Z perspektivy jednoho lidského života se zdá, že minulý svět musel vypadat stejně jako ten dnešní. Nic však není dále od pravdy. Tváře Země se neustále proměňuje a do nenávratna se propadají celé ostrovy či přímořské oblasti a s nimi i celé civilizace.

TÉMA ČÍSLA:

Řadu zmizelých civilizací si lidé jistě vybájili, pověsti o nemalé části z nich však mají i historický základ. Ztracené světy jsou lahůdkou nejen pro milovníky záhad, ale zejména pro archeology. A které oblasti dnes ve vědeckém světě patří mezi nejžhavější centra vědeckého výzkumu?

I. část: Ztracené světy – když věda podá ruku mýtům

Stopy po dávných civilizacích, překryté nánosy pozdějších staletí i tisíciletí, skryté zrakům „obyčejných smrtelníků“, rozsvěcují odnepaměti oči všem klukům. Některým jejich dětské nadšení vydrží i do mužného věku, a když se ještě zušlechtí systematickým studiem, stanou se z nich profesionální vědci, archeologové. Díky vylepšování nejrůznějších technologií dnes takoví profesionálové dokážou nahlédnout do míst, o nichž mohly dřívější generace leda snít.

Téma „ztracených světů“ okupuje hlavy více či méně seriózních badatelů již od nepaměti. Co na nich dodnes řadu více či méně seriózních badatelů vlastně tak přitahuje? Kromě „tajemna“, které rozněcuje fantazii, je to i jistě i možnost vytvořit si z takové civilizace „projekční plátno“ pro své vlastní názory a ideály. Takto postupoval již například řecký filosof Platon (427–347 př. n. l.), když do svých dialogů Timaios a Kritias zařadil zmínku o bájné Atlantidě. Moderní archeologie je však vědou a věda může stát pouze na pevných základech empirických výzkumů. Zbytky nejrůznějších měst či celých dávných civilizací, nalezené na mořských dnech, pod pokryvy sopečného prachu či pod vrstvami pozdějších usazenin musí být precizně zdokumentovány a každá teorie o jejich původu či kultuře musí dávat dobrý smysl. Čím více toho však archeologové vědí, tím jasněji si uvědomují, že naše vědomosti o řadě z nich jsou dnes stále spíše na počátku.

Jared Diamond a pád civilizací
 Cokoliv mezi nebem a zemí vznikne, musí také někdy zaniknout. Tento nepopiratelný fakt vyzývá již po tisíce let myslitele celého světa, k tomu, aby se nějak pokusili vysvětlit zákonitosti, které k takovému úpadku vedou. Jednu z nich podal v roce 2005 i slavný americký biolog a publicista Jared Diamond ve své knize Kolaps: proč společnosti zanikají či přežívají. Jeho pohled na lidský osud není příliš optimistický. Nevyhnutelný zánik většiny společností v minulosti si podle něj lidé zapříčinili lidé sami tím, že si svou vlastní činností pod sebou podřízli životadárnou větev, jíž byli spojeni s přírodou. Diamond rozeznává 8 příčin, které způsobily zánik minulých civilizací: odlesňování, půdní erozi, špatné hospodaření s vodou, nadměrný lov, nadměrné rybaření, zavlékání nepůvodních druhů, nadměrný nárůst populace a neustálé zvyšování nároků jednotlivých lidí. K těmto minulým hříchům lidstva však přidává ještě další čtyři, které se týkají už jen dnešní situace: klimatické změny, rozšíření toxických látek v životním prostředí, ubývání zdrojů energie a přivlastňování si fotosyntetické produkce rostlin. Na jeden z častých důvodů zániku civilizací však Jared přece jen zapomíná – přírodní katastrofy.

Hrozný hněv Poseidonův
 Ze všech přírodních sil, které měly na svědomí zmizení celých civilizací a světů, si pro sebe zdaleka největší díl usurpuje království Poseidonovo – moře. Do lidských dějin zasáhlo nejvíce díky cyklům proměn výšky mořské hladiny, kterou dnes geologové dokáží vyčíst z mořských sedimentů či krápníkových jeskyní v blízkosti moří. Největší dílem zasahovalo do lidských dějin střídání dob ledových a meziledových. Ještě před 18 000 lety, kdy poslední zalednění Země dosahovalo svého maxima, byla hladina světového oceánu o přinejmenším 120 metrů níže, než je tomu dnes. Díky postupnému odtávání ledovců však začala hladina moří stoupat, až se v době okolo roku 5000 př. n. l. ustálila zhruba na dnešní úrovni. Postupné „napuštění“ celých rozsáhlých oblastí v blízkosti mořského pobřeží pak stačilo přikrýt velkou řadu míst, po nichž se dříve suchou nohou proháněli lidé starší a střední doby kamenné (paleolitu a mezolitu – viz rámeček). Pod mořskou hladinou tak zmizela řada „pevninských mostů“ (Beringia mezi Asií a Severní Amerikou, Sundaland mezi ostrovy u jihovýchodní Asie či Doggerland v Severním moři).

Obor na rozhraní oborů
 Průzkum světů, zmizelých na mořském dně či pod nánosem vrstev pyroklastického (hornina vzniklá ze sopečných úlomků a prachu) materiálu vyvrženého sopkami, je velmi náročnou činností, která vyžaduje spolupráci odborníků z nejrůznějších vědeckých oblastí. Nejdůležitějším krokem ke správné interpretaci nálezu je přirozeně určení jeho stáří. Zde se jako první dostanou na řadu přirozeně archeologové, kteří díky své znalosti kulturních artefaktů dokáží provést první odhad, do jaké doby asi nalezená kultura spadá. Velký díl práce mohou zastat i geologové, kteří mohou určit stáří místa například podle vrstev sedimentů nebo podle míry, do níž jsou horniny zerodované díky mořské vodě. V případě, že k nálezům patřily i pařezy stromů či stavební dřevo, mohou vědci užít i dendrochronologické metody, tedy určování stáří pomocí přirůstání dřeva. Biologové naleznou své uplatnění i při datování nejrůznějších dalších organických zbytků, například pylu. K samotnému průzkumu celých podmořských oblastí se využívají nejprve tzv. neinvazní metody, které objekt zájmu nijak nepoškozují ani nemění jeho pozici, zejména stranové multifrekvenční sonary (side-scan multibeam sonar).

Síla skrytá v podzemí
 Voda však rozhodně není jedinou nekontrolovatelnou silou, jíž nás příroda čas od času varuje, že je stále nesrovnatelně mocnější než člověk. Tou další je skrytá síla Země – vulkanismus. Snad nejznámějším místem, které prakticky zmizelo ze zemského povrchu díky sopečné činnosti, byla města Herculaneum, Stabie, Oplontis, Boscoreale a Pompeje nedaleko Neapole. V roce 79 n. l. pohřbil města několik dní trvající výbuch sopky Etny. Pro archeology však znamenal skutečné požehnání. Sopečný popel a tefra (pyroklastické horniny) kvetoucí města dokonale zakonzervovaly a po svém znovuobjevení v první polovině 18. století slouží jako dokonalý „stroj času“, který archeologům umožňuje sestoupit do doby ranného císařství. Podobný, i když méně známý a také méně dochovaným příklad je antické město Akrotiri, které bylo zničeno při výbuchu sopky Théry (dnešní ostrov Santorini) někdy okolo roku 1630 př. n. l. (někteří archeologové však posunují datum výbuchu až o 100 let později). Po svém znovuobjevení v roce 1967 je považováno za nejlépe zachovanou památku tzv. „minojské civilizace“ mimo Krétu. Ještě hlouběji v minulosti pohřbila vlna tsunami zvednutá výbuchem sopky Etny okolo roku 6500 př. n. l. řadu míst na pobřeží Středozemního moře.

21. STOLETÍ doplňuje:
Itálie je ostatně ze všech evropských zemí vulkánům nejvíce zaslíbená. Například v roce 1831 se asi 30 km jižně od pobřeží Sicílie objevil ostrov nazvaný Ferinandea. Než se však politici stihli dohodnout, pod čí zprávu vlastně bude patřit, ponořil se v roce 1832 zpět pod mořskou hladinu, kde dřímá dodnes.

Civilizace a jejich úpadek
 Velcí historikové se většinu nespokojí pouze s tím, aby děje v dávné minulosti pouze popisovali. Takové vymezení jejich práce působí na řadu z nich jak svěrací kazajka, z níž se chtějí stůj co stůj vymanit. Na základě popisu vývoje minulých událostí se proto snaží vysledovat principy, jimiž se historický vývoj řídí – takzvanou filozofii dějin. V průběhu 20. století se často objevoval i takový proud filosofie dějin, který se kromě vzestupu a udržení civilizace zabýval i jejich nutným pádem. Snad nejvlivnější takovou knihou byl dvoudílný spis Zánik západu (něm. Der Untergang des Abendlandes), německého filosofa a historika Oswalda Spenglera (1880–1936). Za smrtí civilizací stojí podle něj vyčerpání tvořivé energie, o níž obírá člověka změkčilost civilizačních vymožeností a v neposlední řadě také ateismus. Spenglerovo dílo v mnohém inspirovalo i velkého britského historika Arnolda J. Toynbeeho (1889–1975) a jeho monumentální dvanáctisvazkové dílo Studium historie (The Study of History). Toynbee vidí příčiny úpadku v detailech podstatně složitěji, než Spengler, mají však jedno společné. Zatímco počátek každé civilizace je spojen se vzedmutím kreativních sil, její konec se pozná podle hašteření o nepodstatné otázky.

Fantomové řádili i v zeměpise
 Slovo fantom, které pochází podobně jako mnoho jiných dnes užívaných slov ze staré řečtiny, značí zjevení, přízrak či strašidlo, zkrátka něco, co se zdá, ale ve skutečnosti není. Lékaři proto mluví například o fantomových bolestech v amputovaných končetinách. Fantomy však nalezneme i v disciplíně, v níž bychom je čekali snad nejméně – v geografii čili zeměpise. Nejde o žádné kolektivní halucinace, ale o místa, která dávní geografové sice zakreslovali do map, ve skutečnosti byly však dílem omylu či záměrné dezinformace dávných námořníků. Slavným příkladem je takzvaný Pepysův ostrov, popsaný britským námořníkem Ambrosem Cowleym v roce 1684. Tento ostrov měl ležet asi 390 km východně od jihoamerické pevniny nad Falklandami. Žádný další námořník jej však již nenalezl. Historikové se dnes domnívají, že Cowley selhal v určování zeměpisné polohy a omylem znovu popsal Falklandy. Ostrovy Phelipeaux a Pontchartain, které se zase měly nalézat v Hořejším jezeře na dnešním pomezí Kanady a Spojených států, byly již pravděpodobně dílem cílené mystifikace. Vymysleli si je pravděpodobně francouzští úředníci, aby z tehdejšího francouzského ministra Louise Phélypeauxe (1643–1727) vylákali peníze na jejich další průzkum.

Slavný příběh ponorky Hunley
 Do kompetence takzvaných marinních archeologů, tedy vědců, kteří se věnují objevování, analýze a restaurování objektů ze dna moří či oceánů, nepatří jen průzkum toho nejstaršího, co lze na mořském dně objevit, ale i toho nejnovějšího. Většinou se pochopitelně jedná o vraky lodí, mohou k nim však přirozeně patřit i letadla či vzácně dokonce ponorky. Snad nejslavnější z nich ponorka CSS Hunley, jedna z hrdinek americké války severu proti jihu. Role, kterou v této válce sehrála, byla sice spíše nepodstatná, její angažmá v armádě Konfederace jí však zajistilo trvalé místo ve vojenské historii. Stala se totiž první ponorkou, které se kdy podařilo potopit nepřátelské plavidlo. Dne 17. února 1864 zaútočilo toto asi 12 metrů dlouhé plavidlo nedaleko přístavu Charleston u břehů Jižní Karolíny na bitevní loď USS Housatonic, vypravené znepřátelenou Unií. Byl to její první, bohužel však i poslední úspěšný bojový zákrok – potopila se totiž stejně jako jí napadená loď. Díky péči marinních archeologů z Námořního historického centra byl její vrak v roce 2000 vyzvednut z mořského dna. V roce 2004 byla těla všech osmi námořníků, kteří při osudném manévru položili život, pohřbena se všemi poctami pohřbena na hřbitově Magnolia nedaleko Charlestonu.

II. část – Města duchů na zatopených pobřežích aneb 6 kandidátů na „Atlantidu“

Marinní archeologové přezdívají někdy moře „velký ničitel, velký ochránce“. Mnoho měst či menších sídel na mořských pobřežích bylo sice zničeno, slaná mořská voda je však zakonzervovala v jakési „časové kapsuli“ a potápěč na mořském dně může téměř zažít pocit, jakoby se přímo procházel dávnými uličkami.

Pátrání po dávno zmizelých civilizacích archeology často přivede i do blízkosti dnešních mořských pobřeží. I když hladina moří kolísala během posledních 7000 let jen poměrně drobně, přeci jen tu a tam došlo k nečekané události – výbuchu sopky a následné vlně tsunami, zemětřesení či sesuvu půdy. Na mělkém mořském dně v blízkosti dnešních pobřeží se tak často ocitla celá městečka, vesnice či přístavy. Na celém světě nalezneme takových míst celé desítky – řada z nich však na své objevení jistě ještě stále čeká. 21. STOLETÍ vás nyní provede těmi, které v posledních letech vzbuzují v odborné archeologické obci nejvíce pozornosti.

1. Jonagunijima ve Východočínském moři

Kde se nachází: ve Východočínském moři nedaleko Tchajwanu
Kdy zmizel pod hladinu: není doposud zjištěno
Která kultura se za ním skrývá: není doposud zjištěno, stáří se však odhaduje na přinejmenším 8000 let

Když se v roce 1995 potápěl Japonec Kihachiro Aratake nedaleko nejjižnějšího japonského ostrova Jonagunijima asi 108 km severovýchodně od Tchajwanu, myslel si, že jeho největším úlovkem bude nález bohatého výskytu žraloků kladivounů. Namísto toho však objevil obrovský monolitický blok, který svým tvarem ze všeho nejvíce připomíná pyramidu. Její rozměry sice nedosahují velikosti gigantických staveb v egyptské Gíze, jsou však stejně úctyhodné: 100×50×25 metrů. Takřka okamžitě po svém objevení přitáhl tajemný objekt pozornost mnoha archeologů. Zdaleka ne všichni však sdíleli prvotní nadšení – podle řady z nich se jednalo o „geofakty“, tedy útvary připomínající lidská díla, které však vznikly působením přírodních sil. Detailní průzkumy, které prováděl zejména prof. Masaaki Kimura z univerzity Ryukyu na nedalekém japonském ostrově Okinawa, však odhalily i struktury poměrně jasně připomínající schodiště a klenuté oblouky, vzniklé přičiněním lidské ruky. Stáří nálezu je podle archeologů skutečně ohromné – odhaduje se přinejmenším na 8000 let. Mohlo by se tedy jednat o zbytky po dávné, technologicky však neuvěřitelně vyspělé civilizaci.

2. Atlit-Yam u izraelského pobřeží

Kde se nachází: u izraelského pobřeží nedaleko města Haifa
Kdy zmizel pod hladinu: okolo roku 6500 př. n. l.
Která kultura se za ním skrývá: předkeramická neolitická kultura

Atlit na severu Izraele asi 30 km jižně od Haify je dnes klidným a relativně bezvýznamným městečkem. Když ale jméno Atlit-Yam vyslovíte před archeologem, jistě mu zasvítí v očích. Když zde v roce 1984 pátral izraelský marinní archeolog Ehud Galili po zbytcích vraků, nalezl v hloubce mezi 8–12 metry zbytky základů domů a také studnu. Pozdější datování potvrdila, že se jedná o sídliště z doby předkeramického neolitu, z doby okolo 6800 př. n. l. Stáří tohoto nálezu z něj činí nejstarší skutečně hodnověrně potvrzené zatopené lidské dílo, ale současně i nejstarší stopu po zemědělsko-pasteveckém způsobu života v oblasti Levantu. Proč vlastně skončila tato vesnička pod mořskou hladinou asi 1 km od dnešního pobřeží? Jelikož je celá lokalita dobře zachovaná, mají archeologové za to, že lidé opustili toto místo velmi narychlo. Nejvážnějším kandidátem na živelní pohromu je vlna tsunami, kterou podle výzkumů Marii Pareschi z Italského národního institutu pro geofyziku a vulkanologii vzedmul výbuch sopky Etny okolo roku 6500 př. n. l. Z 15 zbytků pohřbených lidských těl zase dokázali archeologové vyčíst, že dávní neolitičtí obyvatelé praktikovali jeden ze zárodků pozdějších rozvinutých náboženství – kult mrtvých. Na dvou z koster dokonce objevili stopy po tuberkulóze, což z nich děla nejstarší známé oběti této choroby.

3. Pavlopetri v Řecku

Kde se nachází: na nejjižnějším cípu poloostrova Peloponés
Kdy zmizel pod hladinu: ??????
Která kultura se za ním skrývá: od konce eneolitu po konec doby bronzové

O výzkumech zbytků dávného města Pavlopetri mezi Laconií a ostrovem Kythéra na jihu Peloponésu jsme vás v 21. STOLETÍ sice nedávno informovali, bez něj by však náš výčet nejvýznamnějších podmořských archeologických lokalit nebyl úplný. Pavlopetri mezi nimi totiž drží jedno z významných prvenství – je nejstarším skutečným městem, které bylo doposud pod mořskou hladinou objeveno. Výzkumy vedené dr. Jonem Hendersonem z univerzity v britském Nottinghamu nedávno potvrdily, že první lidé zde žili již přinejmenším okolo roku 2800 př. n.l., tedy na konci eneolitického období. Největší část památek však pochází z doby bronzové, zejména z období tzv. mykénské kultury (1600–1100 př.n.l.). „Pavlopetri si může bez nejmenší pochybnosti nárokovat titul nejstaršího zatopeného města. Naše poslední výzkumy ukazují, že celková obydlená plocha byla mnohem větší, než jsme se dříve domnívali – celých 9000 km2,“ říká pyšně vedoucí výzkumů Jon Henderson.

4. Dwarka a Bet Dwarka v indickém státě Gudžarát

Kde se nachází: v severozápadní Indii ve státě Gudžarát
Kdy zmizel pod hladinu: není přesně zjištěno
Která kultura se za ním skrývá: pozdní harrapská, nejpozdější jsou zbytky po římských obchodních lodích

Město Dwarka, opředené legendami, popisujícími život významné postavy hinduistického náboženství, Kršny. Dnes místu dominuje chrám zasvěcený Kršnovi z 16. století, jeho základy jsou však údajně již dílem Kršnova vnuka Vajranabhji. Legendami opředené místo tedy zákonitě přitahuje pozornost skutečných odborníků, ale i laiků včetně nejrůznějších fantastů či přímo podvodníků. V roce 2001 oznámil indický ministr pro vědu a techniku Murli Manohar Joshi nález „ruin” asi 40 m pod hladinou na jih od Dwarky v zálivu Khambhat, jejichž stáří určili dokonce na 9500 let. Takové město by však muselo být o celých 5000 let starší, než nejstarší známé zbytky měst nalezených na pevnině v údolí řeky Indus. To, že se jedná o zbytky dávných staveb, však dnes odborníci zpochybňují. Podle většiny archeologů se spíše jedná o výtvory přírody, geofakty. Seriózní archeologové si však na této bohaté lokalitě také přišli na své. V přílivové zóně ostrova Bet Dwarka, v zálivu Kutch, odhalili zbytky keramiky harappské kultury z doby mezi lety 1700–1400 př. n. l., v hlubším moři pak řadu dávných lodních kotev. Ty však patřily lodím z doby mezi 4. stol. př. n. l. a 4. stol. n. l., kdy byla Bet Dwarka kvetoucím přístavem, který zajišťoval obchodní spojení mimo jiné i s Římskou říší.

5. „Kleopatřin palác“ u břehů Egypta

Kde se nachází: u břehů egyptské Alexandrie na potopeném ostrově Antirhodos
Kdy zmizel pod hladinu: okolo roku 400 n.l.
Která kultura se za ním skrývá: hlavní památky jsou helénistické z doby pozdní Ptolemaiovské říše a římského císařství

Po smrti Alexandra Velikého se stala Alexandrie Egyptská sídlem poslední dynastie egyptských faraónů, řecky mluvících Ptolemaiovců. Nejpozdnějším výhonkem slavného rodu byla Kleopatra VII. Filopatór, známá dnes spíše jen pod svým křestním jménem. V roce 1996 objevil po letech snažení francouzský marinní archeolog Franck Goddio potopený ostrov Antirhodos se zbytky dávno zmizelé Královské čtvrti, která byla sídlem posledních ptolemaiovských vládců. Právě zde se s největší pravděpodobností odehrála slavná dramata Kleopatry, Julia Caesara a Marka Antonia. Postupně zde došlo k objevu soukromého přístavu egyptských vládců, zbytků přístavu Portus Magnus, chrámu a soch bohyně Isis a řadu tehdejších obytných domů. A proč vlastně skončila tak významná památka na mořském dně? „K potopení ostrova došlo pravděpodobně díky zemětřesení a následným vlnám zhruba před 1600 lety. Některé části však skončily pod vodou ještě asi o 400 let později,“ vysvětluje vedoucí projektu Franck Goddio, který každým rokem přináší nové zprávy o životě helénistického velkoměsta.

6. Mahábalípuram v indickém státě Tamil Nadu

Kde se nachází: ve státě Tamil Nadu v jihovýchodní Indii
Kdy zmizel pod hladinu: asi ve 13. století n. l.
Která kultura se za ním skrývá: památky Pálavské dynastie ze 7. stol. n. l.
Město Mahábalípuram, které stojí na břehu Bengálského zálivu takřka přímo naproti ostrovu Sri Lanka, mělo po dlouhá staletí přezdívku „Sedm pagod“. Dnes však stojí na mořském břehu pouze stavba jediná, takzvaný „Pobřežní chrám“, zbudovaný v 8. století n. l. za vlády pálavského vládce Narasimhavarmana II. Za to, že dalších šest chrámů zmizelo v moři, může podle místní legendy hněv boha Indry, který na ze žárlivosti na nádheru místa zasvěceného bohu Višnuovi seslal na toto místo obrovskou bouři. Vědci měli tento příběh dlouho za pouhou báchorku, v roce 2002 však společná expedice indického Národního oceánografického institutu a Vědecké výzkumné společnosti se sídlem v britském Dorsetu odhalili ve vzdálenosti 500–700 metrů od pobřeží v hloubce 5–8 metrů zbytky základů chrámů z doby pálavské dynastie. K dalším objevům paradoxně napomohla vlna tsunami z 26. 12. 2004, díky níž se hladina moře na pár okamžiků posunula asi o 500 m níže. Její síla také zbytky staveb „opláchla“ od staletí usazovaných sedimentů a po ataku vlny tak mohly zazářit v plné kráse. Vědci dnes odhadují, že pálavské stavby ze 7. století pohřbila předchozí vlna tsunami někdy v průběhu 13. stol. n. l.

III. Doggerland – tajemný pevninský most na severu Evropy

Britové byli odnepaměti hrdí na to, že jejich Albion nemá se žádným z evropských států společné hranice, a mohou proto pozorovat politické hašteření na kontinentu s nadhledem gentlemana. Před ústupem ledovců na konci poslední doby ledové však vypadala mapa Evropy zcela jinak než dnes. Do míst dnešního Londýna byste se pohodlně dostali suchou nohou.

Když Pilgrim Lockwood probíral sítě po návratu z rybářské výpravy, nalezl v nich kromě obvyklého úlovku i podivný špičatý předmět, vyrobený z parohu. Naštěstí pro vědu jej napadlo ihned nezahodit a spěchal jej ukázat majiteli rybářské lodi Colinda, na níž brázdil vody Severního moře. Netrvalo dlouho a záhadný artefakt si našel cestu do muzea v Norwitchi. 21 cm dlouhý špičatý předmět, opatřený řadou zpětných háčků, který si mezi tím vysloužil přezdívku „hrot Colinda“, identifikovali archeologové jako hrot oštěpu či harpuny z období mezolitu. Psal se rok 1931 a vědcům tak přibyl další důvod k tomu, aby vzali v úvahu, že mezolitická Evropa se od té dnešní neodlišovala pouze mírou vyspělosti technologií. Podle rozsáhlé oblasti mělkého písečného moře Dogger Bank, získal bývalý pevninský most, který spojoval dnešní Dánsko, severní Evropu a britské ostrovy název Doggerland.

Severní Evropa na přelomu věků
 Mezi tzv. pleistocénem a holocénem, tedy mezi posledním velkým zaledněním a jeho koncem, vede hranice, jejíž význam archeologové v různých dobách buď přeceňují, nebo nedoceňují (viz rámeček). Největší změny se v této době, tedy zhruba před 10 000 lety, děly především v severněji položených oblastech, které do té doby pokrýval buď pevninský ledovec či severská tundra. Změna to však nebyla jediná. Voda, která byla „uskladněna“ v ledovcích, začala zalívat rozsáhlé nízko položené oblasti. Snad nejrozsáhlejší byl právě Doggerland. Tento výběžek Evropy dosahoval svou severní hranicí zhruba na úroveň dnešního jižního Norska. Na jedné straně byl od dnešní Anglie oddělen zálivem, který dosahuje až k dnešní zátoce Wash, od dnešního Dánska zase zálivem, který se zařezával až do míst poblíž dnešního Hamburku. Kanál La Manche, který bývalý britský poloostrov od zbytku Evropy odřízl, vznikl asi okolo roku 6500 př. n. l. Poslední zbyteček po Doggerlandu, dnešní zákeřná mělčina Dogger Bank, zmizela pod mořskou hladinou okolo roku 5000 př. n. l.

Doggerland na obrazovkách monitorů
 Když na počátku našeho tisíciletí technologie nutné k průzkumu rozsáhlých oblastí mořského dna pokročily a zlevnily natolik, že je mohli začít ve větším měřítku využívat archeologické týmy, začala v poznávání tajemného Doggerlandu téměř zlatá horečka. Krajinný archeolog Vince Gaffney z univerzity v britském Birminghamu spustil společně se svými kolegy Simonem Fitchem a Kenethem Thompsonem projekt, jehož hlavním cílem je rekonstrukce reliéfu dávno zmizelého Doggerlandu. Pilotní část celého výzkumu začala v roce 2002 na ploše pouhých 6000 m2, tedy jen o něco větší, než fotbalové hřiště. K velkému štěstí vědců je však Severní moře velmi důležitým a slibným nalezištěm ropy. Norská těžařská společnost Petroleum GeoService proto již několik let prováděla průzkum mořského dna. Vědcům tedy pouze stačilo spojit se s těžaři, využít jejich seismická data a na obrazovkách jejich počítačů se postupně začal vynořovat trojrozměrný obraz dávno ztraceného světa. Dnes již mají k dispozici mapu o ploše celých 23 000 km2, tedy zhruba velikosti Moravy. Podrobná mapa trojrozměrná mapa archeologům mimo jiné napovídá, jak přesně k zaplavování území postupně docházelo. „Hladina moře sice stoupala poměrně konstantní rychlostí asi 1–2 m za 100 let, díky specifikům krajiny však na mnoha místech docházelo k překvapivě rychlým „povodňovým“ skokům,“ říká renovovaný marinní archeolog Nic Flemming z Národního oceánografického centra univerzity v Southamptonu.

Procházka dávno ztracenou krajinou
 O to, aby procházka krajinou dávno zmizelé země byla co nejrealističtější, se stará počítačový specialista Eugene Ch´ng z univerzity v britském Wolverhamptonu. Jak postupně přibývají nejrůznější údaje o terénu, dávném porostu či zvířecích obyvatelích, stává se i mapa Doggerlandu stále přesnější a realističtější. Práce na přesnější mapě se ale skutečně vyplatí. Díky ní totiž budou archeologové moci jednotlivé nálezy přesněji identifikovat a přiřadit jim tak správný význam. Nejrůznější artefakty, které se archeologům dostávají do rukou zejména z rybářských sítí, jsou stopami po celých generacích lidí od paleolitu po mezolit. Holandskému amatérskému archeologovi Janu Glimmerveenovi se do dnešní doby podařilo získat od rybářů na 100 nejrůznějších nástrojů a dalších výrobků, které podle radiokarbonového měření pocházejí z doby mezi 10 000 a 8100 lety a spadají tedy do období mezolitu. Zajímavé je místo jejich původu – všechny byly nalezeny v poměrně malé oblasti na jižním cípu dosavadní mapy Doggerlandu. Zdá se tedy, že tato oblast tvořila ve své době zřetelně oddělenou část, pravděpodobně ostrůvek či poloostrov, kterou obývali lidé po mnoho generací.

Pryč z mé obory, sousede!
 Mezolitičtí lidé byli podle tradičních představ potulnými lovci. Jejich životní styl, který sebou nesl rizika hladovění v dobách špatných úlovků, byl proto postupně vystřídán sice namáhavějším, ale podstatně jistějším usedlým zemědělstvím. Přechod k usedlému životnímu stylu sebou přinesl ještě jednu zásadní změnu: lidé postupně začali považovat půdu, kterou obdělávali, za svůj majetek. Vince Gaffney z Birminghamské univerzity proto považuje archeologii Doggerlandu za skutečně klíčovou pro porozumění tomu, jak vlastně pojem nemovitého majetku vznikal. Podle řady indicií byli i mezolitičtí obyvatelé dávného Doggerlandu nezvykle usedlé povahy. S vysvětlením přispěchal dr. Clive Waddington z Archeologické výzkumné služby se sídlem v Derbyshire. Podle jeho domněnky bylo za stále se zvyšujícím pocitem vlastnění půdy zodpovědné právě postupné zaplavování Doggerlandu, které jej rozdělilo na řadu poměrně zřetelně oddělených území. „Není tomu přímo tak, že by tito sběrači a lovci měli přímý smysl pro vlastnění půdy. To, co jim však bylo mimo vší pochybnost jasné, bylo to, zda má někdo právo vstupu na jejich území či nikoliv,“ vysvětluje dr. Waddington. Další průzkumy zatopeného světa i jeho okolí, které je dnes stále nad hladinou, v budoucnu jistě o této fascinující kapitole lidských dějin napoví více.

21. STOLETÍ dodává:
Řeka velikosti Rýna
Data, která vědcům poskytla těžařská společnost, byla důkladná v tom, že se netýkala pouze podoby mořského dna, ale i poměrně hlubokých vrstev pod ním. Právě díky této důkladnosti se vědcům podařilo asi 10 metrů pod současným dnem objevit stopy po řece, která kdysi Doggerlandem protékala. Na počest slavného geologa a válečného hrdiny Freda Shottona (1906–1990) byl tento tok, který snese srovnání s jedním z nejvýznamnějších evropských toků, Rýnem, pojmenován Shotton River.
Mezolit u nás i ve světě
 Řecká předpona mez-, či mezo- se nám zachovala v řadě dnešních slov počínaje mezonetem a konče například Mezopotámií. Neznamená nic jiného než „mezi“ či „uprostřed“. Stejný význam má pochopitelně i ve slově „mezolit“, pro který v češtině užíváme pojem „střední doba kamenná“. Již její název napovídá, že je jaksi vsunut mezi starší dobu kamennou (paleolit) a mladší dobu kamennou (neolit). Odborníci jej však dnes užívají spíše ze zvyku a dokonce neradi. Ve skutečnosti totiž vlastně tvoří jakési protažení paleolitu, který ukončil konec poslední chladný výkyv doby ledové, tzv. mladší dryas (8300 př. n. l.). Bývá proto dnes spíše nahrazován termínem epipaleolit. Zásadně nový civilizační skok však znamenal až neolit, během něhož se z potulných skupin sběračů a lovců stali usedlí zemědělci. Zemědělské „know-how“ a jeho nositelé se však z oblasti úrodného půlměsíce na blízkém východě šířilo relativně pomalu a mezolitická fáze vývoje kultury tak v Evropě přetrvávala nejdéle zejména na jejím severu a západě (Anglie, Německo, Dánsko, Skandinávie).

Mezolit u nás za humny
 Mezolit byl na území dnešního Česka skutečně spíše přechodným obdobím. Lidé žili stále typicky paleolitickým způsobem života a změny tudíž nastávaly jen okolo nich, v přírodě. Díky oteplení se u nás začaly šířit lesy, nejprve břízy a borovice, za nimi pak další listnáče jako lísky, jilmy, buky a duby. Typická chladnomilná zvířata, jako byli sobi a losi, se začali stahovat na sever a lovci se museli postupně přeorientovat na jinou kořist, typicky na jeleny, srnce, divoká prasata, zubry a obrovité předky domácího skotu, pratury. Mezolitické osídlení na území Čech, Moravy a Slezska, je jedním z nejméně prozkoumaných a zdokumentovaných období pravěku. Není tomu však proto, že by se archeologům nechtělo do práce. Je to dáno především tím, že lidí zde tehdy žilo poměrně málo, lidé měli navíc ve zvyku se stěhovat z místa na místo a nezanechávali proto v krajině příliš výrazné stopy. Nástroje a další hmotné památky většinu neleží ukryté příliš hluboko pod zemí a navíc se poměrně špatně rozlišují. Mezi nejdůležitější lokality českého a moravského neolitu patří například jihočeské obce Putim a Horní Planá, východočeská Sopotnice či celá oblast Polomených hor v okrese Česká Lípa.

Autor: Michal Andrle