První lebky neandrtálců byly objeveny už v roce 1829, přesto toho ani dnes o životě jednotlivých komunit spadajících pod druh Homo neanderthalensis mnoho nevíme. To by ale mohla změnit nová studie provedená vědci z Institutu Maxe Plancka pro evoluční biologii v německém Lipsku….
Zakládajícím ředitelem oddělení genetiky tohoto institutu je mimochodem Svante Päabo, švédský genetik oceněný letos Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství. A to „za své objevy týkající se genomů vyhynulých hominidů a lidské evoluce.“ V roce 2010 se mu ve spolupráci s dalšími kolegy podařilo sekvenovat neandrtálský genom.
Ve stejném roce zveřejnil rovněž zprávu o DNA analýze kosti prstu nalezené v Denisově jeskyni na Sibiři, na jejímž základě mohl potvrdit, že patřila denisovanovi, vyhynulém příslušníkovi rodu Homo. Je rovněž zastáncem teorie, že mezi neandrtálci, denisovany a předky moderních lidí běžně docházelo k vzájemnému křížení.
Vědci z Institutu Maxe Plancka od roku 2010 sekvenovali dalších 18 neandrtálských genomů ze 14 různých archeologických nalezišť v celé Eurasii. Ty poskytly vhled do neandrtálské historie, ale odhalily velmi málo o tom, jak fungovaly jednotlivé neandrtálské komunity.
Ve snaze prozkoumat strukturu sociálních vazeb mezi neandrtálci, zaměřili vědci svoji pozornost na jižní Sibiř, neboť právě zde byli přítomni po stovky tisíc let neandrtálci i denisované a vzájemně se ovlivňovali.
Co odhalily pozůstatky neandertálců
V Čagyrské a Okladnikovově jeskyni, které se nacházejí asi 100 kilometrů od známější Denisovy jeskyně, bylo nalezeno hned několik pozůstatků neandrtálců, kteří tato místa obývali asi před 54 000 lety.
Vědci úspěšně získali DNA ze 17 neandrtálských kostí a zubů, které náležely 13 neandrtálcům. Jedenáct jich pocházelo z Čagyrské jeskyně, zbylí dva z nedaleké Okladnikovovy jeskyně. Jde o největší počet neandrtálských pozůstatků sekvenovaných v jediné studii.
Jednalo se o 7 mužů a 6 žen, z toho 8 dospělých a 5 dětí a mladistvých. V jejich mitochondriální DNA vědci našli několik heteroplazmií (stav, při kterém se v buňce nachází více typů mitochondriální DNA) sdílených mezi jednotlivci.
Tyto genetické podpisy přetrvávají pouze po malý počet generací. Mezi ostatky vědci rovněž objevili pozůstatky neandrtálského otce a jeho dospívající dcery a dvojici příbuzných druhého stupně, mladého chlapce a dospělou ženu, která mohla být jeho sestřenicí, tetou či babičkou.
Patřili do stejné komunity!
Kombinace heteroplazmií a příbuzných jedinců silně naznačuje, že neandrtálci v jeskyni Čagyrská museli žít, a zemřeli, přibližně ve stejnou dobu. „Skutečnost, že žili ve stejnou dobu, je velmi vzrušující.
To znamená, že pravděpodobně pocházejí ze stejné sociální komunity. Takže poprvé můžeme použít genetiku ke studiu sociální organizace neandertálské komunity,“ říká k tomu Laurits Skov, jeden z autorů studie.
Jde tak zřejmě o nejstarší známou rodinnou skupinu, která kdy byla popsána, první zdokumentované rodinné společenství neandrtálců.
Po prozkoumání genetické diverzity DNA chromozomu Y, který se dědí z otce na syna, a mitochondriální DNA, přenášené od matek, byli vědci schopni určit, že tím, kdo se pohyboval mezi komunitami, byly ženy.
Zpravidla mladá dívka opustila svoji rodnou komunitu a následovala svého partnera do nové. Většinou jí však byla blízká a její členy znala. Celkově se však čagyrská komunita vyznačovala nízkou genetickou diverzitou podobnou skupinám ohrožených druhů před vymřením.
Nicméně obyvatelé Čagyrské a Okladnikovově jeskyně se patrně potkávali, lovili na stejných místech bizony, koně a další zvířata, která putovala říčním údolím. Materiál ke zhotovování svých kamenných nástrojů sbíraly obě skupiny na stejných místech, o čemž svědčí i výskyt stejné suroviny v obou jeskyních.
Život neandrtálců se tak patrně příliš nelišil od života moderních lidí. Obstarávali si potravu, milovali se, vychovávali děti a umírali po boku svých nejbližších.
