Pouhým okem jsou prakticky neviditelná. Přesto pylová zrna posunula odborníky na pomyslné šachovnici vědění o něco blíže k pochopení charakteru morové pandemie.

Mor, neboli černá smrt, má pověst jednoho z největších tyranů lidstva, který si nekompromisně razil cestu napříč Evropou. Jeho řádění podlehlo na 25 milionů lidí, téměř třetina tehdejší populace. Dodnes patří jeho vznik a následné šíření k problémům, které vědce nepřestávají fascinovat.

Nyní se jim možná na další z otázek podařilo najít odpovědi. S pomocí nového oboru… paleoekologie.

Nezvaný host

Zatímco v severní Africe a Středním východě se populace s morem setkala již v 6. století, Evropu silný smrtící mrak zahalil až s příchodem 14. století. Právě tehdy se vlivem kočovného způsobu života a neustálým bojům o moc či území dostal virus až do Benátek.

„Jak šťastni budou naši vnuci, že nezažijí takovou propastnou hrůzu a naše svědectví budou pokládat za bajku,“ posteskne si italský básník Francesco Petrarca (1304–1374) v jednom z dopisů svému příteli.

Nákaza se italskými metropolemi totiž šířila možná ještě rychleji než samotné zprávy o jejím výskytu.

Postrach celého světa

Do Vídně mor dorazil koncem roku 1347, o rok později již řádil v Paříži a v polovině léta se společně s nákladními loděmi dopravil také do Anglie, odtud dále do Skandinávie a Grónska. „Oběti umíraly téměř ihned.

Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých,“ poznamenal si kronikář Agnolo di Tura, kterého epidemie připravila o pět dětí.

Byl jediným z rodiny, kdo přežil. Poslední morová epidemie svět zachvátila v roce 1665. Epicentrum? Londýn. Ačkoli k menším výskytům docházelo až do poloviny 18. století. Následně se přesunul do Ruska a Osmanské říše.

Síla spínacího špendlíku

Celosvětové neštěstí měla na svědomí tyčinková bakterie Yersinia pestis, která pod mikroskopem připomíná spínací špendlík. Člověka však dokázala skolit hned ve dvou formách a vyvolat tři druhy moru. U bubonické formy způsobující dýmějový mor, se bakterie přenášela prostřednictvím blech, které se nakazily při kontaktu s krví drobných hlodavců.

V případě septického moru bakterie kolovala v krevním řečišti, což mělo za následek napadení dalších orgánů – mozku či sleziny. K nejnebezpečnějším však patřila plicní forma, jenž se přenášela kapénkami z člověka na člověka.

Situace? Zoufalá

Ulice měst ve 14. století připomínaly výjevy z horrorových filmů. V případě nakažení dýmějovým morem došlo u pacienta ke zhnědnutí v místě kousnutí, poté následovalo rozmnožení bakterie v nitru lymfatických uzlin.

V rozmezí dvou až šesti dnů přišlo na řadu prudké zvýšení teploty v doprovodu zimnice a bolestí kloubů. V tříslech a podpaží bylo možné spatřit nadýmající se váčky hnisu, které se postupně prodraly skrze kůži.

Nejenže se s náporem infekce musel prát lidský ochranný štít, urputný boj sváděly i uzliny, které však nakonec popraskaly. Rány byly otevřené a silně bolestivé. Jedinou možnost, jak si zachránit či alespoň trochu prodloužit život, představovalo opatrné a sterilní otevření zhnisaných váčků, přičemž k samotné perforaci se nejčastěji využívaly teplé baňky nebo stahující obvazy. Krajním a značně bolestivým řešením bylo užití žíraviny.

Chodící zombie

Dalším z nemilých příznaků byla nespavost, což infikované nutilo celé noci bloumat ulicemi, ve snaze bolest alespoň trochu utišit. Některým naopak zastřelo úsudek silné delirium. Dále se černá smrt projevovala krvácením do zažívacího traktu, což mělo za následek zvracení natrávené krve tmavé barvy.

Vznikající krevní sraženiny se zase postaraly o odumírání konečků prstů nebo ušních lalůčků. Co přesně sílu moru v Evropě zkrotilo vědci dodnes netuší.

Mají ovšem hned několik teorií, přičemž tou nejskloňovanější je pokrok lidstva a s tím související modernizace. Za spásný nápad je označováno vybudování kanalizace, které krysy vyhnalo z měst a očkování.

Zpět do minulosti

Ačkoli byla situace brzy prakticky neúnosná, jelikož počet mrtvých každým dnem jen narůstal, podle nejnovějšího výzkumu neřádila černá smrt ve všech zemích se stejnou intenzitou. A nebyla ani tak univerzální a rozšířená, jak se dlouhá staletí myslelo.

O přelomové zjištění se postarali odborníci pod vedením Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Na jeho úspěchu se však podíleli také čeští vědci. K uveřejnění závěrů došlo v prestižním periodiku Nature Ecology and Evolution.

Pyl na lavici svědků

Vědecké kapacity v minulosti vycházely z předpokladu, že mor se šířil v důsledku špatné hygieny a mnohdy až extrémního přelidnění v jednotlivých městských oblastech. Aby byly jejich myšlenky nyní nezkreslené, zaměřili pozornost k zemědělským oblastem.

V polovině 14. století totiž více než 75 % populace žila mimo města. A jejich pomocník? Rostlinný pyl. Jednotlivá zrna se totiž od rostlin odlišují tvarem, čímž jsou v každém vzorku sedimentu snadno identifikovatelná.

Právě tento fakt umožňuje vědcům rekonstruovat krajinu a její proměny v čase. „Pomocí nově vyvinutého přístupu nazvaného paleoekologie velkých dat jsme analyzovali 1634 radiouhlíkově datovaných vzorků pylu z 261 lokalit roztroušených po celé Evropě, abychom zjistili, zda zemědělské aktivity v určitém regionu po pandemii pokračovaly, nebo jestli opuštěná zemědělská krajina naopak zarostla divokou vegetací,“ uvedl paleoekolog Petr Pokorný z Centra pro teoretická studia.

Univerzální model? Neexistuje

Nashromážděné vzorky pylu pocházející z 261 lokalit z 19 současných evropských zemí odhalily prudký úbytek rozsahu zemědělské krajiny po řádění moru zejména ve Skandinávii, Francii, Řecku, střední Itálii a jihozápadním Německu.

To jen potvrdilo údaje ze středověkých pramenů o značném poklesu počtu obyvatel. Podle vedoucího výzkumu Adama Izdebskiho se konečně podařilo potvrdit, že neexistuje univerzálně platný model pandemie.

„Pandemie jsou komplexní jevy, které mají nejen svou globální, ale i lokální historii. Vidíme to u pandemie covidu-19 a teď jsme to nově ukázali u středověké černé smrti,“ dodal. Jako zajímavé se ukázalo zjištění, že České království a sousedící části střední Evropy černá smrt výrazně nepoznamenala.

V Polsku, pobaltských zemích a středním Španělsku byl v tomto období dokonce zaznamenán nárůst zemědělské expanze.

P.S.

Ihned po svém zveřejnění získala studie také mnoho odpůrců, kteří tvrdí, že s pomocí pylu nelze smrtící sílu moru dokázat. Jako argument nejčastěji zaznívá, že Evropa byla ve 14. století silně propojena obchodem, cestováním a migrací, tudíž je zvláštní, že by některé země řádění unikly.