Morče domácí (Cavia aperea porcellus) je dnes již běžným domácím mazlíčkem. Tito hlodavci se do Evropy dostali z Jižní Ameriky, předchůdcem domácího morčete je morče divoké (Cavia aperea).

Existuje mnoho typů morčat, lišících se délkou a strukturou srsti, zbarvením i velikostí. Kromě těch srstnatých jsou i bezsrstá (tzv. skinny). Není neobvyklé, že se s tímto hlodavcem lze v některých zemích setkat i na talíři. V Peru je totiž morče místní národní specialitou.

Dnes známá varianta morčete domácího vychází původně z morčete divokého. Tvor se podobal vzhledově aguti zlatému (Dasyprocta aguti) – spodní srst byla světlejší barvy, hřbet tmavší a na zadní části byla umístěna velká červená skvrna.

Takto přibližně vypadala morčata původně. Již před objevením Ameriky Inkové (v dnešním Peru, Ekvádoru a Chile) chovali divoká morčata pro maso a kůži, ale také pro děti jako mazlíčky, což doložily archeologické nálezy několika mumifikovaných morčat.

Z Nového světa do Evropy

Morčata jsou nejstaršími domácími zvířaty Jižní Ameriky, kde si je Indiáni domestikovali již před 4000 lety. V průběhu staletí se jejich podoba změnila. Morče divoké osidlovalo mírná klimatická pásma Jižní Ameriky.

Postavou bylo štíhlejší, menší a jednobarevné – často tmavě hnědé. Nenápadná barva jim umožňovala výborné maskování. Mimikry a rychlost jim sloužily k přežití v divoké přírodě. Do Evropy se divoká morčata dostala v 16. století, kdy je sem přivezli španělští dobyvatelé.

Není přesně doloženo, k čemu mořeplavci hlodavce využívali – zda jako zásobu masa při dlouhé cestě, nebo zda v malých tvorech našli zalíbení. Každopádně jako druh potravy se morčata v Evropě neuchytila a díky svému roztomilému vzhledu a klidné povaze se stala domácími mazlíčky.

Morče domácí patří mezi hlodavce, dorůstá délky těla 20-35 cm a v domácích chovech může dosahovat hmotnosti 800-1300 g – v některých případech může vážit až 1800 g. Období říje trvá u morčete pouze 24 hodin a březost je mezi 58 až 75 dny.

Samice většinou rodí 1 až 6 mláďat. Morčata se průměrně dožívají 5-8 let, ale jsou zaznamenány případy, kdy překročila hranici 10-15 let. Poněvadž jsou náchylní k nachlazení, vyhledávají morčata teplá místa.

Jejich tělo se však na slunci rychle přehřeje, a tak bývají aktivnější spíše v noci.

Z anatomického hlediska

Anatomická stavba morčat je vždy stejná – široká hlava, krátký krk, nedlouhý, ale široký hřbet a mohutné pozadí bez ocasu. Zuby jsou u morčat nejdůležitější – nikdy jim nepřestávají dorůstat. Týdně jim povyrostou o 1,5 mm, proto si je potřebují neustále obrušovat.

Sluch mají velmi dobře vyvinutý. Potravu zpracovávají jazykem, který má veliké množství chuťových pohárků. Morčata vidí i dozadu. Vyšlechtěné druhy už nemají jen jednu barvu své srsti, ale objevují se i barvy další, navíc se srst změnila např. rozety a její délka je také odlišná. Na předních tlapkách se nalézají 4 prsty, na zadních jen 3.

Morče se řadí mezi tzv. koprofágy, tedy mezi živočichy pojídající vlastní výkaly. Zvíře svůj trus požírá, když jde přímo ze zadečku, a činí tak i více než 200krát za den. Není bez zajímavosti, že morčata mají dva druhy výkalů.

Ten, který hlodavec opětovně pozře, obsahuje vitamíny B a K a nestrávenou vlákninu ze sena. Druhý typ „bobků“ běžně nalezne chovatel v kleci, a to je ten, který již morče nadále není schopno více využít. Pojídání vlastního trusu značí, že je zdravé a zcela normální.

V divočině přežívají morčata v menších rodinách. Při domácím chovu je však třeba dávat pozor na vzájemnou snášenlivost. Chovat více samic pospolu nebývá problematické, oproti tomu dva a více samců se většinou nedoporučuje.

Morčata patří mezi teritoriální zvířata a svým ostrým chrupem si mohou navzájem ublížit, jejich souboje často končí smrtí jednoho či obou soků.