Z čistě technického pohledu to bylo pozoruhodné dílo. Především však sloužilo k hrůzným účelům. V jeho blízkosti či přímo na něm našly svou smrt stovky lidí. Tisíce jich poslalo do kriminálu a několika generacím zkazilo život. Řeč je o železné oponě…
„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou, a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.“
Tolik úryvek ze slavného projevu Winstona Churchilla, který v roce 1946 přednesl v americkém Fultonu. Byť Stalinem v osobních rozhovorech častokrát okouzlen, nemohl si Churchill nevšimnout, co se ve střední a východní Evropě děje. Fultonský projev byl tehdy na západě kritizován, prý jen zbytečně přiostřoval již tehdy existující třenice mezi západními spojenci a Sovětským svazem. Ukázalo se však, že Winston Churchill byl prozíravý. V jím zmiňovaném Československu byla poválečná demokracie značně okleštěna a dva roky po fultonském projevu zde již byla pevně u moci zločinecká komunistická strana.
Rudá východní Evropa
Stalin se právem uznával za vítěze 2. světové války a z tohoto vítězství hodlal vytěžit co nejvíce. V první řadě si hodlal podržet území, které získal svým paktem s Hitlerem v roce 1939, a poté na svou orbitu dostat ty státy, které od Teheránské konference v roce 1943 spadly do sovětské sféry vlivu. Západní mocnosti mu jeho úmysly v mnohém ulehčily, Churchillova Británie již neměla sílu a americký prezident Roosevelt se o evropské problémy zas tak příliš nezajímal.
Už rok 1945 je ve znamení uchopení moci komunisty v Jugoslávii. O rok později se bolševici dostávají k moci v Albánii a Bulharsku. O rok později definitivně rudne Maďarsko, Rumunsko a Polsko. Vše nakonec završují únorové události roku 1948 v ČSR.
Vznik hraničního pásma
Po onom slavném »vítězství pracujícího lidu«, neboli po komunistickém převratu z února 1948, řada demokraticky smýšlejících lidí věděla, že pokud si chtějí zachránit holý život, je třeba rychle republiku opustit. Nový režim se ovšem vyžívá v krutých represáliích a pranic se mu nelíbí, že mu jeho odpůrci mizí mezi prsty na západ, kde pochopitelně nemlčí a o nových poměrech v Československu informují.
Již v roce 1948 je zřízeno hraniční pásmo široké kolem pěti kilometrů, do nějž se smělo vstoupit jen na zvláštní propustku. Ono pásmu později v sedmdesátých letech zabralo 1,5 % rozlohy Československa. Osady, které se v něm nacházely, byly po nuceném odchodu Němců často plné duchů. Další vesnice byly vysídleny a postupně likvidovány, aby se v nich potenciální uprchlíci nemohli schovávat.
Rušná hranice
Na přelomu čtyřicátých let a padesátých let je na československo-německé hranici docela rušno. Směrem z republiky prchají odpůrci komunismu, směrem dovnitř pak míří agenti-chodci. V roce 1951 je po vzoru sovětských pohraničních vojsk zřízena pohraniční stráž a začíná vznikat vskutku ďábelsky důmyslný systém, který má za úkol hranice neprodyšně uzavřít.
Vybavení pohraniční stráže má nejvyšší prioritu. Její příslušníci získávají radiostanice, nové zbraně, i lidské posily. Od roku 1951 je na západních a jižních hranicích, které byly zpravidla zalesněné, je vysekán průsek, kde se stavějí symboly železné opony: ploty z ostnatého drátu, obvykle tři za sebou. Na nejexponovanějších místech je do něj dokonce pouštěn elektrický proud o napětí 3000 až 6000 voltů. „K dokonalému zabezpečení státních hranic v pásmu střežení PS rot 1. sledu slouží elektrické zařízení k vedení proudu o vysokém napětí, které při taktickém využití se živými pohraničníky dopomůže zabránění pronikání všech nepřátelských živlů do ČSR a naopak,“ pravilo se ve šroubovaně stylizovaném rozkazu velitele pohraniční stráže z roku 1953.
Inspirace z koncentráků
Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři, aby směrem od hranice nemohla proniknout k nabitému plotu. Pod těmito zábranami se nacházelo zorané pásmo o šířce dvaceti metrů, kde bylo možno snadno najít stopy, a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot. Byla zde zřizována i minová pole, kolem zakopaných min někteří horlivější pohraničníci kladli matky a šrouby, čímž měla být zvýšena jejich účinnost. Soudruzi se jako v mnoha jiných věcech nechali inspirovat u nacistů a u jejich koncentračních táborů…
Takto vybavená hranice se táhla nejen podél Rakouska a západního Německa, ale i podél spřátelené NDR. Soudruzi na ÚV se uvědomovali, že Berlín je zatím otevřeným městem, průchody mezi okupačními zónami jsou otevřené, takže právě tudy mohla vést jedna z cest na západ. Železná opona se tak nacházela i uvnitř východního bloku.
Zapomenuté bunkry
Během let se stěna mezi dvěma světy neustále zdokonalovala. Budovaly se i speciální bunkry, nejen pro případ konfliktu mezi Západem a Východem, ale i kvůli hlídání hranic zevnitř. Dnes jsou tyto bunkry častokrát zapomenuty a majitelé pozemků pohraničí častokrát ani netuší, co všechno do jejich vlastnictví vůbec patří.
Důležitou roli zde hrálo signalizační zařízení. To v padesátých letech tvořily ostnaté dráty napětím 70 voltů, které reagovalo na zkrat. Koncem padesátých let se začala postupně odstraňovat minová pole. Miny měly totiž značnou nevýhodu, nedokázaly správně rozeznat, zda na ně šlápl uprchlík nebo pohraničník… Podobně nevypočitatelně se choval i elektrický proud, který byl do opony pouštěn.
Vesnice mezi ostny
V polovině šedesátých let se od pouštění proudu do drátů upustilo a železná opona byla zrevidována. Posunula se více do vnitrozemí, čímž se pro pohraničníky zkrátila doba dojezdu k místu narušení. Ovšem někdy vojáci své oběti pronásledovali i v prostorách za hranicemi. Pohraničníci totiž byli motivováni tím, že dopadnou-li narušitele, mohou být odměněni dovolenou, povýšením, případně udělením řádu. Naopak pokud se uprchlíkům jejich záměr podařil, měli vojáci zaděláno na pořádný průšvih.
Docházelo i k absurdním situacím. V Maříži u Slavonic měli tamější obyvatelé tu »výhodu« že ostnaté dráty měli před i za svými domy. Večer se vnitrozemská brána zamkla, takže kdo se zdržel v hospodě ve vedlejší vsi, musel při návratu vzburcovat pohraničníky a ti jej následně pustili domů.
Hranice nejsou korzo
Na hranice byla postupně umisťována elektronická zařízení. V roce 1968 se však hranice se západem otevřely. Pražské jaro je ve znamení uvolnění v mnoha oblastech, ukazuje se však, že komunismus je nereformovatelný. Československo je v srpnu obsazeno vojsky varšavské smlouvy pod sovětským vedením a k moci se dere Gustáv Husák. Ten v jednom ze svých plamenných projevů hřímá: „Hranice nejsou žádné korzo!“ Trhlina v železné oponě se opět nekompromisně zaceluje. I tak se mnoha tisícům Čechů a Slováků podaří dostat do svobodného světa.
V roce 1970 byla ještě před systémem tří plotů vybudována signální linie, která reagovala na dotyk a mohla tak varovat pohraničníky výrazně dříve. Navíc se dále rozrostla síť pozorovacích věží (celkem jich bylo 314) a po incidentu, kdy řidič autojeřábu přerazil celní závoru v Českých Velenicích a dostal se tak do Rakouska, byly značně zesíleny i hraniční závory.
Vraždou k dovolené
Specifickou kapitolou jsou členové pohraniční stráže. Úkol této složky byl jasný – nikdo nesmí projít přes hranici. Během let totality spáchalo sebevraždu kolem dvou set příslušníků těchto jednotek, což ukazuje, jakému obrovskému psychickému tlaku byli tito vojáci vystaveni.
Jak již bylo zmíněno, za dopadení uprchlíka byly vypisovány odměny. Mimo jiné třeba opušťák. Jeden mladý voják si tuto odměnu rozhodl zasloužit vskutku svérázným a tragickým způsobem. Na jedné z obhlídek jednoduše zastřelil jiného vojáka, o kterém poté tvrdil, že chtěl překročit hranice. Poté skutečně dostal dovolenou, leč vyšetřování ukázalo, jak se celý incident ve skutečnosti stal, a onen voják byl posléze souzen jako vrah.
A neproklouzne ani myš…
V sedmdesátých letech byla hranice mezi ČSSR a Spolkovou republikou či Rakouskem skutečným technickým »majstrštykem« – škoda jen, že lidská vynalézavost zde sloužila k zlovolným účelům. Ženijně-technický zátaras se skládal z ochranného plůtku s pomocnou signalizací, trasy telefonního vedení, asfaltové komunikace, vnitřního kontrolního pásu, pěšinky podél signální stěny určené pro údržbu, signální stěny, vnějšího kontrolního pásu a stěny tvořené pletivem.
Před samotnou hranicí se nacházela tři pásma. Pásmo přístupů mohlo být až 50 kilometrů široké, následovalo pásmo signální a těsně před samotnou hranicí pásmo překrytí. Někdy se stávalo, že státní hranice vedla vodní plochou, ale i s tím si soudruzi poradili. Korytem byla vedena ocelová mříž, do které byl vpleten signální drát.
Ostuda lidstva
Symbolem železné opony však nebyly pohraniční zátarasy na Šumavě, nýbrž zeď, která na téměř 30 let rozdělila jedno město. Tím městem byl samozřejmě Berlín. Zde od konce 2. světové války panoval prazvláštní režim. Město bylo rozděleno na čtyři okupační zóny: americkou, britskou, francouzskou a sovětskou. Celé město však bylo obklopeno prostorem, který plně ovládali Sověti. Zde v roce 1949 došlo k založení onoho správného pokrokového Německa neboli Německé demokratické republiky, státu, kde každý šestý obyvatel byl policejním špiclem.
Pokud železná opona měla někde trhlinu, bylo to právě v Berlíně. Přitom na hranicích mezi SRN a NDR byla stovky kilometrů dlouhá minová pole, či nastražené zbraně autonomně metající granáty. Mnozí Východoberlíňané pracovali v západních zónách, pohyb mezi jednotlivými sektory byl relativně volný. V letech 1948 a 1949 se sice Sověti pokusili západní spojence blokádou jejich zón z města vystrnadit, díky pevnému postoji Američanů a Britů se jim to však nepodařilo.
Hromadný úprk
Sovětským i východoněmeckým komunistům byl status Berlína trnem v oku. NDR totiž přicházela o řadu vzdělaných lidí, kteří právě skrze Berlín odcházeli do Spolkové republiky. Mezi lety 1949 a 1961 odešlo z NDR do SRN na tři miliony Němců. Kvůli útěku jedné konstruktérské party musela NDR dokonce zastavit vývoj tryskového letadla. S nadsázkou se říkalo, že na východě nakonec zůstane pouze sovětský místodržící ve východním Německu Walter Ulbricht.
Sovětský vůdce Nikita Chruščov Berlín považoval za relikt druhé světové války a chtěl západní spojence z města vypudit. Teoreticky by západní Berlín nemohl obrovské vojenské přesile vzdorovat. Ale americký prezident Eisenhower nevěřil, že by Sověti sáhli k použití síly, protože žádné problémy v Evropě nestály za riziko jaderné války. Státní tajemník John Dulles Foster proto na jeho pokyn opakovaně prohlásil, že útok na západní Berlín by právě takovou válku vyvolal.
Nikdo přece nechce zeď
V roce 1961 nastupuje do Bílého domu John F. Kennedy. I ten je připraven držet západní části Berlína za každou cenu. Chruščovovi ale neuniklo, že Kennedymu jde jen o západní sektory a že si nenárokuje celé město. Sověti společně se svými východoněmeckými soudruhy začínají spřádat plány, jak berlínský problém vyřešit.
Exodus směrem na západ zatím pokračuje, ale Walter Urbricht nedává najevo znepokojení. Komunisté rádi používají lež jako standardní prostředek, a tak Ulbricht 15. července 1961 dementuje informace o tom, že by se Berlín měl uzavřít: „V Západním Německu jsou lidé, kteří by chtěli, abychom zmobilizovali zedníky Německé demokratické republiky k postavení zdi. Já o žádných takových plánech nevím. Naši stavbaři jsou zaměstnáni stavbou nových domů. Nikdo nechce zeď.“ Moskva však už byla rozhodnuta východní sektor Berlína radikálním způsobem uzavřít.
155 kilometrů betonu
Dne 12. srpna 1961 uzavírá ministerská rada NDR na Chruščovovův popud usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. Západní informační služby byly o plánech sovětského bloku informovány, byly však překvapeny jejich rychlým převedením do praxe. Během následující noci obsadily ozbrojené síly NDR hranice k Západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východním a Západním Berlínem.
16. srpna se začalo s výstavbou samotné zdi. Zeď nakonec dosahovala celkové délky 155 kilometrů, z toho 43,4 kilometru připadalo na hranici mezi Západním Berlínem a východní částí města. Rozdělila 192 ulic, 32 železničních tratí, osm linií metra a příměstské dopravy a tři dálnice. Strážci hranice měli podle instrukcí zabránit útěkům klidně i ostrou střelbou. První obětí této střelby byl již 24. srpna 1961 čtyřiadvacetiletý Günter Litfin. Posledním člověkem, který na zdi našel svou smrt, se stal v noci z 5. na 6. února 1989 dvacetiletý Chris Gueffroy…
Kolik obětí má zeď?
Celkové údaje o počtu obětí, které si zeď a její strážci vybrali, se liší. Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených, nicméně některé odhady hovoří až o šesti stovkách zabitých. Mezi nimi nalezneme i čtyři Čechy. Každopádně, tato čísla svědčí o tom, že zajatci východního bloku se pokoušeli na západ dostat i skrz zeď.
K útěkům se využívaly tunely, ale třeba i pohřby, kdy se uprchlíci nechali přes zeď přenést v rakvi. Celkově se přes zeď pokusilo dostat 10 000 lidí, zhruba polovině se útěk podařil. Byly ovšem i případy, kdy postřelené lidi nechali východoněmečtí vojáci prostě a jednoduše u zdi vykrvácet… (viz box).
Příkopy, ježci, ploty…
V dobách své největší »slávy« byla Berlínská zeď vskutku ďábelským dílem. Přibližně 100 metrů od samotné hranice se západním Berlínem se tyčila první, tzv. východní zeď. Ta bylo vysoká 4 metry a na vršku ji obepínal ostnatý drát. Hraničila i s opuštěnými budovami, které měly zazděná okna i dveře. Hned za touto stěnou byl elektrický plot propojený se signálním zařízením. Zde byla umístěna i optická čidla a nástražné dráty vedené těsně nad zemí. V případě jejich narušení se rozezněla siréna.
Za elektrickým plotem stály protitankové zátarasy, pro případ, že by se někdo skrze zeď pokusil probourat. Ty to překážky byly dvojího typu. Byli zde rozmístěni tzv. čeští ježci, ocelové zátarasy proti tankům z dob druhé světové války. Pro jistotu zde byl navíc vyhlouben příkop, do kterého měl potenciální uprchlík se svým vozem spadnout.
Raketomety a plamenomety
Za tímto úsekem stály strážní věže, zpočátku dřevěné, později byly stavěny z betonu. Byly vybaveny světlomety, střílnami i zrcadlovými skly. Bylo jich zde celkem 302, v každé z nich svůj určený prostor hlídali dva vojáci. Služba zde trvala osm hodin. Pod touto věží bylo natažené ocelové lanko, podél kterého se na vodítku pohybovala tisícovka německých ovčáků.
Následovala asfaltová cesta, po které se pohybovali další strážní. V útvaru, který zeď střežil, sloužilo 11 500 mužů, ve službě jich přitom bývalo více než dva tisíce. Vojáci disponovali samopalem, dalekohledem, vysílačkou a fotoaparátem. Celá jednotka Grenzkommando Mitte mohla využít 48 raketometů, stejný počet protitankových děl a 114 plamenometů.
Stalinův trávník
Pokud se někdo dostal až za tuto stráž, zdaleka ještě neměl vyhráno. Za asfaltovým úsekem následovala Lichtstrasse, světelná cesta. Zde byly umístěny silné světlomety, které mířily na šestimetrový pás písčité země, kam se uprchlík chtě nechtě musel zanechat stopy. Za písčitým úsekem byly rozmístěny nášlapné světlice a další zátarasy v podobě ocelových bodců přezdívaných Stalinův trávník.
Podél všech úseků navíc číhaly zákeřné samostříly. Teprve pak následovala vnější betonová zeď. Ta byla téměř čtyři metry vysoká a na vrcholu byla »ozdobena« rourou. To proto, aby se člověk nemohl za vršek zdi zachytit. Z východoněmecké strany byla natřena bílou barvou, aby byl utíkající člověk lépe vidět. Ze strany druhé ji mladí Berlíňané pomalovali graffiti.
Jak se dostat přes zeď
Ani tento šílený systém nezastavil odhodlání mnoha lidí, kteří měli komunistického ráje plné zuby. Zpočátku, kdy zeď ještě měla podobu jen ostnatých drátů, byly útěky snazší. Jistý řezník se obalil plátky slaniny a skrze dráty se překulil, aniž by se zranil. Někteří Němci ke svobodě proplavali některou z vodních cest, to se podařilo i skupince neplavců. Ti se navlékli do duší z pneumatik a skrze vodu se jednoduše přeplácali. Jiná parta ukradla sovětské vojenské auto, ušila si sovětské uniformy a bez problémů byla do západního sektoru puštěna přes regulérní hraniční přechod. Východoněmečtí pohraničníci jim ještě poslušně zasalutovali.
Jenže, z jednotlivých útěků se strážci zdi poučili, takže každý další pokus o překonání zdi byl složitější a obětí přibývalo. Když se několik Němců pokusilo překonat hranici v ukradeném autobuse, došlo ke skutečnému masakru. Vojáci zahájili na autobus zběsilou palbu a rozstříleli nejen jej, ale i posádku uvnitř. Lidské životy ve východním bloku neměly velkou cenu…
Vynalézavost nezná mezí
K úspěšnému překonání zdi bylo potřeba více invence. Například dvěma rodinám se podařilo přeletět z Východu na Západ v obrovském podomácku vyrobeném balonu. Strelzykovi a Wetzelovi svůj odvážný pokus podnikli v roce 1979. Jejich balon pro osm lidí byl přitom vyroben doma na koleně. Byl 28 metrů vysoký a ve své době byl největším balonem v Evropě.
Rudolph a Horst Müllerovi unesou vlak metra, aby své rodiny dopravili na západ. Wolfgang Engels si půjčí vojenský tank, s nímž se rozjede přímo proti zdi. Holger Bethke se přes zeď v centru Berlína přehoupne zavěšen na provizorní kladce. Později zeď přelétne ultralehkým letadlem označeným sovětskými hvězdami, aby se vrátil pro svého bratra Egberta. Svůj úspěšný let si natočili na videokameru. Nelze ani zapomenout na 580 vojáků, kteří měli původně zeď hlídat, ale raději se rozhodli NDR opustit.
Udělejte si to po svém
V roce 1987 přijíždí do západního Berlína americký prezident Ronald Reagan. Již před dvěma lety se v Ženevě setkal se sovětským představitelem Michajlem Gorbačovem, o rok později se se podobná schůzka konala v islandském Reykjavíku. Studená válka pomalu končí. Právě v Berlíně přednese Reagan jeden ze svých nejslavnějších projevů: „Generální tajemníku Gorbačove, pokud usilujete o mír, o blahobyt v Sovětském svazu, o uvolnění, přijďte sem, k této zdi. Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuhle zeď.“
Trvalo však ještě nějaký čas, než železná opona padla. SSSR se zmítal ve stále větší ekonomické krizi, a válka v Afghánistánu a trvalá politická krize v Polsku Gorbačova přesvědčila, že už jen těžko udrží své satelity silou. Vznikla tzv. Sinatrova doktrína, nazvaná podle písně Franka Sinatry I´ll Do It My Way, tedy Udělám si to po svém. V praxi to znamenalo, že Moskva již na rozdíl od Stalinových či Brežněvových dob nebude ovlivňovat vnitřní záležitosti ve východoevropských státech.
Opona se rozpadá
Soudruzi v Praze, ve východním Berlíně či v Sofii byli upřímně zděšeni. Ne tak třeba v Budapešti. V roce 1989 Maďarsko otevírá své hranice s Rakouskem. Budapešť se nejdříve otázala Moskvy, co na ten krok řekne, dostalo se jí lakonické odpovědi, že maďarské hranice jsou pouze v kompetenci maďarské vlády.
Železná opona se tak začíná rozpadat. Svět obíhají záběry stovek trabantů a wartburgů s poznávací značkou DDR, kde ovšem krajní D a R jsou přelepené, mířící z Maďarska do Rakouska. Do zatuchlé střední a východní Evropy proniká závan čerstvého vzduchu…
A poslední zhasne…
Na začátku ledna 1989 skupina východoněmeckých uprchlíků požádala o azyl na západoněmeckém velvyslanectví v Berlíně. Šest lidí se uchýlilo i na ambasádu SRN v Praze a čtyři na misi v Budapešti. To však byl teprve jen začátek. V létě toho roku však nastal skutečný exodus. Západoněmecká ambasáda v Praze se stala doslova uprchlickým táborem. Na zahradě na Malé Straně přežívaly tisíce lidí. Podobné scény probíhaly i ve Varšavě.
Uprchlíci si nakonec prosadili svou. Východoněmecká vláda je oficiálně vypověděla ze země a vlaky je pak přepravily do SRN. Vlna emigrace pokračovala celý podzim. Z té doby pochází vtip: „Víte, jak se volá do NDR?“ „???“ „Je tam někdo?“
Začátek konce opony
V Polsku zatím probíhají polosvobodné volby, kdy komunisté mají předem jistý určitý počet míst v parlamentu. Drtivě v nich ovšem vítězí nezávislé odborové sdružení Solidarita pod vedením Lecha Walesy. Dynamické změny probíhají i v Maďarsku. Jak Polsko, tak Maďarsko se omluví Československu za svou, nutno podotknout nedobrovolnou, účast na invazi v roce 1968. Vyděšené komunistické vedení v Praze reaguje hystericky tvrzením o vměšování do vnitřních záležitostí.
Stejně tak jsou vývojem znepokojeni představitelé NDR. Právě rok 1949 má proběhnout ve znamení oslav 40. výročí vzniku NDR. Režim plánuje velké oslavy a manifestace. Ty opravdu proběhnou, ale asi jinak, než si vůdce NDR Erich Honecker představoval. Do ulic vycházejí občané Berlína, Lipska a poté i dalších měst a volají po svobodě. Oslavy se pak sice uskutečnily, ale na Honeckerovi, stojícím na tribuně, byl patrný velmi kyselý výraz. Vedle něj stojící Gorbačov se tváří dosti znuděně.
Zeď se hroutí…
Utržený balvan nespokojenosti už nešlo zastavit. Honecker pod tlakem rezignoval a místo něj se do funkce vůdce NDR dostal dosti neschopný Egon Krenz. Demonstrace však pokračovaly, lidé především žádali více demokracie, ekonomické reformy nebo náhradní vojenskou službu. A 9. listopadu došlo ke splnění snu mnoha Němců, ale i dalších lidí na celém světě. Nenáviděná zeď v Berlíně padla.
Na tiskové konferenci, kterou přenášela televize, předčítá člen východoněmeckého politbyra, Günter Schabowski, usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody. Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski: „Podle mého názoru ihned“. V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech. Kolem jedenácté hodiny večerní východoněmecká pohraniční stráž kapituluje a o půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do západního Berlína. V prvních třech dnech hranici překročily dva miliony východních Němců.
…a po ní i impérium
Během roku 1989 se sovětské impérium zhroutilo jak pověstný domeček z karet. Během čtyřiceti let, kdy Moskva tuto oblast ovládala, docházelo k situacím, které sovětské politbyro či jeho místodržící museli řešit silou. Ať to bylo v roce 1953 v NDR, v roce 1956 v Maďarsku, v roce 1968 v Československu či v roce 1981 v Polsku. Takové zásahy přitom železnou oponu nahlodávaly.
Michajl Gorbačov neměl v úmyslu zničit SSSR, cílem jeho reforem byl pravý opak, posílit jej. V tom se ale značně přepočítal. První náznaky o tom, že Sovětský svaz není zas tak nerozborný, jak se zpívalo v sovětské hymně, se objevily koncem 80. let v Pobaltí. Litevci, Lotyši ani Estonci se nikdy nesmířili s anexí svých zemí Stalinem. Posledním hřebíčkem do rakve SSSR byl nepodařený pokus o převrat v srpnu 1991, který byl namířen zejména proti Gorbačovovi.
Moskevské intermezzo
Proti pučistům však razantně vystoupil tehdejší prezident Ruské federace (tehdy ještě jedné ze sovětských republik) Boris Jelcin, na jeho stranu se přidaly i některé elitní oddíly sovětské armády. Desetitisíce obyvatel Moskvy byly připraveny chránit parlament.
Proti převratu ostře vystoupily i další republiky SSSR, zejména pobaltské, ale i třeba Ukrajina. Rozdělila se i tajná policie KGB, konzervativci si hodlali držet své mocenské pozice, řada důstojníků však byla připravena vyměnit politickou moc za moc ekonomickou.
Zánik „Říše zla“
Jakmile sovětský parlament pod tlakem událostí potvrdil ve funkci prezidenta SSSR Michaila Gorbačova, bylo jasné, že puč ztroskotal. Nevyšel z něj ovšem vítězně Gorbačov, ale Boris Jelcin. Ten si dokonce dovolil pouhé čtyři dny po převratu zakázat Komunistickou stranu SSSR. Po těchto událostech odstředivé tendence jednotlivých republik ještě zesílily.
Když začátkem prosince se sešli prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Bělověžském pralese, nikdo však od této schůzky nečekal nic převratného. Ovšem komuniké, které ze schůzky vzešlo, způsobilo šok: „My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny, konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“ Tak skončila studená válka a padla i železná opona.
Vlak svobody
Den, který byl v kalendáři zapsán jako 11. září 1951, začal na ašské železniční stanici normální den. Ovšem, nakonec skončil jako výjimečný. Celý příběh přitom začíná v Praze, odkud pět minut před desátou vyjíždí rychlík směřující k Chebu. V místě cíle se byl vlak rozpojen a jeho tři vagony poté pokračovaly jako osobní vlak do Aše, po Hranicích druhého nejzápadnějšího města Čech. Když vlak mířil na Ašské nádraží, strojvedoucí Jaroslav Konvalinka přidal rychlost a jeho vlak doslova prosvištěl stanicí. Zdejší příslušníci armády i bezpečnosti na vše jen nevěřícně koukali. Konvalinka prorazil zátarasy a pokračoval po trati, která vedla k německým hranicím. Vlak zastavil až na německém území. Až v tu chvíli se většina cestujících s úžasem dozvěděla, kde že vlastně jsou. Vlak poté zvolna dojel na nádraží v německém Selbu. Ve vlaku cestovalo celkem 110 lidí, většina z nich se ovšem vrátila do Československa. Na západě zůstalo 33 osob, jejichž příbuzným se poté komunistická policie tvrdě pomstila.
Pohraniční stráž
Pohraniční stráž byla zřízena v roce 1951 podle vzoru sovětského pohraničního vojska. Dne 11. července toho roku schválilo Národní shromáždění zákon číslo 69/1951 Sbírky o ochraně státních hranic, který svěřil ochranu státní hranice do působnosti Pohraniční stráže a vybavil ji pravomocemi vojska i bezpečnostních orgánů. Příslušníky byli vojáci základní služby s prodloužením služby na 27 měsíců, z nichž asi osm procent tvořili vojáci z povolání. Odvedenci byli vybírání z řad prověřených vojáků, případně z členů KSČ a svazáckých funkcionářů, ale i běžných zájemců o službu u těchto útvarů. Odvedenci absolvovali nejprve tříměsíční základní výcvik se zaměřením na ostrahu státních hranic. Vybraní příslušníci byli následně posláni na sedm měsíců do poddůstojnické školy. Již v roce vzniku PS vznikla Vojenská akademie PS přejmenovaná později na Vojenské učiliště, kde se učili důstojníci PS. Ostrá munice se zde fasovala již po prvním měsíci.
Hlavním úkolem pohraniční stráže bylo garantovat uzavřenost hranic. Pohraniční stráž mohla proti tzv. narušitelům hranic použít služební zbraň. Většina uprchlíků z tehdejšího Československa byla pohraniční stráží v úseku státní hranice zadržena, řada z nich byla zabita. Pohraniční stráž také používala zvláště vycvičené služební psy. V osmdesátých letech 20. století, kdy z hranic byla odstraněna minová pole, byli psi cvičeni k samostatnému útočení na uprchlíky.
Opona z kaktusů
Železná opona je dostatečně známým pojmem. Ve světě se ovšem nachází i kaktusová opona. V roce 1898 založili Američané na Kubě svou vojenskou základnu, která nesla název blízkého města Guantanámo. O pět let později tento pozemek Kuba Američanům pronajala na neomezeně dlouhou dobu. V roce 1959 však na Kubě proběhl státní převrat, jehož hlavním strůjcem byl Fidel Castro. Jeho vztah k USA je všeobecně známý a tak kubánská armáda v roce 1961 nasázela třináctikilometrové pásmo z kaktusů. Kromě pichlavých rostlin oddělují základnu od zbytku země vysoké ploty a minová pole.
Hranice? Pro vojáky nedůležité…
18. září 1986 se německý občan Johann Dick procházel nedaleko německo-československých hranic, pochopitelně na německé straně. Od hranic byl vzdálen asi 200 metrů hluboko, když na něj zahájili palbu českoslovenští pohraničníci. Pohraničníci se nejspíš domnívali, že Dick je jedním ze dvou Poláků, kteří se ten den pokusili překročit československo-bavorské hranice. Pohraničníci odvlekli smrtelně zraněného Dicka na československé území, kde zemřel.
Událost přerostla v mezinárodní incident. Československá strana nejdříve tvrdila, že Dick přešel hranice, československé úřady navíc ve snaze ztížit vyšetřování nevydaly zpět celé tělo. Chyběl mimo jiné žaludek, jehož průstřel byl pravděpodobně hlavní příčinou smrti. V souvislosti s tím bylo vysloveno podezření, že se tak československá strana snažila zahladit důkazy o tom, že Dick nebyl řádně ošetřen a že tedy českoslovenští pohraničníci nejenže stříleli, ale později, když už věděli o svém omylu, neposkytli zraněnému adekvátní pomoc. Ukázalo se také, že Dick byl také okraden o peníze.
Pohraničníci však po sobě zanechali v Bavorsku spoustu stop, policie objevila na místě vraždy některé drobné části jejich vybavení, zásobník pistole a také nábojnice a kulky ze samopalů v okolních stromech. Československo nakonec svoji vinu muselo přiznat, vyplatilo vdově odškodné ve výši 100 000 marek a německé straně se omluvilo. Viníci však byli potrestáni mírnými tresty: nejvyšším bylo 14 dní vězení. V roce 2001 stanuli pohraničníci před soudem znovu. Byli ale nakonec osvobozeni, neboť žádnému z nich nebylo prokázáno, že smrtící výstřely vypálil právě on.
„Jsem taky kobliha!“
Výstavba Berlínské zdi šokovala celý svět. Dva roky po jejím vzniku přijíždí Berlíňany do jejich města podpořit i americký prezident, kterému v té chvíli zbývá necelých pět měsíců života. V projevu před občany západního Berlína hovoří o tom, že Berlíňanem se musí cítit každý člověk, který uznává a ctí svobodu. Proslov zakončí slovy: „Před dvěma tisíci lety bylo nejhrdější větou, kterou mohl člověk vyslovit: „Jsem občan Říma!“ Dnes je nejhrdější větou, kterou je možné ve svobodném světě vyslovit, věta: „Jsem Berlíňan!“…Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoli, jsou občany Západního Berlína, a proto jsem jako svobodný člověk pyšný na to, že mohu říci: Ich bin ein Berliner.“
Prezident tedy chtěl vyjádřit, že i on se cítí být Berlíňanem. Místo toho ale hrdě řekl, že je kobliha. Pravda, slovo Berliner označuje obyvatele německé metropole. Ale pokud se do věty přidá neurčitý člen ein, z Berlíňana se stane kulaté, cukrem posypané pečivo plněné marmeládou. John Kennedy se tak stal prvním politikem, který sám sebe prohlásil za pekařský výrobek.
Smrt pod zdí
Jednou z obětí východoněmeckých ozbrojenců se 17. 8. 1962 stal i mladý stavař Peter Fletcher. Jeho společníkovi se útěk zdařil, Peter dostal plnou dávku ze samopalu. Žádný z jeho životních orgánů však nebyl zasažen a Peter byl hodinu ponechán tam, kde padl, až vykrvácel. Stráže na obou stranách zůstaly hluché k jeho volání o pomoc. Jeden z amerických vojáků dokonce prohlásil, že tohle není jejich záležitost. Demonstrace v západním Berlíně poté trvaly týden a východoněmecké stráže při nich byly bombardovány vším, co přišlo pod ruku.
Chronologie roku 1989 ve střední a východní Evropě
18.2. Po letech lží Polsko oznamuje, že masakr v Katyni z doby druhé světové války byl dílem Stalinova SSSR
6.3. SSSR oznamuje konec Brežněvovy doktríny
17. 3. Protikomunistické demonstrace v Maďarsku
26. 3. Volby za účasti více stran do sovětského parlamentu
2. 5. Otevření maďarsko-rakouských hranic
16.6. Maďarsko rehabilituje představitele revoluce z roku 1956 Imreho Nagye
25. 7. V polosvobodných volbách v Polsku utrpěli komunisté drtivou porážku
12.8. Rumunský pohlavár Ceausescu požaduje intervenci Varšavské smlouvy v Polsku
17.8. Tadeusz Mazowiecki se stává nekomunistickým premiérem Polska
1. 10. Z Prahy vyjíždí první vlak s východoněmeckými uprchlíky do západního Německa. Završuje se tak hromadný exodus východoněmeckých občanů přes pražskou ambasádu NSR za svobodou.
18.10. Honeckerův pád, moci v NDR se ujímá Egon Krenz
28. 10. Československá policie potlačuje demonstrace v Praze
4.11. Ve východním Berlíně probíhá milionová demonstrace proti režimu
9.11. Pád Berlínské zdi
10. 11. Sesazen bulharský vládce Todor Živkov, demonstrace v Sofii
17. 11. Brutální zásah československé policie proti studentské demonstraci
10. 12. Jmenována československá vláda, ve které mají převahu nekomunistické síly
16. 12. Propuká krvavá revoluce v Rumunsku
25.12. Rumunský diktátor Nikolae Ceausescu a jeho žena Elena popraveni
29. 12. Václav Havel zvolen prezidentem Československa
