Ještě před nějakými sto lety byl svět vědy otevřen téměř výhradně mužům. Byla to obrovská škoda, protože lidstvo tak využívalo jen padesát procent své intelektuální kapacity. Od té doby se však mnohé změnilo i díky průkopnicím jako byla antropoložka Ruth Benedictová..

Její přesah přitom dalece vědeckou obec přesáhl, když vystupovala proti rasismu, a přišla s tezí, že euroamerická kultura není lepší než ostatní, je prostě jen jiná. Vzhledem k tomu, že rasismus ve společnosti přežívá dodnes, lze si snadno představit, jaký ohlas vzbuzovala její slova v první polovině dvacátého století.

Ruth Benedictová se narodila 5. června 1887 v New Yorku jako Ruth Fultonová do rodiny lékaře a učitelky. Otec Frederick zemřel záhy a to dosti nešťastnou souhrou okolností. Během jedné z operací se nakazil neznámou nemocí, na kterou pak marně hledal lék.

Když byly Ruth dva roky, vydal se na cestu do Karibiku, konkrétně na ostrov Trinidad, protože věřil, že onen zázračný medikament by mohl být právě zde. Pouhých deset dní po návratu zpět do USA zemřel.

Matka Ruth ztrátu svého manžela nesla těžce. Při jakékoliv zmínce o něm se rozplakala, stejně tak bylo slyšet vzlykání každý večer z její postele. Ruth matčin pláč vnímala jako projev slabosti: „Nemilovala jsem svou matku, nesnášela jsem její kult žalu.“ V dospělosti pak Ruth své emoce dávala najevo minimálně.

V roce 1905 se se svou sestrou Margery zapsala na ženskou školu Vassar College v Poughkeepsie. Tu o čtyři roky úspěšně absolvovala s diplomem z anglické literatury. Na škole byla vnímána jako intelektuální radikál, nicméně i jako jedna z nejbystřejších studentek.

Jeden z bohatých mecenášů školy jí společně s několika dalšími úspěšnými studentkami zaplatil poznávací cestu po Evropě. Benedictová tak strávila rok v Německu, Švýcarsku, Francii, Itálii a Británii, čímž se vlastně poprvé setkala s trochu odlišnou kulturou, i když jak Evropa, tak severní Amerika pocházejí ze stejných kulturních kořenů.

Po návratu z Evropy pracovala jako učitelka. V té době trpěla pocity osamělosti, z čehož jí, jak to tak bývá, vytáhla láska. O tři roky starší chemik Stanley Rossiter Benedict se po čtyřleté známosti stal v roce 1914 i jejím manželem.

Benedictová pak našla cestu i pro svůj profesní život, když začala navštěvovat přednášky na New School for Social Research. Zde se její zájem definitivně nasměroval ke kulturní antropologii. V roce 1921 zahájila postgraduální studium na Kolumbijské univerzitě, kde se spřátelila v té době s již význačným antropologem Franzem Boasem, kterého pak oslovovala papá Franz.

Během studií se seznámila i s další ženou, která se později zapsala do dějin vědy Margareth Meadovou. Doktorkou antropologie se Ruth Benedictová stala v roce 1923.

Ve své práci se Benedictová zaobírala především srovnávacím studiem civilizací původních amerických a tichomořských civilizací. Ve své knize Vzory kultury, kterou vydala v roce 1934, mimo jiné popisuje způsob vyrovnávání se smrtí v kultuře Pueblo.

Jistě si při jejím psaní mnohokrát vzpomněla na svou matku. Ostatně, i sama Ruth byla do značné míry smrtí fascinována, a to už od raných let. Když v sedmi letech náhodou spatřila mrtvého kojence, nezažila šok, jaký by utrpěla drtivá většina jejích vrstevníků, ale prohlásila, že to byla ta nejkrásnější věc, kterou viděla.

Vzory kultury jsou takříkajíc zásadním kamenem kulturního relativismu. Benedictová zde zdůraznila, že zvyky a imperativy v té které kultuře lze pochopit jen tehdy, pokud je kultura studována jako celek a nikoliv, když jsou jednotlivé její části vytrhávány z kontextu.

Podle Benedictové by člověk neměl hodnotit druhé podle standardů získaných ve své vlastní kultuře. Kniha Benedictové byla přeložena do čtrnácti jazyků, ale nesetkala se jen s bezbřehým přijetím. Někteří antropologové jí vyčítali především určitou míru zobecňování a přehnanou abstrakci.

Kritiky se rovněž dočkaly její metodické postupy. Nicméně, dodnes je tato práce jednou z důležitých studnic kulturní antropologie.

V roce 1936 byla Ruth Benedictová jmenována docentkou na Kolumbijské univerzitě. V té době se už nad světem stahovala mračna budoucí války. 1. září 1939 Hitlerovo Německo posilněné slabostí evropských demokracií a kryté spojeneckou smlouvou se Sovětským svazem napadlo Polsko.

Tak začala druhá světová válka. Spojené státy v ní z počátku stály stranou, zejména kvůli izolacionistickým náladám, které byly důsledkem amerického angažmá ve válce předchozí. Nicméně administrativě prezidenta Roosevelta bylo jasné, že tento stav nemůže být trvalý.

Japonská agrese v Pacifiku stále více ohrožovala životní zájmy USA. 7. prosince 1941 Japonci napadli americkou základnu Pearl Harbor a o čtyři dny později Hitler vyhlásil USA válku. Američané se tak znovu ocitli v konfliktu, který původně započal v Evropě.

V našich končinách tu a tam probleskne tvrzení o zbytečnosti humanitních věd. Jednou z mnoha odpovědí na tento nesmyslný pohled budiž reakce americké vlády krátce poté, co USA vstoupily do druhé světové války.

Vláda nechala zřídit výbor, který měl podrobně studovat kulturu protivníků a hledat jejich slabiny. Členem Ústavu pro válečné informace (OWI), jak se nová instituce jmenovala, se v roce 1943 stala i Ruth Benedictová.

Benedictové byl nacismus a fašismus cizí. Jedním z jejích děl byla brožura Závody lidstva, která měla americkým vojákům mířícím na bojiště vysvětlit nemyslnost rasistických postojů. „Čtyřiatřicet národů je spojeno v jedné jediné věci:

porazit destruktivní síly a agresi Osy a vojensky zničit fašismus.“ Na jiném místě zdůrazňuje: „Všichni máme stejně zubů, stejně kostí a svalů, a to bez ohledu na barvu kůže, tvar hlavy či strukturu vlasů. To znamená jediné, naši předci jsou společní.“.

Výsledkem Benedictové válečné práce je publikace Chryzantéma a meč, vydaná v roce 1946. Kniha shrnuje závěry jejího válečného výzkumu japonské kultury, který rovněž přispěl k pádu japonského militarismu, ale i k následné stabilizaci japonské společnosti.

Byť role císaře Hirohita během války byla jemně řečeno kontroverzní, Benedictová společně s dalšími vědci doporučila, aby byl ponechán na trůnu. Uvědomovala si totiž, že konec císaře, kterého většina Japonců považovala za boha, by přinesl totální rozvrat.

Možná nechybělo málo a podobná kniha, jaká byla věnována Japonsku, mohla vzniknout i o Československu. Už během působení v OWI Benedictová o naši zemi jevila zájem, jak o tom svědčí její korespondence.

ČSR se stala jednou ze zemí, na kterou po skončení války američtí kulturní antropologové zaměřili svou pozornost. V létě 1948 Bendictová i přes vleklé zdravotní obtíže opět cestovala do Evropy, kde navštívila několik zemí včetně Československa. Zde mimo jiné přednášela na semináři UNESCO v Poděbradech.

Nicméně, svou práci již nestihla dokončit. Svou životní i vědeckou pouť ukončila krátce po svém návratu do USA v září roku 1948.