Jednobuněčné mořské řasy jsou již přinejmenším posledních deset let považovány za jednoho z kandidátů na lék proti globálnímu oteplování. Dokáží totiž odebírat z atmosféry velké množství oxidu uhličitého. Šíření některých druhů má však nepříjemný vedlejší efekt: řasy vypouštějí do vody toxiny, které se hromadí v dalších článcích potravního řetězce.
Sezónní nárůst koncentrací tzv. fytoplanktonu, neboli obrovských kolonií drobounkých řas, je zejména v severních a jižních vodách oceánů základ potravní pyramidy. Řasy však ke svému růstu potřebují nejen sluneční svit, ale také řadu důležitých živin. Jedním z důležitých zdrojů je pro ně i železo, obsažené ve stopovém množství v mořské vodě. V otevřených oceánských vodách je ale železa nedostatek. Vědci proto již několik let zkoušejí, zda by nezafungovala jednoduchá strategie – „přihnojování“ otevřených oceánských vod tímto prvkem, kterého je všude jinde poměrně dost. Takové oceánské „zahrádky“ by zabily dvě mouchy jednou ranou. Jednak by obohatily oceánské pustiny o potřebné živiny a přispěly by k růstu života, jednak by ulehčily atmosféře o nezanedbatelné procento oxidu uhličitého.
A v čem je tedy problém? O tom, že nárůst oceánských řas nemusí mít výhradně pozitivní efekty, je mohou již delší dobu přesvědčovat obyvatelé různých pobřežních oblastí Severní Ameriky, ale také Jižní Afriky či Austrálie. Řasy totiž nejenže zamořují moře tak, že si o koupání či jiných volnočasových aktivitách mohou nechat obyvatelé pobřeží jen zdát, ale produkují i nepříjemné toxické látky. Jednou z nich je i kyselina domoová, která funguje jako neurotoxin, způsobující u člověka ztrátu paměti či žaludeční nevolnosti. Její nadměrnou koncentraci v tělech planktonožravých mořských živočichů, jako jsou korýši či drobné rybky (např. sardinky), mají na svědomí řasy rozsivky z rodu Pseudo-nitzschia. Sibel Bargu z Lousianské státní univerzity však se svými kolegy nedávno zjistil, že rozsáhlé kolonie těchto řas už nejsou jen výsadou pobřežních vod, ale dají s najít i na mnoha místech v otevřeném Pacifiku. Příčinu se vědců zatím poznat nepodařilo. Jejich výzkumy však povážlivě oslabily zastánce „přihnojování“ oceánských pustin železem.
