,,Nevybavím si, že by v nějakém jiném oboru existovala generace lékařů, která by za svůj profesní život stačila chorobu, resp. jejího původce objevit, naučit se ji léčit a nakonec ji dovést až k eliminaci,” těmito slovy komentuje prof.

MUDr. Petr Urbánek, CSc., vedoucí lékař Oddělení gastroenterologie, hepatologie a metabolismu Interní kliniky 1. LF UK a ÚVN, Praha, fakt, že virus hepatitidy („žloutenky“) typu C byl objeven teprve roku 1989 – a dnes už existuje reálný plán Světové zdravotnické organizace na to, jak jej eliminovat z populace..

Resp. jak snížit jeho cirkulaci v populaci na úroveň, kdy se již nemůže šířit a přestává být hrozbou pro veřejné zdraví.

Protože se virus hepatitidy typu C přenáší krví, je procento jeho výskytu nejvyšší u osob s rizikovým chováním – injekčních uživatelů drog a promiskuitních jedinců. To ale neznamená, že ostatní jsou před ním v bezpečí.

,,Pro běžnou ‚nedrogovou‘, ‚nevězeňskou‘ populaci je stále největším rizikem přijetí krevního přípravku,“ konstatuje prof. P. Urbánek – a prim. MUDr. Pavel Dlouhý, vedoucí Infekčního oddělení Krajské zdravotní, a.

s., Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o. z., dodává: „Ani dnes není transfuze zcela bezpečnou metodou, vždy existuje nějaké ‚němé okno‘, ve kterém i naše sebecitlivější vyšetřovací metody nemusejí v krvi dárce zachytit závažné infekce, ať už HIV, nebo hepatitidu C. Řada lidí, do kterých bychom to nikdy neřekli, podstoupila v minulosti nějaké riziko.

Rekreačně si píchla drogu, nebo měla rizikový sex, a tím pádem může být zdrojem nákazy pro ostatní. Příběhů o tom je mnoho a to riziko je pro všeobecnou populaci stále přítomné.“.

O virové hepatitidě typu C se hovoří jako o „tiché epidemii“. Infekce často probíhá třeba i dvacet let skrytě, bez příznaků, a potíže, které pacienty nakonec donutí jít k lékaři, už souvisejí s nevratným poškozením jater – cirhózou nebo hepatocelulárním karcinomem.

Hlavním předpokladem úspěchu tedy je tyto pacienty v populaci najít a vyléčit je. Bohužel, i řada lidí, kteří si jsou vědomi nějakého svého rizika z minulosti, se stanovení diagnózy virové hepatitidy typu C bojí. A to ze dvou hlavních příčin.

Za prvé stále ještě existují vzpomínky z dob před pěti či deseti lety, kdy byla léčba virové hepatitidy typu C zdlouhavá, trvala často i přes rok a byla založena na podávání interferonů, jejichž nežádoucí účinky si nezadaly s chemoterapií v onkologii.

Mnoho nemocných svou léčbu proto ani nebylo schopno dokončit – a i ti, kteří ji protrpěli, měli jen max. 60% šanci, že budou opravdu vyléčeni. Zlom přišel až s objevem tzv. přímo působících antivirotik. „Jedná se o léky, které se polykají ve formě tablet.

Léčba trvá max. 3 měsíce, její účinnost je prakticky stoprocentní a snášenlivost vynikající, srovnatelná s placebem,” připomíná prof. P. Urbánek.

Druhou příčinou, proč se lidé bojí sdělení diagnózy virové hepatitidy typu C, je strach z diskriminace ve společnosti i zaměstnání. „,Bohužel je to stále stigma, často přiživované i kolegy lékaři neznalými problematiky virové hepatitidy C. Setkáváme se s pacienty, které odmítají do péče převzít stomatologové, gynekologové, praktičtí lékaři a další, a to jen proto, že když mají hepatitidu C, tak se přece museli chovat nějakých způsobem ‚divně‘…,“ připomíná prof.

P. Urbánek a dodává, že Česká hepatologická společnost ČLS JEP se systematicky snaží v rámci mezioborové spolupráce tyto předsudky ze zdravotnictví odstraňovat.

,,Ve společnosti stále rezonuje něco, co máme pojmenováno jako morální model pohledu na závislost. To znamená, že si ti lidé za svou závislost i hepatitidu mohou sami. Upřímně řečeno, je jen málo diagnóz, za které si lidé sami nemohou,“ zdůrazňuje prof.

PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze. „Léčba hepatitidy je ve skutečnosti léčbou problému, který je spojen s celou touto komunitou. Neexistuje alternativa ve smyslu ten problém odložit nebo si ho nevšímat, protože tím pádem jenom narůstá.

Bavíme se tu o infekčním onemocnění, které není možné neřešit, protože pravděpodobnost nákazy je velká a její následky jsou vážné. Oddalování a neřešení přinese pouze to, že nakonec budeme platit násobky a násobky toho, co by nás dnes stály důsledný záchyt hepatitidy C a její léčba.“ S tím souhlasí i MUDr. P. Dlouhý:

,,Léky proti viru hepatitidy C nejsou sice levné, ale je naprosto jasné, že jsou mnohem levnější než péče o pacienty, kteří dospějí k cirhóze, rakovině jater a k transplantaci. To jsou komplikace velmi nákladné, které mimořádně zatěžují veřejné zdravotní pojištění.

Pokud každého pacienta s HCV včas vyhledáme a včas odléčíme, takže se nedostane až do stadia komplikací, v konečném důsledku na tom neskutečně ušetříme.”.

V  naprosté  většině  zemí  EU  se  již  k  programu  eliminace  HCV  do  r.  2030  přihlásily  politické  reprezentace  a   přijaly  pro  ni  národní  politické  programy/akční  plány.  V  ČR  byl  jistý  strategický  dokument  přijat  v  srpnu   2018,  ale  pokrývá  jen  část  problematiky  týkající  se  uživatelů  drog.

  „Nějaká  forma  národního  akčního  plánu  je  nezbytná,“  říká  doc.  MUDr.  Viktor  Mravčík,  Ph.D.,  vedoucí   Národní  monitorovací  středisko  pro  drogy  a  závislosti.  „Eliminace  HCV  z  populace  cílí  na  všechny  články  péče   –  od  prevence  přes  screening  a  včasnou  identifikaci  infikovaných,  předání  do  péče  a  klinickou  diagnostiku  až   po  zahájení  léčby  a  udržení  se  v  ní.

 A  v  neposlední  řadě  jde  i  o  prevenci  reinfekce,  tedy  opětovného  nakažení   již  vyléčeného  pacienta.  To  vše  představuje  komplexní  proces,  pro  který  je  třeba  vytvořit  systém,  který   obsáhne  řadu  prvků  –  adiktologické  programy,  vězeňství,  klinická  centra  pro  léčbu  HCV  (hepatologická  a   infektologická),  praktické  lékaře  a  další  zdravotníky  či  plátce  zdravotní  péče  (zdravotní  pojišťovny).

 Je  třeba,   aby  jednotlivé  složky  byly  koordinovány,  věděly  o  sobě,  věděly  co  dělat  a  co  zlepšit.“.