„Krása je znakem inteligence,“ tvrdil americký výtvarník Andy Warhol. O tom, zda tomu tak opravdu je, lze vést nekonečné diskuse, avšak přinejmenším v případě Hedy Lamarrové je tento výrok zcela vystihující..
Byl to neskutečný skandál, když se vůbec poprvé v nepornografickém filmu objevila nahá žena a sexuální scéna. Stalo se tak v roce 1932 v československo-rakouském snímku Extase režiséra Gustava Machatého.
Onou ženou, která své tělo a vzrušení ukázala před kamerou, byla tehdy osmnáctiletá Hedy Kielserová. Sotva by tehdy někdo odhadl, že půvabná dívka, jejíž tvář hltali diváci kin po celé Evropě, se jednou zapíše i do dějin technologií.
Hedy byla válečné dítě, na svět přišla 9. listopadu 1914. Narodila se do bohaté vídeňské rodiny, její otec Emil byl členem managementu banky Creditanstalt, matka Gertrude, pocházející ze starého šlechtického rodu, pak oslňovala vídeňskou společnost jako vynikající koncertní pianistka.
Na Hedy vzhledem k postavení její rodiny více než čtyřleté válečné útrapy nijak nedosáhly, stejně tak jako následná krize, ve které se již samostatné Rakousko po roce 1918 ocitlo.
Zatímco nová vídeňská vláda prosila po okolních státech o úvěry, Hedy patřila mezi těch pár rakouských dětí, které i přes složitost doby měly dětství materiálně zajištěné. Rodiče jí zajistili soukromé lekce jazyků, klavíru i baletu a vůbec všeho, co od tehdejších dívek společnost vyžadovala.
O to více byl Emil Kiesler překvapen, když malou, pětiletou Hedy přistihl, kterak do posledního šroubku rozebrala hrací skříňku. Svým nevinným modrým pohledem se pak Hedy tatínkovi omlouvala, že jen chtěla vědět, jaké mechanismy skříňka ukrývá.
Nicméně prvotní zájem o techniku se zdál být jen drobnou epizodou. Hedin půvab ji už v jejích dvanácti letech vynesl na trůn ve vídeňské soutěži krásy. Přála si být herečkou a dcerkám z vyšší společnosti se jejich přání obvykle plní.
Přestěhovala se do Berlína, kde studovala na proslulé divadelní škole Maxe Reinhardta. V roce 1930 natočila svůj první film, o rok později si ji režiséři vybrali do svých snímků hned třikrát.
V roce 1932 měl premiéru již zmíněný film Extase. Režisér Machatý používal vskutku neotřelé metody, když pro navození dojmu orgastického vzrušení v Hedyině tváři ji bodal špendlíkem do zadnice. Film měl na jedné straně ohromný úspěch, na straně druhé vyvolal značné pobouření.
Katolická církev v čele s papežem jej odsoudila, zakázán byl v zemích, kde vládla diktatura, od roku 1933 i v Hitlerově Německu. Nacistického tyrana navíc dráždilo to, že Hedy měla židovské kořeny. Každopádně film pro Hedy otevřel cestu k celoevropské popularitě.
Ještě před svými dvacátými narozeninami se Hedy poprvé, a zdaleka ne naposledy, vdala. Jejím manželem se stal o čtrnáct let starší průmyslník a zbrojař Friedrich Mandl. Příznivec fašismu a oponent nacismu na svém zámku Schwarzenau kousek od českých hranic hostil jak italské, tak přes své protinacistické smýšlení i německé generály.
Přitom se rád chlubil svou mladou a krásnou manželkou, která pro něj nebyla nic víc než jen reprezentantkou jeho bohatství. Hedy se tak stala jen sponkou do Mandlovy kravaty.
Mýlil by se ovšem ten, kdo by si myslel, že Hedy večírky s vojáky řešícími technické zbraňové problémy nudily. Technika ji fascinovala a hlavou se jí rojila řada nápadů. Avšak neměla šanci je v té době uskutečnit:
„Byl naprostý monarcha,“ vzpomínala na svého manžela. „Představovala jsem pro něj panenku na hraní. Byla jsem věc, umělecký objekt bez vlastního názoru a života, který bylo třeba chránit – a věznit.“ Mandl dokonce sháněl po celém kontinentě kopie Extase, aby už nikdy nikdo nemohl Hedy vidět nahou.
Těžko se divit, že po čtyřech letech ve zlaté klícce vzala Hedy nohy na ramena a před svým manželem, ale i před rozpínajícím se nacismem utekla přes Paříž do Spojených států.
Zde si změnila jméno, a stala se z ní Hedy Lamarrová. Vrátila se nejen k filmové tvorbě, která jí byla po dobu manželství s Mandlem zapovězena, ale mohla zde naplno projevit i svůj nevšední technický talent.
Zatímco bulvární tisk probíral její bujarý milostný život a pro širokou veřejnost se stala jednou z hollywoodských sexbomb, jen nejbližší přátelé tušili, že pod líbeznou tváří se skrývá bystrý úsudek a pronikavá inteligence.
V roce 1939 začala v Evropě útokem Německa a Sovětského svazu na Polsko válka. Nacistické Německo se nijak netajilo svou nenávistí vůči lidem narozeným pod Davidovou hvězdou, tudíž Hedy neměla žádný důvod mu jakkoliv fandit.
Během války si Hedy vzpomněla na mnohahodinové debaty německých důstojníků během večírků na Mandlově zámku. Ti mimo jiné řešili navádění torpéd pomocí rádiových signálů. Před Hedou hovořili naprosto otevřeně, poněvadž neočekávali, že by mladou ženu mohlo takové téma zajímat, natožpak aby mu porozuměla.
To se ovšem mýlili. Vojenské technology trápilo, že torpéda mohla z provozu vyřadit běžná rušička. Nikoho však v německé či italské armádě nenapadlo to, co Hedy. Vždyť celý problém by se dal vyřešit jednoduchými nepravidelnými změnami ve vysílacích frekvencích.
Začátkem čtyřicátých let se Hedy setkala s americkým skladatelem Georgem Antheilem. Tento hudební inovátor mimo jiné experimentoval s mechanickými klavíry, přičemž k jejich synchronizaci využíval děrné štítky.
Když to šlo u pian, proč by to nešlo i u torpéd, řekla si Hedy. Společně vymysleli princip nazvaný FHSS, který pomocí děrné pásky v krátkých intervalech přelaďoval vysílač i přijímač.
Společně s Antheilem si nechala vynález v roce 1942 patentovat a následně jej bezplatně nabídla americkému námořnictvu. Dočkala se však zklamání, protože mariňáci FHSS odmítli jako zbytečně složitý systém.
Úředníci, kteří o nabídce rozhodovali, nemohli mít tušení, že na stejném principu bude jednou fungovat takříkajíc veškerá moderní komunikace. Za wi-fi, GPS či za Bluetooth tak mimo jiné vděčíme i Hedy Lamarrové.
Ze svého zásadního vynálezu Hedy neměla nic. To ji ovšem v zájmu o techniku nijak nepřibrzdilo. Jeden z jejích partnerů, Howard Hughes, který se prosadil jako letecký konstruktér i podnikatel, si všiml jejího technického talentu a poskytl jí nejen vybavení pro některé experimenty, ale i tým inženýrů. Přičemž jí slíbil, že cokoli, co vymyslí, on nechá vyrobit.
Inspirována přírodou a tvarem ryb či ptáků Hedy navrhla vylepšení konstrukce křídel letadel. Byť jí scházelo technické vzdělání a byla v podstatě samouk, navrhla vylepšení dopravní světelné signalizace a přišla s nápadem rozpustných tablet vytvářejících sycený nápoj, se kterými však sama nebyla příliš spokojená.
To krabička na vytahování papírových kapesníků či ubrousků je dnes součástí výbavy téměř každé domácnosti. Stejně tak zvláště majitelé psů s černou srstí ocení další Hedin vynález v podobě svítících obojků.
Nadále se však věnovala především filmu, ovšem až na snímek Samson a Dalila účinkovala spíše v béčkových filmech. Přesto byla populární a plnila titulky společenských magazínů, Walt Disney se její tváří dokonce nechal inspirovat pro podobu své Sněhurky.
Vnitřní citová rozháranost vedla ke krachu celkem šesti manželství, paradoxně to poslední uzavřela se svým rozvodovým právníkem, ovšem ani tento sňatek dlouho nevydržel. Matka dvou svých a jednoho adoptovaného dítěte ke svým ratolestem jen těžko hledala hlubší vztah.
Obtížně se vyrovnávala se stárnutím a ztrátou krásy. Nepodařené plastické operace byly další živnou půdou pro její zahořknutí. Až když jí bylo 83 let, dočkala se v roce 1997 ocenění své technické práce.
Jako jediné herečce jí bylo uděleno čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky. „Už bylo na čase,“ komentovala to lakonicky. O tři roky později „nejkrásnější žena filmového plátna“, jak ji mnohé magazíny titulovaly, zemřela, téměř slepá a zcela osamocená.
FOTO: Wikipedia, TCD, Pinterest
