Ekologové z University of Florida v Gainesville objevili žraloky, kteří mají k dispozici zbraň ještě strašnější než proslavené čelisti a trojúhelníková ploutev. Ve vodách poblíž Florida Keys a Belize žijí paryby a ryby, které hostí ve svých tělech bakterie odolné vůči neuvěřitelně širokému spektru klinicky používaných antibiotik.
Tým vědců, vedený Jasonem K. Blackburnem z University of Florida v Gainesville, zkoumal výskyt bakterií, odolných vůči antibiotikům u žraloků a dravých ryb odchycených ve volném moři. Jejich výsledky jsou alarmující. Čím ale mohou být žraloci ještě nebezpečnější, než už v našich představách jsou? Získali totiž mocné spojence.
Žraloci a bubeník
Rezistence, odolnost bakterií vůči antibiotikům, je problém v humánní i veterinární medicíně. Proto ekology napadlo prozkoumat, jak jsou na tom mořští tvorové. Zaměřili se na oblasti pobřežních vod okolo Belize, Louisiany, souostroví Florida Keys a ostrova Martha’s Vineyard ve státě Massachusetts. Pro testování vybrali živočichy blízké vrcholu potravního řetězce – několik druhů žraloků (např. Ginglymostoma cirratum nebo Carcharhinus leucas) a dravé ryby (např. bubeníka amerického, Red Drum, Sciaenops ocelota), s přibližně podobnou skladbou potravy.
Co nenapadlo ani Frankensteina
Odchyceným žralokům a dravým rybám ekologové odebírali vzorky kloakálních stěrů a z nich pak kultivovali bakterie. Celkem našli 134 různých bakteriálních kmenů. Použili standardní testy pro odhalení jejich totožnosti a vlastností a zjistili, že se jim na kultivačních miskách promenují netušená monstra. Nalezené bakterie spokojně přežívaly působení třinácti typů antibiotik – penicilinu G, piperacilinu, ticarcillinu, cefotaximu, ceftazidimu, ceftiofuru, amikacinu, gentamicinu, ciprofloxacinu, enrofloxacinu, doxycyklinu, chloramfenikolu a sulfamethoxazolu.
Dekadentní sběratel
V každé zkoumané oblasti byly nalezeny bakterie, odolné nejméně k jednomu typu antibiotik, ale většinově byla zjištěna mnohočetná rezistence. Porovnáním mladších žraloků z pobřežních vod Louisiany (druhy rodu Carcharhinus) a bubeníka amerického, žijícího ve stejných vodách, zjistili vyšší výskyt bakterií u starší populace bubeníka (Sciaenops ocelota), což nabízí teorii, že si ryba baktérie během života nastřádala. Jason K. Blackburn dodává: „Tyto druhy, které jsme zvolili, jsou draví predátoři, ve svém prostředí v podobné pozici v potravním řetězci jako lidé.“
Geny na burze
Nejasný zůstává původ infekce. V podezření jsou odpadní vody, septiky, jejichž obsah se dostává do moře a ve kterých si mohou bakterie rezistenci k antibiotikům úspěšně předávat. Podobně se do moře dostávají přímo antibiotika, takže si rezistenci mohou vytvořit i ještě neodolné bakterie ve střevním traktu živočichů. Ekologové se domnívají, že rostoucí rezistence bakterií k antibiotikům je podceňovaný jev. Chtějí prozkoumat vodní živočichy ve větší studii, protože možná rizika jsou nemalá, v přirozených »inkubátorech« se bakterie množí a horizontálním i vertikálním přenosem genetické informace (mezi dospělými jedinci i při rozmnožování) si mohou jednotlivé typy rezistence předávat a kombinovat.
Řeže medicína větev, na které sedí?
V časopise British Medical Journal byla v polovině loňského roku publikována studie, která přináší nové poznatky k příčinám a rizikům rostoucího počtu druhů patogenních bakterií k antibiotikům. Zdravý člověk je »obydlený« značným množstvím mikroorganismů, aniž by ho to nějak trápilo, s některými – například laktobacily střevní mikroflóry – si naopak docela rozumí. Ale pokud je narušená rovnováha organismu, třeba podchlazením, pak mají zákeřné mikroorganismy pré. Z člověka se stane pacient. Pokud užívá antibiotika, mohou si »jeho« mikroorganismy vyvinout dlouhodobou rezistenci a použitý lék pak na ně dlouho neplatí. Navíc mohou cestovat a šířit se. Riziko spočívá především v tom, že pokud nebude možné léčit bakteriální infekce, jak se píše v článku, „není v sázce nic menšího než budoucnost medicíny, od transplantace orgánů po chemoterapii, a tam už nebude žádná druhá šance.“ Navrhovaným řešením je používání antibiotik jen ve skutečně nejnutnějších případech (pokud není pozdě) a vývoji nových, s rozumem používaných účinných léků.
