Kdybyste byli obyvateli tichomořských ostrovů Fidži a Tonga a dostali za úkol plavit se k nejbližší pevnině, jistě byste zvolili směr západní. Do Austrálie je to na tichomořské poměry coby kamenem dohodil – „pouhých“ 2000 km. Biologům proto dlouho vrtalo hlavou, proč mají zdejší druhy leguánů své nejbližší příbuzné až v mnohem vzdálenější Americe. Na stopě řešení záhady jsou dnes američtí vědci.
Centrem rozšíření i druhové různorodosti krásných ještěrů z podčeledi leguánovitých (Iguaninae) jsou dnes tropické a subtropické oblasti amerického kontinentu. Řada z nich obývá i ostrovy a ostrůvky v Karibiku, které jsou k americké pevnině stále ještě poměrně blízko. Šířit se však na západ, do Tichého oceánu, je už mnohem větší problém. Tichomořské ostrůvky jsou od pevniny mnohem dále, jsou také o poznání menší a správně se na „trefit“ bylo donedávna kumštem i pro lidské námořníky. Jak se ale leguánům rodu Brachylophus podařilo dostat na ostrovy Tonga a Fidži, vzdálené od amerického pobřeží více okolo 8000 km? Možnou odpověď nabídli v nedávné době biologové Brice Noonan z University of Mississippi v americkém Oxfordu a Jack Sites z Brigham Young University v Provu v Utahu.
Byli leguáni mořskými plavci?
Biologové předpokládají, že přinejmenším v jednom případě se leguánům rozšíření na ostrovy pomocí „voru“ z vegetace podařilo. Řeč je pochopitelně o druzích, které dnes obývají galapážské souostroví, které leží přímo na rovníku ve vzdálenosti asi 1000 km západně od pobřeží Ekvádoru (viz rámeček). Přeplout však pomalu celý Tichý oceán, to už je úplně jiná písnička! Noonam a Sites odhadují, že k takové dobrodružné plavbě by potřebovali přinejmenším tomu přinejmenším 6 měsíců, což je dost i na tak odolná zvířata. Nemluvě už o tom, že takový scénář otevírá ještě další otázky. Podařilo by se takovým mořským harcovníkům svůj výkon zopakovat a šířit se pomalu na další a další drobné ostrůvky? Taková představa vypadá skutečně poněkud absurdně. Vědci se proto rozhodli vydat jinou, dříve prakticky zapovězenou myšlenkovou cestou.
Drobečky z prakontinentu
Na nápadu Noonama a Sitese vlastně zas až nic tak přelomového není. Rozhodli se totiž sledovat jednu z nejstarších biogeografických myšlenek, podle níž se živočichové a rostliny se po Zemi šířili společně s postupným lámáním dávných prakontinentů. Leguáni by tedy nemuseli na tichomořské ostrovy vůbec připlout. Prostě na nich byli, když ostrovy vznikaly. Je něco takového ale vůbec možné? Geologové tvrdí, že ano. Podle nich jsou tyto tichomořské ostrůvky totiž z velké části jakýmisi drobečky, které spadly ze stolu při oddělování Austrálie a Nové Guiney z prakontinentu Gondwany před asi 55 miliony let. Kdyby však byla celá věc takto jednoduchá, jistě by na ni nějaký z vědců dávno připadl. Problém je v tom, že si tento dříve zamítaný scénář musí poradit s vysvětlením dvou problémů. Evoluční historie leguánů z Fidži a Tonga by musel být v první řadě velmi dlouhá – měla by sahat minimálně do doby před 55 miliony let. Větší problém však působí stále nevysvětlená nepřítomnost příbuzných leguánů nejen na australském kontinentu, ale i na dalších tichomořských ostrovech a ostrůvcích.
21. STOLETÍ vysvětluje:
Prakontinent Gondwana byl po velkou část prvohor a druhohor obrovským pevninským blokem na jižní polokouli, který zahrnoval dnešní Antarktidu, Jižní Ameriku, Afriku, Madagaskar, Nový Zéland, Austrálii a Novou Guineu, Arábii a také dnešní indický subkontinent. Všechny tyto dnešní světadíly a ostrovy měly proto původně velmi podobnou faunu a flóru, která se však na nejrůznějších místech postupně vymírala a byla nahrazována novými, úspěšnějšími skupinami. Příklady, kdy se původní jedinečné skupiny naopak zachovaly, mohou být Austrálie, Nový Zéland či Madagaskar.
Pohled do genů a lidský hlad
Poté, co Američané nahlédli do jejich genů, mohli zvolat vítězoslavné „heuréka!“ Genetika potvrdila, že tyto druhy jsou skutečně velmi staré. Jejich původ sahá až do staršího paleogénu, tedy do doby před 50–60 miliony let. První dílek do skládačky bychom tedy měli, co ale s Austrálií? Dnes v ní sice žádní leguáni nežijí, můžeme si však být jistí tím, že tomu tak nebylo ani v minulosti? Vtip řešení Noonama a Sitese spočívá právě v tom, že tuto učebnicovou pravdu zpochybnili. „Fosilní záznam z tohoto kontinentu je překvapivě chudý a lze ho těžko brát jako skutečný důkaz pro to, že zde leguáni nikdy nežili,“ vysvětluje důvody tohoto až cimrmanovského „kroku stranou“ Brice Noonan. Američtí vědci jsou připraveni odpovědět i na poslední záludnou otázku skeptiků. Když mohli tito ještěři přežít na nejrůznějších ostrovech „oddrobených“ od Austrálie, proč je dnes nacházíme právě jen na souostrovích Fidži a Tonga? Kosti, nalezené na řadě dalších ostrůvků, ukazují, že na nich leguáni v minulosti žili také. Měli však tu smůlu, že se do jejich ostrovních království přistěhovali lidé, kteří si šťavnatou leguání pečínku nenechali ujít.
Smutný osud galapážských leguánů
Nehostinné sopečné souostroví Galapágy dnes obývají čtyři druhy leguánů. Většina vědců se dnes shodne na tom, že jejich předkové na Galapágy dopluli na „voru“ z větví a dalších kusů vegetace. Tři z nich jsou (Conolophus subcristatus a C. pallidus a C. rosada), jak se na správného leguána sluší, typickým suchozemci. Živí se převážně kaktusy opunciemi, z nichž získávají i dostatek potřebné vody. Nejznámějším galapážským leguánem je však leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus). Tyto až 1,7 metru dlouhé ještěry nejspíše spatříte, jak se vyhřívají na kamenitém pobřeží. Jako studenokrevní živočichové musí totiž „natankovat“ dostatečné množství tepla. Jejich potravou jsou totiž řasy, rostoucí na mořském dně, za nimiž se musejí potápět. Prakticky všem druhům galapážských leguánů dnes ve volné přírodě vyhubení, a ochranáři proto zakládají rozsáhlé chovy v zajetí. Za jejich úbytkem stojí zejména oteplování, které souvisí s atmosférickým jevem El Niño. Další hrozbou jsou pro pomalé galapážské leguány nepůvodní druhy zvířat, zejména psi a kočky, jimž se nedokážou účinně bránit.
Biogeografie se představuje
Biogeografové, kteří si pokládají zdánlivě banální otázku, proč jednotlivé organismy žijí právě tam, kde žijí, se musejí při svém bádání opírat o data skutečně obrovského množství dalších vědeckých oborů. Začínají samozřejmě u geologie, která je poučuje o tom, jak jednotlivé kontinenty a ostrovy v průběhu času putovaly po Zemi. Další disciplínou, kterou musí vědci brát v úvahu, je klimatologie. Údaje o teplotě, srážkách, směrech oceánských proudů či úrovni zalednění v průběhu více či méně dávné historie jim mohou napovědět mnohé o tom, které cesty si mohly různé skupiny organismů ke svému šíření zvolit. Významnou součástí práce biogeografů je také zkoumat, kdy se jednotlivé vývojové linie od sebe oddělily. Dříve měly v tomto rozhodování hlavní slovo tradiční disciplíny, jako je paleontologie či srovnávací morfologie, dnes jim však ze všech sil šlape na paty genetika. Genetika dnes navíc hraje další veledůležitou roli. Dokáže totiž rozpoznat genetickou variabilitu v jednotlivých druzích a tím přispět k poznání toho, jak vypadaly jejich populace v minulosti.
