podporu měl v dědečkovi, který ho jako noční hlídač v huti pouštěl do laboratoře pro analýzu rud.

Probuzený zájem pak podpořil Linusův nejlepší kamarád, mimochodem pozdější profesor psychologie, když ho vzal k sobě domů, aby se pochlubil vlastní chemickou laboratoří. Linus kouzlu pokusů zcela propadl. Bylo mu patnáct a už věděl, co chce.

Dokončí střední školu a půjde studovat i přes matčin nesouhlas. Peníze si chtěl vydělat sám. Rozvážel láhve s mlékem, dřel v docích portlandského přístavu a bral jakoukoli pomocnou práci, jaká se naskytla.

Nastoupil na jedinou školu, kterou si mohl finančně dovolit, což byla dnešní Oregonská státní univerzita. Jako obor si vybral chemii a vyučující rychle zaujal mimořádnou bystrostí i houževnatostí, s jakou si vydělával na školní poplatky a živobytí.

A tak mu nabídli v jeho pouhých 18 letech časově náročné, ale dobře placené místo asistenta.

Vlastní výzkum

Pauling učil kolem čtyřiceti hodin týdně a v čase, který mu zbýval, sám dál studoval. S čerstvým doktorátem pak zamířil do Mnichova na stáž, která zásadně ovlivnila jeho další směřování. Bylo to díky setkáním s Nielsem Bohrem a Erwinem Schrödingerem, významnými postavami tehdejší fyziky, která procházela bouřlivou etapou.

Stará známá mechanika už nestačila. Rodila se kvantová teorie a Paulinga na dlouho uchvátila. Po návratu se na Kalifornské univerzitě ponořil do vlastního výzkumu.

Zajímalo ho, co kvantová teorie znamená pro uspořádání atomu a pro vazby mezi atomy. Zatímco teoretici řešili, jak se chová atom s jedním elektronem, Pauling se pustil do zkoumání, jak se při svém vlnovém charakteru chovají elektrony, když jsou v atomu ve větším počtu.

Životní objev

Co tehdy objevil, stojí dnes ve všech učebnicích chemie. Zjistil, že energie, kterou mají elektrony pro vlnění k dispozici, narůstá, čím jsou dále od jádra. A že jejich pohyb vytváří místo jejich pravděpodobného výskytu – orbital.

Pak už byl krůček k řešení toho, jak se vlastně elektrony ve vrstvě s nejvyšší energií vážou s elektrony dalšího atomu. Ani v tom se nespletl. Jeho učení o valenčních elektronech dnes rovněž obsahuje každá učebnice.

Ve své době to ale byla převratná novinka. Pauling své poznatky shrnul v článku Povaha chemických vazeb, vydaném roku 1931 v Časopise americké chemické společnosti. O osm let později pak Pauling Povahu chemických vazeb vydal knižně. Stala se nejvýznamnější chemickou publikací 20. století.

Změna zájmu

Pauling stoupal i pracovně, v roce 1931 se na Kalifornském technologickém institutu stal profesorem. Jeho zájmy se ale začaly obracet jiným směrem. Tento obrat urychlil požadavek Rockefellerovy nadace, která Paulingův výzkum podporovala, aby se více orientoval na biologická témata.

Pauling, který žádné biologické vzdělání neměl, se rozhodl pro výzkum hemoglobinu, látky bohaté na železo. Chtěl změřit jeho magnetické vlastnosti i způsob, jak je mění vazba s kyslíkem. Chytlo ho to. Z nouzového řešení pro udržení dotací vyrostl dlouholetý zájem o výzkum bílkovin.

Přinesl mu úspěchy i nezdary. Na papírových modelech zkoumal tvar molekul bílkovin. Vyšlo mu, že to musí být šroubovice. Tím se zapojil do tehdejšího závodu o objevení struktury DNA. Jenže se spletl, mylně jí přisoudil trojitou podobu a závod prohrál.

Studium hemoglobinu mu ovšem pomohlo k jinému objevu, a sice příčiny srpkovité anémie. Zjistil, že ke zvláštnímu tvaru červených krvinek dochází mutací, která mění také elektrické vlastnosti hemoglobinu. Díky tomuto výzkumu je považován za jednoho z otců molekulární biologie.

Nejdřív Nobelovka, pak vysvědčení

Celkově to pro Paulinga byla velmi úspěšná doba. Po víc jak dvou desetiletích od svého průlomového shrnutí principu chemických vazeb dostal pozvánku do Stockholmu, odkud si v roce 1954 přivezl Nobelovu cenu.

Jeho jméno zaplnilo stránky novin, což mu přineslo slávu a další ocenění, včetně jednoho kuriózního. Paulingovi se ozvala jeho někdejší střední škola. Našli ho v seznamu bývalých žáků a zjistili, že nedostal závěrečné vysvědčení pro nesplněné povinnosti z dějepisu.

Mladičký Linus tenkrát o restech věděl, zbylé dva semestry si chtěl dodělat souběžně se studiem na univerzitě, jenže střední škola to zamítla. Tak ji opustil bez vysvědčení. Po 45 letech mu ho jako slavnému absolventovi dodatečně poslali.

Proti jaderné válce

Nobelova cena za chemii nezůstala jedinou, o osm let později si měl ve Stockholmu převzít další, ale v úplně jiné kategorii. Cesta k ní byla sice kratší, o to nepříjemnější. A tentokrát k ní vedla spíš Paulingova povaha než jeho znalosti a inteligence.

Stále ještě v něm byl ten kluk, který vylezl na komín a chtěl vidět dál. Co viděl ve svých skoro šedesáti, ho hluboce znepokojovalo. Lépe, než kdo jiný, si uměl představit následky atomových výbuchů, a tak nedokázal přestat varovat před jadernými pokusy.

Jenže vrcholila studená válka a Pauling, který se stal jednou z nejvýraznějších tváří odporu proti jaderným bombám, byl obviněn z protiamerické činnosti. Přesto se věci začaly měnit. Jen pár týdnů před svým zavražděním podepsal prezident Kennedy v říjnu 1963 dohodu velmocí o částečném omezení jaderných pokusů.

Krátce na to oznámil švédský výbor, že Nobelovu cenu za mír získává Linus Pauling, a to zpětně za rok 1962, kdy nebyla udělena.

Přešlap s vitaminem C

Ještě jednou pak stárnoucí Pauling obrátil svou pozornost jiným směrem. Podnětem k tomu bylo jeho chronické onemocnění ledvin a dieta, kterou musel držet. Ta vzbudila jeho zájem o souvislosti mezi výživou a zdravím.

V roce 1970 vydal publikaci Vitamin C a nachlazení, určenou široké veřejnosti. Kniha se stala bestsellerem a vitamin C na desetiletí pevně zakotvil mezi zdravotními radami pro posílení imunity, ačkoli vědci upozorňovali, že Paulingova tvrzení jsou neprokazatelná.

Aby bránil svůj názor, založil v roce 1973 institut, který dnes nese jeho jméno a který měl původně zkoumat vliv vitaminu C na zdraví. Pauling ho prosazoval jako účinnou prevenci a pomoc proti mnoha nemocem včetně rakoviny.

K jeho smůle se později ukázalo, že tyto vlastnosti spíše náležejí vitaminu D. Nicméně mýtus, který stvořil, žije dodnes. Jeho odkaz nejvýznamnějšího chemika 20. století nezastínil. Jen ukázal, že i nejchytřejší hlavy mají právo na omyl.

Jako dvojnásobný nositel Nobelovy ceny nesdílené s nikým dalším je Pauling vzácným zjevem v celé novodobé historii.

Autor: Kateřina Pavelcová