Hunské vpády do východní a střední Evropy během 4. a 5 století byly dlouho považovány za počátek krize, která spustila tak zvané stěhování národů, což vedlo k pádu římské říše. Vědci se domnívali, že za nimi stálo lačnění Hunů po zlatě. Podle nové studie ale bylo všechno jinak!.

Hunové byli kočovným kmenovým svazem, který původně obýval střední Asii, Kavkaz a východní Evropu. V roce 370 dorazili k řece Volze, aby přibližně kolem roku 430 založili v Evropě obrovskou Hunskou říši sahající od Volhy až k římským hranicím na Rýnu.

Odtud podnikali ničivé nájezdy na východořímskou (byzantskou) i západořímskou říši. Ke sjednocení Hunů došlo roku 434/5 pod vedením Attily (okolo 395–453), nejmocnějšího hunského náčelníka, jehož skutečné jméno není známo.

Označení Attila znamená gótsky Tatíček. Pod jeho vedením nájezdy zesílily.

Nejnovější studie, za kterou stojí docentka Susanne Hakenbecková z Katedry archeologie na Cambridgeské univerzitě a profesor Ulf Büntgen z Katedry geografie tamtéž, uvádí, že za hunskými útoky možná nestála jejich touha po zlatě, ale po přežití.

Ke svým závěrům dospěli na základě posouzení tehdejšího hydroklimatu na bázi letokruhů stromů, stejně jako archeologických a historických důkazů. Podle nich zažívala Karpatská kotlina, nacházející se na území dnešního Maďarska, ve 4. a 5. století nezvykle suchá léta.

Nejhorší situace nastala mezi roky 420 až 450, kdy došlo vlivem sucha ke snížení výnosů plodin a pastvin pro zvířata za nivami řek Dunaje a Tisy.

Období sucha korespondovala s vyšší intenzitou nájezdů

Profesor Büntgen k tomu říká: „Zjistili jsme, že období sucha zaznamenaná v biochemickém složení letokruhů stromů se shodovala se zintenzivněním nájezdových aktivit v regionu.“ Izotopové analýzy koster z této oblasti, na kterých se podílela i docentka Hakenbecková, potvrdily, že na stres vyvolaný změnou klimatu zareagovali příslušníci hunských kmenů migrací a kombinováním zemědělství s pastevectvím.

Podle docentky Hakenbeckové šlo o strategie, které jim měly pomoci přežít při extrémním nedostatku zdrojů. Některé hunské kmeny reagovaly na sucho a neúrodu změnou své sociální a politické organizace, staly se násilnými nájezdníky.

„Historické zdroje nám říkají, že římská a hunská diplomacie byla extrémně složitá,“ vysvětluje docentka Hakenbecková. „Zpočátku zahrnovala vzájemně výhodná ujednání, která vedla k tomu, že hunské elity získaly přístup k obrovskému množství zlata.

Tento systém spolupráce se ale ve 40. letech zhroutil, což vedlo k pravidelným hunským nájezdům na římské země.“ Hunové byli v historických pramenech vykreslováni jako násilní barbaři pohánění „nekonečnou žízní po zlatě“, ovšem autory těchto záznamů byli zpravidla elitní Římané, kteří měli pramalou přímou zkušenost s národy a událostmi, které popisovali.

Chtěli zlato, ale hlavně potraviny a půdu

Je proto možné, že Hunové po Římanech zřejmě žádali zlato, aby si udrželi loajalitu svých elit, které musely kvůli neúrodě opustit své původní domovy. Část zlata také sloužila jako žold pro nejlepší hunské vojenské skupiny, které byly schopné porážet i dobře vycvičené římské legie.

Studie však naznačuje, že důvodem, proč Hunové v letech 422, 442 a 447 zaútočili na římské provincie Thrákie a Illyricum, bylo získání potravin spíše než zlata. Attila prý tehdy požadoval pás země široký „pět dní“ podél Dunaje, který měl nabídnou lepší pastvu v období sucha.

Nejničivější hunské invaze se pak odehrály v letech 447, 451, kdy napadli Galii, a 452, kdy vpadli na sever Itálie, což koresponduje s extrémně suchými léty v Karpatské kotlině. Autorka studie k tomu dodává:

„Klima mění to, co může prostředí poskytnout, a to může vést lidí k rozhodnutím, která nejsou přímo racionální a jejichž důsledky nejsou nutné úspěšné v dlouhodobém horizontu.“.