V Evropě bylo lidské osídlení po dlouhou dobu omezeno na oblasti jižně od Pyrenejí a Alp. Nové nálezy z britského Happisburgu však dokazují, že první kolonizátoři severních oblastí Evropy se nezalekli ani chladnějšího podnebí. 
Antropologové dlouhou dobu předpokládali, že první Evropané byli podobně jako Evropané současní do značné míry oportunisty. Když panovalo nevlídné podnebí, zůstávali v oblastech, kde se dalo ještě jakž takž přežít. Na dlouhé pochody do neznáma se vydávali pouze v momentech, kdy se dlouhodobě oteplilo natolik, že na cestách nehrozily mrazy a hladovění. Podle tohoto předpokladu by se tedy měly stopy po lidských migracích nacházet ve vrstvách, které přísluší dobám, kdy se klima na severu Evropy podobalo klimatu v okolí Středozemního moře. Dřívější nálezy tento předpoklad víceméně potvrzovaly. Nejstarší stopy po lidském putování na sever od Alpy a Pyrenejí byly nalezeny ve Velké Británii v Boxgrove v Sussexu (stáří asi 500 000 let) a v Pakefieldu v hrabství Suffolk (stáří asi 700 000 let). Obojí spadaly právě do období relativního oteplení. Tento jednoduchý předpoklad byl však nedávno zpochybněn nálezem velmi bohaté lokality v Happisburgu v Norfolku na východě Anglie, starým asi 800 000 let.
„Toto místo je výjimečné zejména kvůli neobvyklému zachování původních materiálů počínaje pylovými zrny po kusy dřeva, kosti mamutů, hrabošů a myší. Hlavním zdrojem informací však bylo asi 70 pazourkových nástrojů,“ popisuje bohatost nálezu archeolog Simon A. Partiff z Archeologického institutu při londýnské University College. Nález z Happisburgu spadá do období relativního ochlazení, během něhož byla větší část dnešních britských ostrovů pokryta takzvaným boreální pralesem, v němž byly zdroje potravy relativně chudé a navíc nerovnoměrně rozprostřené. Součástí práce britských archeologů byly i trojrozměrné modely pazourkových nástrojů, vytvořené s pomocí výpočetní tomografie.
