Komerční 3D tisk se ve světě začal vyvíjet již od osmdesátých let dvacátého století a jeho doména je především oblast průmyslových firem. Naprostá většina následné produkce směřuje do oblasti vývoje prototypů.
Současnými největšími výrobci 3D tiskáren jsou společnosti 3D Systems a Stratasys. Instalace prvních tiskáren pro trojrozměrný tisk proběhla v České republice přibližně v polovině devadesátých let, o samotné dodání se postarala firma MCAE Systems, která spolupracuje např. s českou automobilkou Škoda Auto, Tescomou anebo dodavateli součástek v leteckém průmyslu.
Také v ČR vzniklo několik startupů v období největšího rozmachu 3D tisku, své vlastní přístroje tak začaly vyrábět firmy jako be3D, David Paškevič či Aroja.
Tiskárna vývojáře Josefa Průši, Prusa i3, patří mezi nejoblíbenější 3D tiskárny na světě. Od roku 2012 zaštiťuje téměř vše v oblasti profesionálního 3D tisku v České republice konzultant v oblast aditivní výroby Jan Homola, ten založil Klastr aditivní výroby a je pořadatelem největších středoevropských konferencí a výstav o 3D tisku. Kam všude se v posledních letech 3D tisk dostal?
Propojení techniky a biologie
Je možné tvrdit, že úplně každý tvor na planetě Zemi disponuje ve svých buňkách molekulami DNA. Deoxyribonukleová kyselina, jak zní celý název zkratky DNA, v sobě nese naprosto všechny kompletní informace ke stavbě organismu a jeho případným opravám.
Jak se v nedávné době přesvědčili výzkumníci z curyšské polytechniky ETH (Spolková vysoká technická škola) spolu se svými společníky z Izraele, 3D tištěné předměty mohou nést dědičnou informaci – obdobně jako organismy.
Vědci se celému světu pochlubili technikou, jak do DNA „schovat“ téměř jakákoli data a ty následně smíchat se stavebním materiálem určeným k využití při 3D tisku. Výzkum vypadá revolučně, výzkumníkům se podařilo v zásadě vytvořit nový typ čárového kódu pro 3D tištěné předměty, který by jednou mohl změnit způsob, jakým přistupujeme k výrobě předmětů denní potřeby.
„Molekula DNA se skládá ze čtyř základních chemických stavebních prvků – adeninu, thyminu, guaninu a cytosinu. Postupnou kombinací těchto čtyř látek lze zakódovat do DNA libovolnou informaci podobným způsobem, jako sled nul a jedniček zase tvoří digitální informaci ve světě počítačů,“ říká vedoucí pracovník vědeckého týmu.
Jako první tedy bylo zapotřebí vytvořit syntetickou DNA a zakomponovat do ní vektorové plány 3D modelu králíka, vzniklou sloučeninu poté smíchali s hmotou určenou k tisku. Nakonec vše prezentovali odříznutím malého kousku „vytisknutého“ králíka a separováním syntetické DNA z rozpuštěné části.
Vše se jim povedlo přečíst a dekódovat a díky tomu se jim podařilo vytisknout kopii, a to hned několikrát po sobě, bez jakéhokoli poškození uložené informace působením vzniku dalších a dalších generací králíků.
Vědci z ETH se rozhodli k využití možnosti vkládání dědičné informace do 3D tištěných předmětů. Podařilo se jim tak vytvořit novou metodu, kterou se dají uložit digitální data prakticky v čemkoliv, co lze vytisknout na 3D tiskárně.
Nejsou však rozhodně jediní, kteří si hrají s ukládáním dat do syntetické DNA. S technologií experimentuje také společnost Microsoft a řada dalších technologických firem. Vytvořená DNA má totiž ohromnou informační hustotu.
Pouhý gram této látky je teoreticky schopen pojmout téměř 1 ZB (zettabajt) – to je miliarda TB (terabajtů). Je třeba si uvědomit, že se prozatím jedná pouze o experiment, navíc značně časově a finančně náročný.
Pokud by se ale v horizontu desetiletí podařilo něco podobného uvést do praxe, byl by každý výrobek nesoucí specifické informace prakticky nezničitelný.
