Léto roku 1518 bylo v alsaské metropoli Štrasburku navýsost příjemné. Zatímco o rok dříve byly z nebe nataženy provazy deště, nyní slunce stačilo dohnat, co zameškalo. Léto zvalo k oslavám a tanci, chtělo by se říct. A obyvatelé Štrasburku toto pozvání vzali doslova….

Tanec patří se zpěvem mezi nejstarší druhy umění. Antropologové předpokládají, že cosi na způsob tance znali už předkové moderního člověka dávno v pravěku. Samozřejmě se nejednalo o žádný sofistikovaný balet, spíše šlo o jakési křečovité vyjádření radosti, třeba nad ulovenou kořistí.

Ostatně cosi na způsob prototance bylo pozorováno i našich příbuzných goril a šimpanzů. Ale to, co se stalo onoho letního dne ve Štrasburku, bylo z jiného soudku. Snad až mnohem později na masových technoparty, kde za pomoci chemických stimulantů jsou tanečníci schopni se kroutit do monotónního rytmu po několik dní…

Těžko říci, kam měla namířeno žena jménem Troffea, když onoho léta 1518 kráčela štrasburskými ulicemi. Každopádně ke svému cíli již nedošla. Zničehonic ji postihlo neodolatelné nutkání k šílenému tanci.

A co horší, toto nutkání nešlo potlačit. Troffea protančí celou noc a pokračuje v křečovitých pohybech i další den.

Kolemjdoucí ji nevěřícně pozorují, a co je horší, někteří z nich se k Troffee proti své vůli přidávají. Šestý den, kdy Troffea padá mrtvá k zemi vyčerpáním, v ulicích Štrasburku tančí již nejméně třicet dalších lidí.

Na své okolí nereagují a postupem času se podobně jako nešťastná Troffea utancují k smrti.

Tanec bývá spojován se štěstím a s příjemnými pocity. Toto však není ten případ. Lidé křepčící na štrasburských ulicích mají tvář zkřivenou utrpením, mnozí z nich pláčou, jiní ze zoufalství křičí. A taneční šílenství zatím zachvacuje další a další měšťany…

Situace je natolik vyhrocená, že jí musí řešit městská rada. Konšelé se radí s lékaři, jak vše vyřešit. To vede k osudové chybě. Lékaři totiž dojdou k názoru, že příčinou tanečního reje je přehřátá krev.

Poté doporučí, aby ji lidé vytancovali z organismu ven. Radní tak nechají tanečníky proti jejich vůli převést na hlavní náměstí, kde jim navíc ještě nechají hrát hudebníky. Výsledek? Tančící dav se ještě rozšiřuje a po měsíci už na náměstí poskakují v transu čtyři stovky lidí. Každý den pak funebráci odvážejí kolem desítky mrtvých…

Jak mánie náhle přišla, tak i odešla. Ti, kdo přežili, hovořili o pocitu, jako by je kdosi vodil jako loutku. Jejich končetiny byly neovladatelné, mysl se v extázi nedokázala na nic soustředit. Církev hovořila o Božím trestu či prokletí svatého Víta.

Podle křesťanských tradic tento světec původem ze Sicílie, jemuž je společně se svatými Václavem a Vojtěchem zasvěcena pražská katedrála, trestal hříšníky právě nutkavým tancem.

Štrasburský případ nebyl ojedinělý. Už v roce 1021 zaznamenaly kroniky podobnou událost v Kölbigku v Sasku-Anhaltsku. O dvě stě let později zachvátilo taneční šílenství nizozemský Maastricht, tehdy se pod náporem tanečníků dokonce probořil most a řada z nich utonula.

Podobných zápisů do letopisů je zaznamenáno více. Scénář byl podobný jako ve Štrasburku, někdo začal tančit a strhl tím ostatní. A nezůstalo jen u tance, lidé vydávali neartikulované výkřiky a mnozí se uprostřed davu oddávali divokému sexu.

Štrasburský příklad je poslední podobnou událostí svého druhu, která byla zdokumentována. Nicméně ani po půltisíciletí poté není jasné, co za tímto zvláštním fenoménem stálo. Historici, archeologové, psychologové, ale třeba i biologové tak nadhazují různé hypotézy, které se potřebu nutkavého tance snaží vysvětlit.

Diethylamid kyseliny lysergové neboli LSD je halucinogenní droga, která byla poprvé syntetizována v roce 1938. Tudíž je vyloučeno, že by ji znali lidé ve středověku a v raném novověku. A přece…

Jedna z teorií hovoří o tom, že obilí, ze kterého štrasburští pekli chléb, napadla paličkovice nachová, známější pod jménem námel. Tato jedovatá cizopasná houba napadá mimo jiné pšenici a obsahuje podobné alkaloidy jako LSD. Námel byl v době šílených tanců velmi rozšířený, ale tato teorie má trhlinu v tom, že LSD způsobuje především halucinace. Drogy, po kterých člověk vydrží tančit několik dnů, mají jiné složení.

Život v těchto časech byl každodenním bojem o přežití. Klimatická data navíc ukazují, že Evropu v té době svírala malá doba ledová. Pravidelně se vracely morové rány, řádily mnohé další nemoci, až na pár vyvolených měla většina lidí hluboko do kapsy.

Každoročně se vracela obava, zda úroda bude dostatečná, do toho krajinou putovali verbíři, aby připravili armády na války. Zkrátka jestli si v současnosti stěžujeme na stres, tak tehdy byl několikanásobný.

Americký historik John H. Waller si proto myslí, že ony bláznivé taneční party byly výsledkem právě nahromaděného stresu. Stačila malá jiskřička, která poté strhla dav k mnohadennímu nezastavitelnému křepčení.

Důležitou úlohu mohl sehrát i náboženský fanatismus. Není totiž bez zajímavosti, že drtivá většina případů hromadného tance se odehrála na pomezí Německa, Francie a dnešního Beneluxu, tedy v místech nejen s velkou religiozitou, ale také s panujícím kultem svatého Víta.

Z psychologického hlediska je docela dobře možné, že postižení si „kletbu“ svou vírou způsobili sami. Davová hysterie způsobená obavami z apokalypsy či Božího trestu není v dějinách ničím výjimečným. A ta se pravděpodobně stala osudnou i nešťastné Troffee a stovkám dalších lidí.

Více článků z oblasti historie, archeologie a paleoantropologie naleznete v nejnovějším vydání Panoramy 21.STOLETÍ – Pozoruhodná archeologie, které je právě v prodeji.