Studie mezilidských vztahů prokázaly, že lidé se silnějšími a pevnějšími sociálními vazbami se dožívají v dobrém zdraví vyššího věku. Nová studie sociálních vztahů mezi paviány dokázala totéž. Výzkum tak potvrzuje hypotézu, že schopnost vytvářet přátelské vztahy je adaptace s hlubokými evolučními kořeny.
Mnoho dnešních výzkumů potvrzuje to, co lidé instinktivně věděli odnepaměti. Francouzský filozof Voltaire to formuloval slovy »přátelé mají mít přednost před králi«. Proč se sociální chování a jeho širší souvislosti nyní dostalo do středu pozornosti vědeckých studií a vědců mnoha oborů? Patrně to souvisí s tím, že schopnost vytvářet zdravé přátelské vztahy se vytrácí z rozvinuté lidské společnosti. Lidé jsou více izolovaní, cítí se sami uprostřed davu. Ukazuje se však současně, že to má prokazatelné nepříznivé důsledky pro tělesné a duševní zdraví. Proto vědci hledají příčiny tohoto jevu.
Mláďatům přátelských matek se daří lépe
Už dříve krátkodobé studie zvířat ukázaly, že sociální vazby zvyšují reprodukční úspěšnost. Studie sociálního chování koní, vedená profesorkou Elissou Cameronovou, zooložkou z univerzity v jihoafrické Pretorii, ukázala, že kobyly s nejslabšími sociálními vazbami měly o polovinu méně přežívající hříbat než ty, které byly nejvíce společenské. A tým antropoložky Joan Silkové z Kalifornské univerzity v Los Angeles publikoval zjištění, že mláďata samiček paviánů s blízkými vazbami na sociálně nepříbuzné samičky přežívají déle než ta, jejichž matky takové vazby nemají.
Samičky se objímají, samečkové cení zuby
V nově publikované práci tým vedený Joan Silkovou hledal vztahy mezi sociální provázaností a tělesnou kondicí. Vědci se zaměřili na divoké paviány v Botswanském národním parku Moremi, ve spolupráci s bioložkou Dorothy Cheneyovou a psychologem Robertem Seyfarthem z university v Pensylvánii. V letech 2001 až 2007 sledovali 44 samiček paviánů, zaznamenávali, jak často jsou v blízkém tělesném kontaktu, jak dlouho si navzájem probírají srst a ostatní měřitelné a definovatelné sociální interakce. Sledovali pouze samičky proto, že u mnoha druhů pouze samičky formují sociální vazby. Samečkové byli častěji mimo tlupu a jejich vztahy byly většinou konkurenční.
Vysmátá dlouhověkost
Samičky paviánů, které měly nejsilnější a nejdéle trvající přátelské vztahy s ostatními samičkami žily podstatně déle než ty, jejichž sociální vazby byly křehčí, nejistější a krátkodobé. Aby mohli vyjádřit tuto závislost, rozdělili vědci samičky paviánů do tří skupin podle kvality jejich vztahů s ostatními samičkami ve sledované skupině. Samičky nejméně přátelské skupiny žily asi 7–18 let, samičky ve střední skupině se dožívaly stáří mezi 9–25 roky a nejpřátelštější samičky žily 10 a více let – v této skupině vědci neurčovali horní hranici věku, protože některé ze samiček byly v době ukončení studie stále plně vitální. Taková zjištění u vyšších primátů, jak uvádějí autoři, „naznačují, že lidská motivace k vytvoření blízkých a trvalých svazků má dlouhou evoluční historii“.
Nepřátelští lidé škodí i sami sobě
Výzkumy ukazují, že přátelství pomáhá zmírnit dopad stresu a zvýšit aktivitu fyziologických opravných mechanismů. Lidé neschopní sami vytvářet přátelské vztahy trpí více např. vysokým krevním tlakem, onemocněními srdce, ekzémy, poruchami spánku a potřebují i několikrát delší čas pro hojení ran než lidé sociálně integrovaní. Už staré latinské přísloví praví: „Věrný přítel je medicínou duše“. Proč u některých lidí láska k bližním nefunguje? Vzájemně provázaných příčin je víc – strach z toho dotknout se něčeho/někoho neznámého, úzkostné stavy, ne (sebe)důvěra, přílišná racionalita. Dříve slovo »týkat se, dotýkat se« znamenalo mít vztah k něčemu, dnes mnoho lidí vnímá obrat »dotknout se« ve smyslu urazit, obtěžovat. „Když se lidé vzdávají vzájemných doteků, vzdávají se toho základního a nejpřirozenějšího jazyka lidských bytostí,“ tvrdí španělská neuropsycholožka María Luisa Ferrerós Tor. „Polibky, objímání či hlazení posilují sebevědomí a snižují krevní tlak. Lidé, kteří se dotyku bojí, bývají nespolečenští a agresivní.“ Něco podobného – „Přátelství může být jen mezi dobrými“ – tvrdil prý už Cicero.
Hormon lásky a přátelství
A má tedy samotná schopnost navazovat blízké přátelství i nějakou skutečně hmatatelnou souvislost se zdravotním stavem? Samozřejmě má, doteky vnímáme kožními receptory, stejně jako vůni a teplo blízkého člověka a naše nervová soustava na ně reaguje. Při jedné ze studií si dokonce vědci všimli, že pocity člověka s teplými dlaněmi (např. držícího teplý šálek), jsou obvykle přátelštější a vstřícnější. Jeden z hormonů, oxytocin, je označován dokonce jako »hormon lásky a přátelství«. Oxytocin hraje důležitou roli při porodu, ale přispívá i k vytváření sociálních vazeb mezi milenci, přáteli i kolegy a naopak jeho koncentrace v krvi je zřejmě stimulovaná i dotyky a pozitivními emocemi mezi lidmi. Poslední výzkumy potvrdily jeho roli i v rodičovství. „Je velmi zajímavé, že zvýšená hladina stejného hormonu byla spojena s různými typy láskyplného rodičovského chování u matek a otců, i když hladiny oxytocinu u obou si odpovídaly. Tyto rozdíly mohou odrážet vliv kulturně specifických rolí, ale také mohou svědčit o odlišných účincích oxytocinu v mozku muže a ženy,“ komentoval výsledky dr. John Krystal z katedry psychiatrie Yaleovy university v americkém New Heavenu.
Kasta nedotknutelných
Léčivá a potřebná blízkost mizí z mezilidských vztahů čím dál rychleji. S internetem jste blízko všem, ale jen virtuálně. Vzájemné dotyky tak dostávají šanci snad jen v největší zamilovanosti, nebo když se narodí dítě. Jinak vítězí odstup, rezervovaná vzdálenost a následné osamění. Absurdní kauzy soudních pří, díky kterým se učitelky mateřských škol bojí obejmout plačící dítě, nebo kolegové poplácat se po rameni aby nebyli nařčeni z obtěžování, jsou symptomem doby. „Americký zvyk udržovat si odstup sahá do viktoriánské Anglie, kdy byl jakýkoliv dotek považován za nevhodný výstřelek nižších společenských vrstev,“ vysvětluje dr. Joan Pujadas , antropoložka z univerzity ve španělské Tarragoně a dodává: „Navíc si myslím, že to, že se dnes dotýkáme stále méně, má co dělat i s naší konzumní společností, kde nám je zboží cennější než kontakt s jinými lidmi.“
Terapeut na baterky
Dr. Takanori Shibata z Národního institutu pro pokročilý výzkum a technologie v Japonsku, je otcem bílého tuleně Paro – mechanické hračky, která pod plyšovým kožíškem skrývá dokonalou elektroniku, hýbá se, vrní a mrká očima. Reaguje na jméno, které mu vyberete, pozná váš hlas a »chápe« změny intonace. Jeho předností je určitě to, že na rozdíl od živých zvířat má povolený přístup do nemocnic. Objevuje se na dětských odděleních, v domech s pečovatelskou službou nebo v domovech důchodců. Pozitivní účinky terapie plyšovým tuleněm se pak projevily i v pravidelných fyziologických testech. Např. u starších osob prokázaly testy statisticky významný pokles hladiny stresových hormonů v moči. Podle EEG křivek se i u dementních pacientů zvýšila neuronová aktivita v mozku. Tak jako u všech léčebných metod i zde prý byly nejlepší hodnoty naměřeny u lidí, kteří si Para nejvíce zamilovali. Jeho autor tvrdí, že léčí schopností budit v lidech lásku. Neobvyklý je jen fakt, že je k tomu mezi lidmi zapotřebí elektronický plyšový tuleň.
„Cuddle party“ – pohlazení jako obchodní artikl
„Cuddle“ znamená mazlit se, tulit se, objímat, chovat v náručí. Ve Spojených státech, Austrálii, Dánsku, Švédsku, Kanadě i konzervativní Británii se scházejí lidé na těchto akcích. Za jakým účelem? Převlékají se do tlustých asexuálních flanelových pyžam, aby se spolu „jenom“ mazlili pod odborným dohledem lektorů. Každý musí nejdřív požádat druhého o souhlas a pak se mohou spolu objímat, hladit, probírat si vlasy. Nepřemýšlejí o tom, jaké receptory si stimulují prostřednictvím doteků a jaké hormony se jim vyplavují do krve. Neuvědomují si, že blízké přátelské vztahy by se mohli sami učit vytvářet ve svém každodenním životě. Jsou nemocní hladem po lidském teple, po dotecích a smutek z osamělosti zahánějí často přijímáním na jiné úrovni, třeba přejídáním nebo nakupováním. Absurdita takového jevu neunikla ani sociálním antropologům a logicky z něho vyplývá otázka: Proč lidé ztrácejí schopnost být přátelští?
