Většina savců disponuje srstí, která zvířata zahřívá, případně jim jinak pomáhá přežít v pro ně přirozeném prostředí. Proč však člověk, spolu s několika dalšími savci, v průběhu svého vývoje o ochlupení přišel?.

Struktura a barva srsti se u různých savců liší. Zatímco chlupy pokrývající tělo angorské kočky či králíka jsou jemné a příjemné na omak, štětiny divočáka jsou drsné a ostré. Stejně tak existují i různé typy „bezsrstosti“.

Lidem zůstaly na hlavě vlasy a několik menších ostrůvků chlupů, ale většinu našich těl srst nepokrývá. Oproti tomu mají sloni srst na celém těle, ale velmi řídkou, prasata zase téměř průsvitnou, mroži disponují jen svým majestátným knírem a delfíni jsou holí zcela.

Chybějící srst může pro své majitele představovat výhodu, sloni se například v horku díky absenci hustých mamutích chlupů lépe ochlazují, mrožům a delfínům se zase lépe plave ve vodě. Jaké výhody ale poskytla ztráta ochlupení člověku?

Na to hledalo odpověď hned několik teorií. Obecně přijímanou je ta, že když naši předkové žijící v Africe přešli z chladných a stinných lesů do teplejších savan, nepotřebovali již takovou ochranu před chladem, a naopak ztráta srsti je chránila před přehřátím v horku. Proč však o srst nepřišli i paviáni obývající stejné prostředí?

Za nepřítomnost srsti mohou geny

Další teorie, známá jako teorie vodní opice, předpokládala, že se většina savců, kteří o své ochlupení přišli, pohybovala delší dobu ve vodě, tedy v moři, sladké vodě či bažinách. Tato hypotéza již nicméně byla vyvrácena.

A tak vědci obrátili svoji pozornost ke genům. Genetici z univerzit v Utahu a Pittsburghu zjistili, že lidé disponují geny pro plné osrstění, nicméně evoluce je vyřadila z provozu. K něčemu podobnému došlo i u předků nosorožců, rypošů lysých, delfínů a dalších bezsrstých savců. Důsledkem deaktivace stejného souboru genů bylo u všech holé tělo.

Šlo především o geny kódující keratin, stavební bílkovinu, která je základní složku vlasů, chlupů a nehtů, ale i další prvky. Klíčovou roli sehrály rovněž tak zvané regulační oblasti genomu. Ty nekódují struktury přímo vytvářející chlupy, ale tento proces nepřímo ovlivňují, neboť řídí, kdy a kde se určité geny zapnou a kolik bílkovin se podle nich vytvoří.

Při výzkumu se vědci zaměřili u zvířat, která o srst v průběhu vývoje přišla, na geny, jež se u nich vyvíjely rychleji než jejich protějšky u chlupatých zvířat.

Naděje pro plešaté

„Když jsou zvířata pod evolučním tlakem, aby ztrácela srst, geny kódující srst se stávají méně důležitými,“ vysvětlují své počínání vědci. A dodávají: „Proto zrychlují tempo genetických změn, které jsou povoleny přírodním výběrem.

Některé genetické změny mohou být zodpovědné za ztrátu ochlupení. Jiné by mohly být způsobené vedlejšími důsledky toho, když vlasy přestanou růst.“ V rámci svého výzkumu prozkoumali před 19 000 genů a 340 000 regulačních oblastí, které se dochovaly u desítek analyzovaných druhů savců.

Díky tomu se jim podařilo objevit dosud neznámé vlasové geny, což naznačuje, že je jejich přístup správný. Tyto geny by přitom mohly stát i za tím, zda dnešní člověk má či nemá vlasy. Další zkoumání by tak mohla vést k novým objevům, jak znovu obnovit vlasový porost u jedinců se sklonem k plešatění, případně s alopecií (jde o neinfekční onemocnění způsobující vypadávání vlasů a ochlupení) či u pacientů po chemoterapii.