Ačkoli výška IQ fascinovala vědce po staletí, na akademické půdě se následovníkům Einsteina začali ve větším měřítku věnovat teprve s koncem uvolněných mravů a éry hippies.
Významný podíl na celé edukativní revoluci nese Joseph Bates (*1955), který v pouhých 13 letech svými matematickými schopnostmi předčil většinu vrstevníků – i jejich rodičů. V roce 1969 proto nastoupil do kurzu počítačových věd na Univerzitě Johnse Hopkinse, kde jeho mimořádné nadání a odlišnost od ostatních neunikly pozornosti psychologa Juliana Stanleyho (1918–2005).
Mladý vysokoškolák
Aby vědec odhalil přesnou míru chlapcova nadání, dal Josephovi řadu úkolů, jenž zahrnovaly mimo jiné i standardizované vysokoškolské přijímací testy S.A.T. – obvykle určené pro studenty ve věku 16–18 let.
Svým výsledkem, který přesáhl hranici 700 bodů, se ihned zařadil mezi horní 1 %. Stanleyho chlapcův talent zaimponoval nakolik, že se rozhodl malému Einsteinovi nalézt střední školu, kde by mohl navštěvovat pokročilé kurzy matematiky a přírodních věd.
Když se veškeré snahy ukázaly jako marné, přesvědčil děkana univerzity, aby se Bates mohl stát jedním ze studentů.
Nejdelší výzkum géniů?
Tak se zrodil „student nula“ ve Stanleyho studijním programu Center for Talented Youth (CTY), pod který následně spadala i odborná studie nesoucí název Studium matematicky předčasné mládeže (SMPY). V jejím rámci psycholog toužil změnit způsob identifikace a následného vzdělávání mládeže.
Zároveň se jedná o vůbec nejdéle běžící výzkum, SMPY totiž přes 50 let sleduje úspěchy asi 5000 jedinců, z nichž mnozí jsou považováni za úspěšné kapacity v oborech vědy a techniky. Neustále se rozšiřující soubor dat dal následně vzniknout více než 400 článkům a několika odborným publikacím.
Samotný Bates dosáhl ve věku 17 let na bakalářský i magisterský titul, to vše v oboru počítačových věd. Za oceánem se posléze proslavil jako profesor na univerzitě Carnegie Mellon v Pittsburghu, kde nastartoval program umělé inteligence.
Nebiflovat ale osvojit…
Možností, jak v dítěti objevit skrytý talent a následně rozvinout jeho nadání, dnes existuje nespočet. Jednu z nich představuje NTC learning, jejímž autorem je srbský neurolog Ranko Rajović.
Kromě stimulace mozkových synapsí a podpory abstraktního myšlení napomáhá tato poměrně nová metoda lépe využít dětský potenciál. V České republice se nejvíce uplatňuje v mateřských školkách. Jedno z možných cvičení sestává z otáčení kolem vlastní osy, které z vědeckého hlediska podporuje nejen proudění v oblasti lymfatického systému, ale také spolupráci levé a pravé hemisféry.
NTC rovněž děti připravuje na nový systém učení, který namísto násilného biflování spočívá v třídění a následnému využívání osvojených či přečtených informací.
Obklopeni fantazií
Kognitivní vývoj je možné podpořit také prostřednictvím her. Podle vědců však platí, že čím méně hraček, tím paradoxně lépe. „Když se dětem dostalo menšího počtu hraček, dokázaly si s nimi hrát rozmanitějšími způsoby a po delší dobu,“ uvedla sociální psycholožka Susan Newmanová.
V německých mateřských školkách nejsou ničím ojedinělým tzv. dny bez hraček, kdy jsou děti povzbuzovány, aby k vyplnění času využívaly pouze vlastní představivost.
Byť by se mohlo zdát, že budou bezradné, podle provedených zkoumání po kreativní stránce jen prospívají. Na rozdíl od ostatních školek mají žáci také lepší sociální dovednosti a nižší riziko vzniku budoucích závislostí.
Rychle a počítačově…
Přínosem mohou být v pozdějším věku i počítačové hry, které nejenže urychlují myšlení, ale mohou také výrazně zlepšit schopnost koordinace.
Vědci z Rochesterské univerzity v New Yorku v rámci svého výzkumu dospěli k závěru, že akční hry podporují zvládání více věcí najednou tzv. multitasking. Simulace nejenže vyžaduje od hráče nepřetržitou pozornost, ale také až 300 akcí za minutu, 5krát za sekundu je následně nutné učinit rozhodnutí.
Experti změřili, že profesionální hráči jsou na jakýkoli podnět schopni zareagovat již za 209,4 milisekundy – což je oproti jedincům, kteří nehrají pravidelně, 4krát rychleji. Dalším kladným bodem pro on-line hry může být i skutečnost, že mozek je díky pravidelným podnětům dostatečně zaměstnáván, což mu umožňuje dokonce růst.
