Když se řekne katastrofa na konci křídy, většině alespoň trochu přírodovědecky orientovaných lidí okamžitě naskočí: vyhynutí dinosaurů. Během tohoto globálního kataklyzmatu na přelomu druhohor a třetihor se však ze Země musela poroučet i jiná, do té doby velmi významná skupina živočichů: amoniti. Proč? 
Amoniti byli zvláštní skupinou hlavonožců, jejíž nesmírně dlouhá evoluční historie sahá až do prvohorního siluru. Největšího druhového rozkvětu však dosáhli během druhohor, aby se nakonec ze všech tehdejších oceánů poroučeli společně s dinosaury a dalšími skupinami na konci křídy. Jednalo se o živočichy nesmírně početné a celosvětově rozšířené. Jejich fosilizované schránky jsou natolik hojné, že dokonce slouží geologům a paleontologům jako časové měřítko k určování stáří hornin, tzv. vůdčí fosílie. Co však vyhnalo tyto živočichy z moří, která obývali prakticky po celých 340 miliónů let? Ke správné odpovědi se nedávno pravděpodobně přiblížil paleontolog Neil Landman z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku.
Společně se svými kolegy použil metodu synchrotronního rentgenového zobrazování, která mu umožnila proniknout skrze jejich fosilizované schránky. Díky tomuto pohledu dovnitř těl amonitů z rodu Baculites, kteří patřily k úplně posledním zástupcům své skupiny, objevili jistou anatomickou zvláštnost. Namísto ostrých zobáků, kterými se ke své potravě dostávají jejich příbuzní, hlavonožci, měli amoniti v ústní dutině tzv. radulu. Tento orgán, tedy jakýsi pilník či rašple, je dnes typický především pro další jejich příbuzné, plže. Landman usuzuje, že amonititi, kteří podobně jako dnes hlavonožci loděnky volně plavali ve vodním sloupci, se proto živili převážně planktonem. Od tohoto zjištění je už jen kousíček ke spekulaci, že na vině jejich hromadné demise na konci křídy mohla být právě tato potravní specializace.
