Domestikace rostlin a zvířat je spojována až s neolitickou revolucí a rozvojem zemědělství. Ovšem důkazy jasně ukazují na to, že i ve stravě lovců a sběračů hrálo „ovoce a zelenina“ důležitou roli, dokonce je uměli kombinovat s masem tak, že se při vaření chuť obojího zlepšila….

Archeobotanička Lara González Carreterová z Univerzity v Yorku ve své práci, publikované 4. března v časopise PLOS One, zveřejnila závěry své analýzy střepů keramiky lovců a sběračů doby kamenné v severní a východní Evropě.

Plyne z ní, že lidé žijící na tomto území v letech 6000 až 3000 př. n.l. byli vybíraví, pokud jde o rostliny, které konzumovali. Bobule, trávy nebo luštěniny míchali s masem ulovené zvěře, aby zlepšili chuť obojího.

„Věříme, že tyto kulinářské tradice sahají velmi daleko do minulosti,“ říká k tomu Carreterová. Ví se, že lidé začali vařit určité plodiny poté, co si je vypěstovali. Zjištění ale naznačují, že „se to možná začalo dít mnohem dříve, než jsme si mysleli,“ podotýká vědkyně.

Dřívější výzkumy ukázaly, že pravěcí lidé, kteří žili v těchto částech Evropy, často podél břehů řek, se živili rybami. Byly nalezeny harpuny a sítě, stejně stopy lipidů, tedy tukových molekul, z ryb ve starověkých hrncích.

Připálené zbytky hovoří jasně

O tom, jaké „ovoce a zeleninu“, ovšem rozhodně ne v podobě, v jaké je konzumujeme my, jedli lovci a sběrači, se toho však vědělo mnohem méně. Rostliny totiž neobsahují tolik olejů, vosků a tuků, takže jejich stopy v jídle jsou přehlušeny sloučeninami z ryb.

Ačkoliv vědci vědí, že pravěcí lidé sháněli divoké rostliny, bylo obtížné určit, jaké konkrétní druhy jedli a jak je připravovali. Laře González Carreterové a jejímu týmu se nicméně podařilo najít spoustu důkazů o tom, že tvořily nedílnou součást pravěkého jídelníčku.

Tradiční archeologické metody neodhalují, zda dávní lidé skutečně jedli rostliny nalezené na nalezištích, zda rostliny sloužily k jiným účelům, nebo jednoduše rostly v daném prostředí. „Archeologové obvykle sbírají půdu, umisťují ji do vody a vytahují vše, co plave na hladině.

Může se jednat o semena, dřevěné uhlí a další materiály,“ vysvětluje González Carreterová. Ona se ale soustředila na hledání potravinových krust či zuhelnatělých zbytků, které se mohou přichytit na keramiku.

Pokud naši předchůdci hrnce nemyli a jen je vypalovali v ohni, drobné struktury z připravovaných pokrmů v nich přetrvaly, někdy dokonce viditelná semena nebo plody.

Kapr na brusinkách

Nyní podobnému zkoumání podrobila 85 kusů keramiky s potravinovou krustou ze 13 nalezišť od Ruska po jižní Dánsko. V analýzy lipidů dominovaly sloučeniny z ryb a korýšů, někde i z jeleního tuku či mléčných výrobků.

Na 58 kusech keramiky se jí však podařilo identifikovat i rostlinné zbytky, jako jsou divoké trávy, hlízy, oddenky, plody a kořeny. Například hrnce z nalezišť poblíž řeky Don v dnešním Rusku obsahovaly stopy divokých luštěnin a trav, které byly smíchány se sladkovodními rybami.

Na nalezištích podél řeky Volhy, rovněž v Rusku, a na jednom nalezišti v Polsku dokonce tým odhalil, že se v této keramice připravovaly bobule kaliny obecné (Viburnum opulus) spolu s masem kapra.

„Bobule kaliny, které jsou před vařením mírně jedovaté, vypadá jako brusinky,“ říká González Carreterová a dodává: „Chutnají hrozně a voní jako mokré ponožky.“ Ale vaření jim pomáhá. Pokud se bobule uvaří samotné, zůstanou hořké, jejich chuť se ale změní v kombinaci s rybou.

„Stanou se sladšími a je to docela příjemné,“ komentuje vědkyně, která se pokrm pokusila znovu uvařit. Je tak možné, že použití keramiky vedlo ke vzniku nových textur a chutí, což mohlo být důležitým impulsem k přijetí technologie výroby nádobí z hlíny.

Nádoby mohly sloužit rovněž k dlouhodobějšímu uchovávání přebytků potravy a nejrůznějších olejů.

Zdroj: National Geographic