Střízlivým názvem oxytocin, obecně známý je ale spíš jako hormon mateřské lásky i něhy a blízkosti v důvěrném vztahu. Tím ale, jak se teď ukazuje, jeho kouzla nekončí, zřejmě dokáže i skoro nemožné – hojit poškození srdce..

Tak trochu zázrak je přitom už to, že umí přesvědčit vyčerpanou matku po porodu, aby od ukřičeného uzlíčku neutekla, a následující měsíce a roky obětovala své noci a dny jen pro jeho blaho.

Nová studie ovšem tvrdí, že oxytocin umí víc než vytvářet pevné lidské vztahy plné péče. Ukázalo se, že jeho kompetence nemusí končit jen v ovlivňování psychiky, ale že dokáže zasáhnout také do obnovy tkání.

I tam může jít – stejně jako u novorozenců – o přežití. K objevu přitom vedla spíš náhoda, když si vědci všimli, že drobná akvarijní rybka zebřička, která se správně jmenuje dánio pruhované, nemá problémy s regenerací srdečního svalu.

Prostě se jí obnoví. Skutečně, pokud je srdce poškozené infarktem nebo zraněním, sval i cévy rychle dorostou.

Nečekaná proměna

Ještě neuvěřitelnější je způsob, jak se obnova srdce zebřiček děje. Jakmile mozek zranění zaznamená, zareaguje masivní produkcí oxytocinu. Vědci změřili, že se koncentrace mRNA přinášející „předpis“ pro jeho tvorbu v krátké době zvýšila 20krát.

Hormon se pak z hypofýzy vyplaví s krví do srdce, kde spustí radikální přestavbu. Při té nastává něco naprosto nečekaného: Určité buňky v srdeční stěně se přemění zpět na své vývojové předchůdce, tzv. epikardiální progenitorové buňky.

Jinak řečeno se tedy stanou něčím velmi podobným kmenovým buňkám, aby umožnily růst nové tkáně, které nahradila poškozenou. Co působí jako sci-fi, je u zebřiček běžnou metodou regenerace. Skupinu mladých vědců z Michiganské státní univerzity vedených docentem Aitorem Aguirrem zajímalo, zda by fungovala i u lidí.

Naučit srdce samoléčbu

Jejich zájem měl velmi praktický důvod. Ve srovnání s jinými lidskými orgány, ale i svaly má naše srdce jen velmi omezené samoléčebné a regenerační schopnosti. Proto přes veškerý pokrok medicíny neztrácí srdeční infarkt svou děsivost.

Jedním z důvodů, proč si s poškozením srdce nedokážeme poradit, je i to, že v něm prakticky chybí kmenové buňky, které by obnovu tkáně zajistily. O to lákavější myšlenkou bylo vyzkoušet mechanismus, který pomáhá zebřičkám.

Michiganští vědci vycházeli z předpokladu, že molekulární reakce na oxytocin by u lidských srdečních buněk mohla probíhat stejně jako u zebřiček. Aby to otestovali, připravili si vědci vzorky kultinovaných buněk lidské srdeční stěny.

Poté zkoušeli jejich reakci na oxytocin a pro srovnání také na 14 různých neurotransmiterů. Výsledek byl jednoznačný. Zatímco ostatní látky vykázaly jen nevýznamný účinek, oxytocin způsobil, že se kultivované buňky snaživě transformovaly na progenitorové.

Že tento efekt není náhodný, odhalily následné analýzy, při nichž se zjistilo, že srdeční buňky jsou na oxytocin připravené a mají pro něj receptory. Jakmile se na ně oxytocin naváže, spustí se proměna buňky.

Slibný začátek

Studie vyšla letos na podzim v časopise Frontiers in Cell and Developmental Biology a vzbudila pozornost. Oproti ostatním výzkumům zaměřeným na léčbu infarktu kmenovými a progenitorovými buňkami totiž sází na přirozený proces, který jsme možná v průběhu evoluce ztratili.

Ovšem podle Aitora Aguirreho je zřejmé, že se reakce na stimulaci oxytocinem v buňkách lidské srdce do jisté míry zachovala. S podáváním oxytocinu má medicína navíc dlouhé zkušenosti, i když u jiných potíží.

„Proto není žádnou utopií používat ho u pacientů, kteří prodělali infarkt. I kdyby to vedlo jen k částečné regeneraci srdce, znamenalo by to pro ně obrovský přínos,“ dodává Aitor Aguirre. Nicméně zatím jde jen o slibný začátek, prozkoumat je nutné celý biochemický mechanismus a pak terapii vyzkoušet na laboratorních zvířatech.

Autor: Kateřina Pavelcová