Po celém světě žije svým vlastním životem na 900 000 různých druhů hmyzu. Zatímco většina jich je přírodě prospěšných, existují i zlovolné výjimky – krutí hmyzí manipulátoři, kteří své hostitele vysávají nebo proměňují v živé mrtvoly..

V přírodním světě je kudlanka nábožná (Mantis religiosa) známá jako poměrně sebestředná „lady“. Své partnery dokáže bez milosti zakousnout, v případě nouze si veškeré rozmnožování obstará i sama. Bohužel kundlančí nadvládě podle odborníků „zvoní hrana“.

Našel se totiž někdo, kdo jim dokáže zdárně zatemnit mysl. To dokonce tak, že se zmanipulovaná predátorka utopí. A není sama, kdo dokáže nátlaku podlehnout. Existuje totiž hned několik živočichů, jež umí rozehrát vskutku nebezpečnou hru.

Roztomilé zombie

Co: parazitující vosička (Dinocampus coccinellae)

Oběť: slunéčko sedmitečné

Roztomile vypadající berušky každoročně spořádají na 5500 nenáviděných mšic. Jsou považovány za zachránce úrody a nervů všech pěstitelů po celém světě. Bohužel i v přírodě existuje karma. Ta má v tomto případě podobu vosičky rodu Dinocampus coccinellae, která do nic netušícího tečkovaného tvora naklade vajíčka.

A pak? Stvoří zombie.

Uhnízdit a počkat

Princip hry je jednoduchý. Jakmile si vosička vyhlédne vhodnou oběť, žihadlem jí implantuje vajíčko do břicha. Od té chvíle trvá cca pět dní, než se z něj vylíhnou malé larvy, které uvnitř berušky sežerou vše, na co přijdou.

Doslova. Teprve poté se přisají na vyživovací ústrojí, kde hodují a rostou zhruba po dobu tří týdnů. Jakmile nastane den „D“ jako nenasytný vetřelec se larva vyklube ven z roztomilého černého břicha a pod nohama bezbranné berušky vytvoří kuklu, do níž se následně ukryje.

Co na to beruška? Z té je v této fázi už jen prázdná schránka, zombie, s níž larva sem tam zaškube, aby se ochránila před ostatními predátory. Ke zrodu dospělé vosy dochází po týdnu. Roli hostitele přežije pouze 25 % z celkového počtu napadených berušek. Většina z nich umírá.

Ďáblův komplic

Ačkoli postup, s jakým vosička likviduje svého hostitele, je odborníkům už nějaký ten pátek znám, teprve roku 2015 vypustili do světa převratnou tezi – totiž že vosičky nepracují samy. „Běhal jsem po laboratoři a nadšeně volal:

Mám virus! V hlavě brouka je virus,“ uvedl vedoucí studie, parazitolog Nolwenn Dheilly. Podle něj za paralýzou a následnou proměnou v „beruščí zombie“ stojí nový druh iflaviru, což je typ viru RNA související s obrnou.

Podle Dheillyho dospělá vosa infikuje berušku virem ve stejnou chvíli, kdy do ní implantuje vajíčko. Do mozku se však parazit rozšíří až ve chvíli, kdy se larva vyklube z břicha ven. Podle závěrů studie se hromadí v mozkových buňkách – teprve poté, co parazit spatří světlo světa, buňky prasknou, čímž dochází k destruktivní reakci a paralýze bezbranného hostitele.

Neurobioložka Shelley Adamová je ale se závěry opatrná. „Jedná se o mnoho různých nepřímých důkazů. A ačkoli jsou přesvědčivé, chybí konečná příčinná souvislost,“ dodává.

Housenčí zhouba

Co: parazitující vir Baculovirus

Oběť: housenka cikánské můry (Lymantria dispar dispar)

Těžko najít na světě hmyz s větším apetitem – za škodnou je housenka cikánské můry považována především na severovýchodě Spojených států amerických, kde decimuje lesy a

ovocné farmy. I když jsou některé druhy housenek známé tím, že se před parazity chrání požíráním listů jedovatých rostlin, v případě viru Baculovirus jsou všechny „bylinky“ krátké.

Slizká proměna

Bakuloviry bývají označovány jako „tree-top“ viry, které nutí oběti lézt vysoko do korun stromů, kde po několika hodinách uhynou. Napadají především centrální nervovou soustavu, tkáně housenek, kterou do 72 hodin mění v nevábný sliz, jež postupně skapává z listů na zem.

Tam jej v rámci koloběhu přírody sežerou další housenky. V tu chvíli netuší, že se společně s potravou nakazily i smrtícím virem, kvůli kterému se brzy celý cyklus zopakuje.

Mravenčí apokalypsa

Co: parazitující houba Ophiocordyceps unilateralis

Oběť: mravenec

Na světě existuje přes 12 500 druhů mravenců, avšak tisíckrát víc hub. Pouze čtyři z nich napadají svými sporami nic netušící mravence, které následně přemění v chodící zombie. Ne nadarmo si proto houba vysloužila přídomek „zombie“ či „přírodní intrikán“.

Jakmile se totiž hmyz nakazí sporou plísňového patogenu, je s jeho vlastním myšlením amen.

Chaotičtí zombíci

Vlákna houby postupně prorůstají vnitřní soustavou mravence, a tu parazit postupně ovládá. Zatímco zdraví jedinci se pohybují převážně po pachových stopách dalších členů kolonie, infikované zombie postupuje chaoticky, což posléze vede k jeho vyloučení.

Stejně tak ztrácí schopnost vylézt zpět na strom, kde normálně přebývá. Vlivem toxinu, který mu koluje v žilách, vyšplhá jen do výšky asi čtvrt metru nad zem, zavěsí se na spodní stranu listu a zemře. Po několika dnech od napadení z jeho zadní části hlavy vyklíčí stonek s váčkem, v němž se ukrývá několik nových spor. Jakmile praskne, infikuje toxickými spory další mravence.

Létající masožravka

Co: parazitují larva mouchy Conopidae

Oběť: čmelák

Říká se jim „tlustohlavé mouchy“. Lidé si mouchy rodu Conopidae na první pohled snadno spletou s včelou nebo vosou. Tento velice agresivní hmyz číhá kdekoli na svého potenciálního hostitele – nejčastěji čmeláka. Jakmile jej zahlédne, neváhá, okamžitě mu do těla vpíchne své vajíčko a odletí.

Prázdná schránka

V okamžiku, kdy je mise „uložení vajíčka“ hotová, začíná ve čmeláčím těle hotový boj. Jak larva roste a nabírá na síle, svou oběť postupně rozežírá zevnitř. Decimuje životně důležité orgány. Jakmile už čmelák nemá z čeho žít, donutí jej larva sletět na zem a začít si „kopat“ hrob.

V jeho vyžrané slupce poté bezpečně dokončí vývoj, promění se v mouchu a odletí.

Jeden hostitel nestačí

Co: parazitující muška Strepsiptera Myrmecolacidae

Oběť: sarančata a mravenci

Malých parazitujících mušek rásnokřídlých (Strepsiptera) po světě poletuje celkem 600 druhů. Jako manipulátor sice nepatří k nejhorším, za to má větší apetit. Druhu Myrmecolacidae totiž jeden hostitel nestačí – zvrácenou hru má připravenou pro samce i samičku, zvlášť.

Perfektní úkryt

Co se samiček Myrmecolacidae týká, cílí převážně na sarančata. Jakmile si muška vybere vhodnou oběť, nejprve jí s pomocí svých enzymů v břiše „vyžere“ díru. To proto, aby posléze přeměnila její mitochondriální DNA tak, aby jí nové prostředí neubližovalo.

Po celou dobu, co v sarančeti přebývá, žije s „hlavou ven“ – případné samečky zkrátka nějak nalákat musí.

A její hostitel vůbec netuší, co se v 90 % jeho břicha odehrává, naštěstí pro ni. Samečci soustředí pozornost na mravence. Jakmile jej parazit infikuje, mravenec opouští kolonii, aby larva mohla v jeho nitru nerušeně růst.

Když je proces u konce, dá larva mravenci signál, aby vylezl na vrchol stébla trávy, kde se prožere ven z jeho břicha a odletí.