Člověk a pes. To spojení vzniklo už v dobách, kdy i prastaré civilizace byly ještě v nedohlednu. Nový výzkum mezinárodního týmu vědců ukazuje, že počátky přátelství mezi lidmi a psími předky byly navázány ještě dříve, než se dosud tušilo..

Dosavadní poznatky hovořily o tom, že proces domestikace psa započal před 10 000 nebo 15 000 lety. Mohlo se tak stát v Evropě i v Asii. Ovšem prapředci psů se oddělili od vlků, od kterých je dodnes odlišuje jen 0,2 % sekvence mtDNA, už v době před 100 000 lety.

Tehdy však k domestikaci bylo ještě daleko, vždyť Homo sapiens byl v té době ještě relativně mladý druh.

Výzkum francouzských, amerických a britských vědců současné znalosti o domestikaci psů do značné míry staví na hlavu. Vycházejí přitom z výsledků svých průzkumů, které v posledních letech byly provedeny na Sibiři. Zde odborníci studovali zbytky zdejšího pravěkého osídlení.

Sibiř je dnes synonymem pro tvrdé a drsné životní podmínky. Léto se zdejších oblastí dotkne jen zlehka, většinu roku zde vládne plískanice, a především nekompromisní zima, kdy teploty klesající pod minus čtyřicet stupňů nejsou ničím výjimečným.

Tak tomu nebylo vždy. Před nějakými 25 000 lety, kdy začínala doba ledová, byla Sibiř jedním z míst na planetě, kde životní podmínky byly snesitelnější. Z toho mohly profitovat jak lidský, tak i ostatní živočišné druhy.

Studnice stád mamutů i koní se zdála být nevyčerpatelná a z toho mohli těžit jak lidé, tak šelmy.

Pak ovšem led i chlad rozšířily své království i na Sibiř. To mimo jiné znamenalo zeštíhlení jednotlivých druhových populací. Potenciální kořisti bylo méně, jak pro lidi, tak pro šelmy. Zmizeli jeleni, pižmoni či bizoni, tedy živočichové, kteří tvořili velkou část vlčí potravy. Hojnost vystřídal hlad.

Vlci ovšem nejsou hloupí a tak dokázali změnit svou strategii. Všimli si, že v okolí se pohybují zvláštní dvounožci a poblíž jejich obydlí se nějaká potrava vyskytuje. Vlci se tak začali přibližovat k lidem a postupně pronikali do jejich blízkosti.

To dokazují nalezené kosti poblíž lidských příbytků, na kterých jsou stopy po vlčím ohlodání.

Toto chování si ovšem neosvojili všichni vlci, pouze některé smečky. A to byl jeden ze stupňů, kdy se začala vytvářet populace, ze které se měl později vyvinout psí druh. Kdyby v té době existovali nějací genetici, už po několika desítkách generací by u sibiřských šedých vlků, kteří se k lidem připojili, dokázali poznat rozdíl v DNA mezi nimi a dalšími vlky.

Badatelé předpokládají, že tito předci psů začali získávat nové schopnosti, a jiné zase ztráceli, což se evolučně promítlo i do změn v jejich genetické výbavě. Do jisté míry zlenivěli, přestali lovit a začali spoléhat na to, co jim lidé nechají.

A jak se na nové sousedy podle vědců dívali právě lidé? Nijak aktivně je nelákali, ale ani vlky neplašili. Vzhledem k tomu, že vlci odháněli jiné predátory, aby bránili svůj nový zdroj potravy, lidé je přijali jako další nástroj své ochrany.

Citové pouto mezi člověkem a psem se zřejmě vytvářelo až později. Doklady o výcviku psů pocházejí až ze 13. tisíciletí př. n. l., kdy se v rámci migračních vln s lidmi stěhovali i psi. „Historie lidí a psů se pak úzce proplétá.

Evoluce psů postupovala paralelně s dějinami lidí, což je jasně dokázáno po celém světě,“ uvedl jeden ze spoluautorů studie, Gregor Larson z Oxfordské univerzity.

K domestikaci psů později docházelo i v jiných částech světa. Archeologické nálezy ukazují, že mezi 15. a 10. tisíciletím nastal doslova boom, ve kterém hlavní roli hrál studený černý čumák. „Psi jsou našimi nejstaršími a nejbližšími zvířecími partnery.

Z DNA starověkých psů se dovídáme, kam až sahá naše společná historie, a napomáhá porozumění, kde se vytvořil hluboký vztah mezi psem a člověkem.“ Někteří badatelé se stále nevzdávají myšlenky, že vztah člověka a psa začal vznikat v době, kdy lidé a vlci byli konkurenty.

Vlčí smečka byla kolikrát lidmi vybita, ovšem když lovci, a zejména jejich děti spatřili roztomilá kňučící mláďata, ujali se jich. Každopádně během pár století se psi stali důležitými členy lidského společenství.

Svědčí o tom mimo jiné i psí hroby s obětinami, které pocházejí z doby před osmi tisíci lety. A o tom, že se nejednalo o ojedinělé úkazy, svědčí to, že tyto hroby byly nalezeny na různých místech ve světě, ať už v Německu, v Japonsku, nebo třeba na americkém kontinentě.