Žila kdysi dávno v Africe přemýšlivá opice. Většinu času trávila v korunách stromů, a když slezla na zem, pohybovala se jako většina jiných živočichů po čtyřech. To jí však poněkud vadilo. V džungli a v savaně plné predátorů neměla totiž dobrý pocit.

Občas se proto postavila na zadní, aby se rozhlédla, zdali odněkud nepřichází nebezpečí. A jednoho dne zjistila, že na zadních končetinách se dá nejen stát, ale že mohou sloužit i k pohybu. Zatím k nemotornému, ale s tím si evoluce nakonec poradí….

Pravda, tak jednoduché to nebylo, ale aspoň si můžeme představit, proč lidé dodnes nechodí po čtyřech. Evolučních důvodů pro bipedii, tedy pro pohyb po dvou končetinách bylo samozřejmě více.

Pro předky člověka měla tato změna zásadní význam, uvolnila mu totiž přední končetiny. Ty se pak mohly věnovat jiným věcem, například výrobě nástrojů nebo posunkové komunikaci.

Hypotéz, proč se předci člověka rozhodli po světě pohybovat po dvou, když pohyb po čtyřech je daleko stabilnější, je celá řada. Mohlo se tak stát kvůli klimatickým změnám v kolébce moderního člověka ve východní a jižní Africe.

Svou roli zřejmě sehrála i potřeba orientace ve vysokých travinách savan a zmíněná ochrana před mnohem rychlejšími predátory, zejména kočkovitými šelmami.

Existují i jiné hypotézy. Podle nich bipedie souvisí s termoregulací organismu. David Carrier z Univerzity v Utahu upozorňuje, že mnozí živočichové se staví na zadní nohy ve chvíli, kdy bojují proti nepříteli.

Měření ukázala, že biomechanika úderů v pozici vestoje na dolních končetinách umožňuje dosáhnout daleko vyšší síly úderů. Carrier dovozuje, že v případě souboje o potenciální sexuální partnerky měl samec stojící na zadních větší výhodu než jeho protivník, který tvrdošíjně stál na všech čtyřech.

Ve chvíli, kdy se předci člověka vzpřímili a postavili na zadní, začalo postupně docházet k mnoha změnám na jejich těle. Došlo k „přebudování“ pánve a páteře, přestavbě svalstva, proměně krevního oběhu a také ke změně mechanismu porodu.

Kromě zmíněných uvolněných rukou byla pro lidstvo rovněž podstatná transformace lebeční části, která poskytla větší prostor pro vývoj mozku. Ani krční svalstvo nemuselo být tak silné jako před tím.

Kvůli bipedii prodělalo zásadní změny i chodidlo tehdejších hominidů. Zatímco šimpanz má dodnes chápavý palec, u předků člověka se tento prst přiřadil do řady k ostatním. Klenba lidské nohy je proti šimpanzům mnohem vykrojenější.

Stehenní kosti má člověk dlouhé a silné, kyčelní kloub má orientován do strany. Anatomické změny vyvolané bipedií se týkají vlastně celého těla.

Bipedie zanechala stopy i na lidské sexualitě. Ženy mají vnější pohlavní orgány skryté, a to jak při vzpřímeném postoji, tak v poloze na zádech, zatímco u samic primátů jsou vnější genitálie při jejich obvyklé pozici na čtyřech viditelné a přístupné.

S nadsázkou by se tak dalo říci, že bipedie se stala prvním krokem k emancipaci žen. Ženské genitálie se totiž posunuly do nejméně přístupné části těla, takže k případnému sexuálnímu spojení mohlo dojít zpravidla jen za souhlasu ženy.

Ve chvíli, kdy si samice člověčích předků mohly snadněji vybírat své partnery, došlo k větší selekci, a tím pádem i ke zlepšení genetického fondu. Možná právě tady lze hledat i prapůvod lidských emocí.

Bipedie však s sebou nepřinesla jen výhody. V některých oblastech život člověka trochu zkomplikovala. Přestavbou pánve došlo k zúžení pánevní dutiny, zejména porodního kostěného kanálu. Proto má člověk snad nejkomplikovanější porod ze všech živočišných druhů.

Další nevýhodou je snadné opotřebení kyčelního kloubu. Rozšířené problémy s kyčlemi tedy nejsou civilizační chorobou, ale pocházejí už z pradávných věků. Rovněž páteř je při vzpřímeném postoji velmi namáhána.

Pro oběhový systém zase bipedie znamená, že krev musí u člověka překonávat větší odpor než u čtyřnožců.

Mladší druhy Homo antecessor, Homo heidelbergensis, Homo neanderthalensis a samozřejmě i Homo sapiens již k chůzi používali pouze dvě nohy. I jeden z nejstarších příslušníků rodu Homo Homo ergaster byl patrně již bipední, byť přímý důkaz v podobě nálezu kosterních pozůstatků zatím schází.

Kde a kdy tedy došlo k oné zásadní změně, která nenápadný africký druh popostrčila až k civilizaci?

Homo habilis, tedy člověk zručný, který žil zhruba v době před 2,3 až 1,4 miliony let už na svém chodidle má patrné znaky stromové adaptace. I ještě starší Australopithecus africanus zřejmě střídavě používal chůzi po dvou a po čtyřech.

Ukazuje se tedy, že na vlastní nohy se předci člověka začali stavět již ve velmi dávné době.