Každá světová událost na sebe nabalí spoustu záhad a tajemství. Druhá světová válka, nejstrašnější konflikt v dějinách nebyl výjimkou. Některé jsou lehce kuriózní, jiné měly určující dopad na další světový vývoj.
ZÁHADNÁ INVAZE DO ANGLIE
Rok 1940 nevěstil pro budoucí vývoj světa nic moc dobrého. Dvě obludné totality, Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský Svaz byli stále spojenci. Stalin ovládá půlku Polska a pobaltské země. Hitlerovi bez výstřelu padly do ruky Rakousko a Československo, německý wehrmacht poté bez větších problémů dobíjí Polsko, Dánko, Norsko, země Beneluxu a nakonec i Francii.
Churchillova Velká Británie je ve svém boji proti nacistům osamocena, i když ze druhé straně Atlantiku se jim začíná dostávat alespoň určité materiální podpory.
Německo v roce 1940 nemá v Evropě konkurenci, zbývají už jen Britové. Hitlerovi se do invaze na britské ostrovy dvakrát nechce. Jeho vidění světa je jasné: není důvod, proč by Anglie a Německo měly být ve válečném stavu. Oba národy přece představují nejvyšší rasu, ať se Britové starají o své impérium a Německu nechají volnou ruku v Evropě.
Každý bude ležet v krvi
Jenže Angličané měli štěstí v neštěstí, protože v jejich čele stál Winston Churchill. Ten nahradil signatáře Mnichovské dohody Nevilla Chamberleina. Chamberlein byl o správnosti své tehdejší politiky přesvědčen i nadále: „Je nad slunce jasnější, že kdybychom museli bojovat v roce 1938 (kdy Mnichovská dohoda o odstoupení čs. pohraničního území byla podepsána – pozn. aut.) výsledek by byl mnohem horší.“
Po kapitulaci Francie byla britská situace vskutku kritická. Londýn koketoval i z možností vystrčit mírová tykadla prostřednictvím italského diktátora Mussoliniho. Po krátkém váhání se Churchill rozhodl jasně a na vládním zasedání prohlásil: „V těchto dnech jsem důkladně přemýšlel o tom, zda je součástí mých povinností uvažovat o zahájení jednání s tím člověkem (Hitlerem – pozn. aut.). Ale bylo by zbytečné domnívat se, že když se pokusíme uzavřít mír nyní, budeme mít lepší podmínky, než když si ho vybojujeme. Němci budou žádat naše loďstvo, naše námořní základny a mnohé další. Stali bychom se vazalským státem, třebaže by byla ustanovena britská vláda, která by však byla jen Hitlerovou loutkou. Na druhé straně máme nesmírné rezervy a výhody. A já jsem přesvědčen, že jeden každý z vás by povstal a svrhl mě z mého místa, kdybych jen na chvíli pomyslel na vyjednávání či kapitulaci. Má-li dlouhá historie našeho ostrova skončit, ať skončí jen tehdy, až každý z nás bude ležet na zemi zahlcen vlastní krví.“
Kudy zaútočit?
Británie tedy bojovala dál. Nacistické vedení se pokusilo zlomit jejich odpor masivními leteckými nálety, kterými trpělo především civilní obyvatelstvo. V záloze pak mělo další tah a tím byla německá invaze na britské ostrovy. Hitler se ovšem moře instinktivně obával a doufal, že Britové „přijdou k rozumu, svrhnou toho opilce Churchilla a uzavřou mír. Nevidím důvod, proč by tahle válka měla pokračovat.“
Léto 1940 bylo po celé Británii ve znamení obav z útoku německých obojživelných sil. Docházelo k mnoha falešným poplachům, skoro každý den přišla do Londýna hlášení o německém vylodění. Hitler nařídil, aby plány operace Lvoun, jak zněl krycí název invaze, byly hotovy do půlky srpna 1940. Námořnictvo v čele s admirálem Readerem však bylo skeptické. Podle střízlivých odhadů mohlo přes moře dopravit jen 13 z potřebných čtyřiceti divizí. K invazi, jak už dnes víme, nakonec nedošlo.
Kde se vzali ranění?
Bylo tomu opravdu tak? Dobový tisk tvrdí něco jiného. 16. září 1940 mělo německé vojsko vyplout, leč útok britských vzdušných sil je údajně zastavil. Například americký časopis War Illustrated s odvoláním na očité svědky napsal, že z plánované operace se stala doslova jatka. „Mrtví, utopení a ranění se počítali na desítky tisíc.“
Američtí novináři také napsali, že francouzské nemocnice v blízkosti pobřeží byly přeplněny německými vojáky s popáleninami na celém těle. Vinu na tom měly mít zápalné pumy, které měla shazovat britská letadla na invazní plavidla. Vznítila se i nafta rozlitá na hladině, což se stalo osudným mnoha vojákům, kteří vyskakovali z hořících lodí. Americký tisk odhadoval německé ztráty na těžko uvěřitelných 350 000. Američané, kteří v té době pobývali v okupované Belgii (USA tehdy ještě ve válce s Německem nebyly), tvrdili, že viděli v mořských vlnách těla německých vojáků, která nesla jasné stopy popálenin. 17. září přijel na bruselské nádraží lazaretní vlak plný těžce raněných Němců.
Otazníky zůstávají
Ve válečné vřavě se na tuto aféru pozapomnělo. Až po skončení války v roce 1945 se celý případ dostal k projednávání v britském parlamentu. Britský ministr informací Geoffrey Lloyd prohlásil, že šlo o německý experiment, který měl ověřit spolehlivost azbestových obleků, jež vlastnili němečtí vojáci pro případ, že by u britských břehů narazili na překážku v podobě zapálené nafty.
O rok později Churchillův nástupce v úřadu premiéra Clement Atlee přiznal, že spálená těla německých vojáků se doplula až k britskému pobřeží. Nebylo jich však velké množství, Atlee hovořil nanejvýš o třiceti případech. Každopádně, onoho září roku 1940 se muselo něco stát. Zcela jistě se ovšem nejednalo o utajenou invazi, která selhala. Je možné, že nalezená těla patřila těm německým vojákům, na které na rutinním cvičení zaútočilo královské letectvo. Klidně se mohlo stát i to, že oběti pocházely z německé Luftwaffe. A nelze vyloučit ani to, že vše bylo dílem britské propagandy, která potřebovala zlepšit morálku ztrápeného obyvatelstva.
KAM ZMIZEL RAOUL WALLENBERG?
I v dobách všeobecného válečného šílenství se objevili lidé, kteří symbolizovali světlo na konci tunelu. Jedním z nich byl švédský diplomat Raoul Wallenberg. Ten v době války působil na švédské ambasádě v Budapešti, kde vydáváním švédských pasů zachránil až 100 000 Židů před plynovými komorami tím, že jim vydal švédské pasy.
Wallenbergovi bylo v roce 1944 33 let. Právě zahájil svou diplomatickou misi v Maďarsku, kde řádil Adolf Eichman, jeden z hlavních vykonavatelů holocaustu, později unesený izraelskými tajnými službami a odsouzen v Izraeli k trestu smrti. Maďarsko bylo okupováno německou armádou a nacisté zde měli naprosto volnou ruku. Do té doby byli Židé v Maďarsku sice perzekuováni, ale nacionalistický režim je Němcům nevydával. Nyní však bylo všechno jinak.
Na střeše vlaku
Z Maďarska odjížděly vlaky, které mířily především do Osvětimi, Treblinky a Sobiboru. Wallenberg této apokalypse odmítl nečině přihlížet. Pomocí kontaktů, které v Budapešti měl, si získal důvěru některých německých i maďarských úředníků. Pak zafungovaly úplatky a tito úředníci přimhouřili oči před jinak jistě podezřelým jevem, kdy se zničehonic Maďarsku objevily tisíce Švédů.
Wallenberg chodíval i na budapešťská nádraží, odkud byly transporty smrti vypravovány. Snažil se zde vyreklamovat co nejvíce nešťastníků s tím, že jde o občany Švédska, které ve válce zachovalo neutralitu. Wallenberg se proplétal zmateným davem na nástupištích, vylézal na střechy vagónů a rozdával švédské průvodní listy do všech rukou, které k němu z posledních nadějí vzhlížely.
Opravdu osvoboditelé?
V Budapešti a jejím okolí se objevovaly zcela nové instituce, například švédská knihovna, švédská škola a podobně. Samozřejmě, že prsty v tom měl Wallenberg, který zde ubytovával zachráněné lidi. Nacisté si sice s mezinárodním i jiným právem hlavu nelámali, ale neutralitu Švédska kupodivu respektovali. Díky tomu nevnikali do Wallenbergem založených institucí a nepodnikali zde žádné kontroly.
Přelom let 1944 a 1945 byl v Budapešti obzvlášť krutý. Město se proměnilo ve frontovou linii a zažívalo peklo ne nepodobné tomu, jaké zažil Stalingrad. Civilní obyvatelstvo se schovalo ve sklepích a s obavou čekalo, co se bude dít dále. Ivan Polcz, pamětník tehdejších událostí, vzpomínal: „Asi v deset večer přišli do sklepa dva rudoarmějci. Jeden z Maďarů dělal tlumočníka a zeptal se vojáků, co chtějí. Když mu to řekli, začal se třást. Že prý žádají ženy. A pak se všechny ženy, co byly ve sklepě, zakryly děkami a Sověti z nich začali deky stahovat. Našli sedmnáctiletou blondýnku, popadli ji a ona začala plakat a prosit. Jeden Maďar jí poté řekl: „Udělej, prosím tuto oběť pro vlast. Můžeš tím zachránit ženy, které ti to nikdy nezapomenou.“
Zmizení diplomata
Zastupitelstva neutrálních zemí si jednání sovětských vojsk samozřejmě nemohly nevšimnout. „Nejhorší pro maďarské obyvatelstvo představuje znásilňování žen,“ uvádí soudobá zpráva švýcarského vyslanectví. „Znásilnění – týkající se všech věkových skupin od deseti do sedmdesáti – jsou tak běžná, že jen hrstka žen ho byla ušetřena. Trápení je o to horší, že mnozí ruští vojáci jsou nakaženi a v Maďarsku nejsou absolutně žádné léky.“
V této atmosféře Raoul Wallenberg čekal na příchod Sovětské armády. Přesto, co se dělo v Maďarsku, věřil, že nelidskosti přece jen konečně skončí. Vše však bylo jinak. Pouhé čtyři dny po dobytí Budapešti Rusy, byl zatčen a dopraven k výslechu na centrálu NKVD (sovětské tajné policie). Ač v té době byly Američané sovětskými spojenci, Wallenberg byl obviněn ze špionáže ve prospěch USA, jako důkaz bylo použito jeho studium na Michiganské univerzitě. Zde náhle Wallenbergova stopa končí.
Sovětské lži
Nelze si dělat iluze, co Wallenberga čekalo poté, sovětský represivní systém si v ničem nezadal s tím nacistickým. Švédsko se samozřejmě zajímalo, co se s jeho občanem stalo. Sovětské orgány zkusily osvědčenou taktiku: lež. Tvrdily, že Wallenberga zavraždili nacisté ještě před příchodem rudoarmějců do maďarské metropole.
Jenže se objevila svědectví, podle kterých byl Wallenberg živý i poté, co německá vojska byla poražena. Sověti tedy přišli s jinou verzí. Wallenberg prý zemřel z neznámých příčin na jedné z budapešťských ulic. Švédská místa těmto báchorkám nevěřila a důrazně žádala Sověty o podání vysvětlení.
Smrt v Moskvě
Až v roce 1957, čtyři roky po Stalinově smrti, se Moskva přiznala, že Wallenberga uvěznila v Moskvě, kde švédský hrdina v roce 1947 zemřel. Údajně na srdeční záchvat (bylo mu tehdy 36). Švédsko požádalo vydání jeho těla. Sověti však tvrdili, že bylo zpopelněno a dokonce si dovolili prohlásit, že za diplomatovu smrt nenesou odpovědnost. Stockholmu se nepodařilo získat ani pitevní zprávu, protože k žádné pitvě prý nedošlo.
V roce 1961 západními médii proběhla zpráva, že Wallenberg je zavřený v jedné ze sovětských psychiatrických léčeben. Moskva tyto zvěsti důrazně popřela. Někteří vězni propuštění ze sibiřských gulagů tvrdí, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v osmdesátých letech. Více než 30 let po skončení války byl Raoul Wallenberg oceněn několika státy, mimo jiné jako Spravedlivý mezi národy či čestným občanstvím USA, Kanady a Izraele.
Na rozkaz soudruha Stalina…
V roce 1989 do celé záhady vlil krapet světla tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Ten předal rodině Wallenberga lékařské potvrzení prokazující zpopelnění diplomatova těla. V roce 2000 pak ruská komise pro rehabilitaci obětí politických represí prohlásil, že sovětská tajná policie Wallenberga popravila. Údajně kvůli tomu, že spolupracoval s Němci. Je jisté, že příkaz k popravě musel podepsat přímo Stalin.
Okolnosti Wallenbergovy popravy jsou však stále nejasné a asi se nedá očekávat, že by Putinovo Rusko otevřelo své tajné archivy. Přesto se například Wallenbergova nevlastní sestra Nina Lagergrenová nevzdává a stále věří, že se jí podaří celou pravdu o konci statečného Švéda rozkrýt.
CO SE STALO U LOS ANGELES?
Již více než dva roky zuřila v Evropě válka, na asijském kontinentě dokonce ještě déle. Posledním velkým hráčem, který do konfliktu nebyl vztažen, byly USA. Amerika sice pomáhala Velké Británii, ale silné izolacionistické tendence ji stále držely stranou války.
Řada Američanů sice upozorňovala, že USA mají globální odpovědnost a měly by se zrůdnému hitlerovskému režimu postavit, jiná část amerického obyvatelstva byla přesvědčena o tom, že to, co se děje ve světě, se jejich země nedotýká. Politická reprezentace však zemi postupně kormidlovala do války na straně Velké Británie a také již Sovětského Svazu. Vždyť už březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého placení.
Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou.
Den národní hanby
7. prosince 1941 japonské letectvo provedlo ničivý nálet na americkou základnu v Pearl Harboru na Havajských ostrovech. Američané vstoupili do války proti Japoncům a také proti Němcům, když Adolf Hitler při svém veřejném vystoupení vyhlásil USA válku. Zprvu však byla iniciativa na straně Japonců. Zničené síly americké pacifické flotily nebyly zprvu schopně zastavit japonský tlak. A tak se v japonských rukou ocital jeden strategický bod za druhým, mimo jiné Singapur nebo Filipíny.
Americké stratégy trápila jedna věc: obrana amerického západního pobřeží. Zde leží velká města, Los Angeles, San Francisco, Seattle nebo San Diego. Civilní obyvatelstvo těchto měst žilo ve strachu z japonské invaze. Americká armáda nebyla bůhvíjak početná, například počet československých mužů ve zbrani v roce 1938 několikanásobně převyšoval počet amerických vojáků.
Japonci v Chicagu
Ani americká vládní místa si nebyla jistá, zda nedojde k japonskému vylodění. Dnes již víme, že Japonci k podobnému kroku neměli kapacitu, ale tento fakt zůstal tehdejší americkému velení prozatím utajen. Za vše mluví slova generála George Pattona, který pak v roce 1945 došel se svými vojáky až do Plzně: „Jestli se Japonci vylodí v Kalifornii, nikdo jim nezabrání, aby do dvou dnů dorazili až do Chicaga.“
Do této atmosféry zasáhla 24. února 1942 událost, která dodnes zůstává zahalena rouškou tajemství. V šest hodin večer toho dne se na pacifickém pobřeží zjevilo několik zvláštních světel. Pobřežní stráž okamžitě vyhlásila poplach, přesvědčená o tom, že se jedná o nálet japonských letadel. Záhadná světla však po chvíli zmizela, aniž by za sebou zanechala nějaké stopy.
UFO nad Los Angeles
Jenže, v jednu hodinu v noci americké radary zachytily záhadný objekt zhruba 200 kilometrů od Los Angeles. Protiletecké baterie okamžitě dostaly rozkaz k pohotovosti, ale po pár minutách objekt z obrazovky radaru opět zničehonic zmizel. V půl třetí se pak losangeleským nebem proletěla formace neidentifikovatelných objektů. Noc prořízly sirény a obyvatelé běželi do protileteckých úkrytů.
Krátce na to se rozeřvala děla protivzdušné obrany. Silné reflektory ozařující oblohu odhalily přítomnost několika plochých objektů, které se pohybovaly ve výšce od 3 000 do 6 000 metrů. Ovšem jejich rychlost nebyla velká, objekty brázdily oblohu rychlostí 300 kilometrů v hodině. To bylo málo i na tehdejší letadla, například britské stíhačce Spitfire nedělalo problém překročit rychlost 600 km/h, japonská Zera (Micubiši A6M) pak běžně létala v rychlostech vyšších než 500 kilometrů v hodině.
Zmatek nad zmatek
Během poplachu došlo zároveň k rozsáhlému výpadku dodávek elektrické energie, který postihl na milion Kaliforňanů. Na americkou půdu však nedopadla jediná bomba a ani vlastně nebylo zpozorováno jediné japonské letadlo. Popisy očitých svědků se liší, jedni pozorovali velké pytle vznášející se ve vzduchu, jiní viděli jen světla na obzoru. Objevila se i svědectví popisující jakýsi záhadný létající stroj, který ovšem rozhodně nevypadal jako japonský letoun.
Americký tisk se pustil do vlády, že k celému případu mlčí. V reakci na to ministr námořnictva Frank Knox prohlásil, že s největší pravděpodobností šlo o falešný poplach, vzniklý s přehnaných obav z japonské invaze. Ač je toto vysvětlení pravděpodobné, tehdy mu jen málokdo věřil.
Generálova teorie
Incidentem se zabýval i Bílý dům. Právě tam směřovala tajná zpráva generála George Marshalla: „Neidentifikovatelné letouny, jež nepatřily americkému námořnictvu ani armádě, pravděpodobně proletěly nad Los Angeles a části 37. protiletecké brigády na ně zahájilo palbu. (…) Nebyla shozena žádná puma, naše jednotky neutrpěly žádné ztráty, nebylo sestřeleno žádné letadlo.“
V následující části se Marshall věnuje možným vysvětlením celé události: „Můžeme se tedy domnívat, že šlo-li o neidentifikovatelné letouny, pak se jednalo o komerční letouny pilotované nepřátelskými agenty za účelem vyvolání poplachu a odhalení pozic protiletecké obrany. Snahou také bylo snížit výrobu výpadkem elektrického proudu. Tento závěr se opírá o různou rychlost letounů a o fakt, že neshodily žádnou bombu.“
Asi přece jen za vše může panika
Jedním z možných vysvětlení je to, že se nad pobřežím skutečně objevilo japonské průzkumné letadlo. Japonské ponorky, které se přibližovaly k americkým břehům a zkoumaly jej, byly obvykle vybaveny hydroplány, které pomocí katapultu startovaly z paluby. Japonci však po skončení války tvrdili, že během konce února se žádná podobná akce neuskutečnila.
Objevila se i možnost, že oněmi záhadnými objekty byly meteorologické balóny, koneckonců, zmíněný vznášející pytel by takovému popisu odpovídal. A samozřejmě, že řada lidí byla přesvědčena o tom, že se jednalo o UFO. Nicméně, jako nejpravděpodobnější vysvětlení se zdá, že se přece jen jednalo o davovou psychózu a Frank Knox si nevymýšlel.
POKLAD NA FILIPÍNÁCH
Jedna z nevyřešených a velmi zajímavých hádanek druhé světové války se týká takzvaného Jamašitova pokladu. Na jednom z filipínských ostrovů je pravděpodobně ukryto nemalé množství zlata a dalších cenností. Podobně jako Němci v Evropě, tak i Japonci v Asii při své dobyvačné válce území pod svou kontrolou tvrdě drancovali. Ale, kde nakradené poklady zůstaly, není dodnes jasné.
Hlavní roli v tomto příběhu hraje japonský generál Tomojuki Jamašita. Byl to velice schopný velící důstojník, jeho největším kouskem bylo dobytí Singapuru, který tehdy patřil Britům. Američané jej po skončení bojů zatkli, obvinili z odpovědnosti za válečné zločiny spáchané japonskou armádou v Manile po vylodění spojenců, odsoudili jej a 23. února 1946 v Manile veřejně pověsili. Legitimita tohoto rozsudku je velice sporná, velká část historiků, vojáků i právníků jej hodnotí jako akt svévolné msty vykonaný na poraženém nepříteli. Válečné zločiny, za které byl Jamašita odsouzen, totiž nikdy nenařídil ani neschválil. Jako vrchní velitel obrany Filipín byl ale odpovědný za všechny podřízené japonské jednotky na Filipínách, které se prokazatelně dopouštěly opakovaně válečných zločinů jak na civilistech, tak na zajatých vojácích.
Pohádkové bohatství
Ještě před japonskou kapitulací se Američanům donesly zvěsti. Že Jamašita, přezdívaný malajský tygr, shromáždil velké množství nejrůznějších pokladů. Jeho všetečným rukám neunikly ani starobylé buddhistické chrámy. Získal diamanty, zlaté cihly, čínské starožitnosti a mnoho dalších hodnotných předmětů. Filipíny pak měl vyplenit úplně, pozornost Japonců přitahovaly zejména pobočky západních bank. Část ukradeného zlata byla Japonci použita na financování válečných výdajů. V tom jim byly nápomocny zejména švýcarské, argentinské a portugalské banky, které zafungovaly jako „pračky.“
Japonci ukradené věci shromažďovali v Singapuru a odtud je odesílali na Filipíny. V roce 1942 však Američané Japoncům uštědřili porážku u Midway. Z preventivních důvodů bylo tedy rozhodnuto o převezení pokladu z Filipín do samotného Japonska. To se ovšem brzy ukázalo jako neuskutečnitelné, vzhledem k síle amerického námořnictva a blokádě japonských ostrovů.
Podzemní skrýš
Poklad byl uložen v podzemí historické části hlavního města Manily. Za úkryt posloužilo staré španělské město, známé jako Intramuros (Filipíny patřívaly do španělské koloniální říše), které skrývalo dostatek tunelů a sklepů. Kromě toho byly mezi tunely a manilským přístavem prokopány spojovací chodby, které měly v případě nutnosti umožnit rychlou evakuaci po moři.
6. srpna 1945 Američané shazují jadernou pumu na Hirošimu a o tři dny později na Nagasaki. V ten den do asijského konfliktu vstupuje také SSSR. 15. srpna císař Hirohito oznamuje japonskou kapitulaci. Ovšem, po pokladu jakoby se slehla zem. Je možné, že jej našli Američané a zabavili jej, což ovšem historické prameny zatím nepotvrdily.
I kdyby Japonsko přestalo existovat
Filipínské úřady se snažily po pokladu pátrat, ovšem bezvýsledně. V roce 1974 došlo k zajímavé události. Ve filipínské džungli byl objeven poručík japonské armády Hiró Onoda. Tento muž téměř třicet let žil v domnění, že válka neskončila a byl připraven znovu zasáhnout do bojů. V roce 1944 dostal Onoda rozkaz, ve kterém se pravilo: „Držet pozice, i kdyby byla jednotka zničena, i kdyby Japonsko přestalo existovat.“ Onoda tento rozkaz splnil do puntíku.
Asi nebylo náhodou, že Onoda dostal takový rozkaz. Pravda, japonská smysl pro čest, úcta k císařství a leckdy pohrdání vlastním životem, byla všeobecně známa. Ale Onoda prošel speciálním výcvikem a školou vojenské rozvědky. Ihned se objevila teorie, že Onoda měl něco společného se zlatým pokladem. Poručík však zachoval mlčenlivost.
Mluvil Jašimata?
Filipínská vláda se dodnes nevzdala naděje, že poklad nalezne. Dodnes jsou na letištích a přístavech přísné kontroly, které mají zabránit tomu, aby si někdo zlato a diamanty neodvezl. Filipínci zkoušeli najít cennosti i pomocí detektorů kovů, ovšem bezvýsledně.
Podle jedné verze však Jašimata před svou smrtí úkryt pokladu vyzradil. Američané pak zlato použili k financování japonské Liberárně-demokratické strany, která měla zabránit rozšíření komunismu v Japonsku. Anebo je ještě jedna možnost. Žádný poklad neexistoval a vše je jen součástí mýtů a bájí.
KOUZLO STALINOVY OSOBNOSTI
„Stalin je skvělý! Ten chlapík se mi líbí čím dál tím víc!“ To nejsou žádná oslavná slova člena moskevského politbyra. Obě věty pronesl britský premiér Winston Churchill, což rozhodně nebyl žádný zastánce bolševického režimu.
A že se nejednalo o nějaké náhlé pomatení mysli, svědčí fakt, že obě věty dělí tři roky. Jak se mohlo stát, že představitelé demokratických velmocí uvěřili, ba dokonce se nechali okouzlit osobností jednoho z největších zločinců, jaké historie poznala? Na první pohled záhada, ovšem při bližším zkoumání se záhy zjeví racionální vysvětlení.
Když v srpnu Stalin a Hitler podepsali smlouvu o neútočení, celý svět byl v šoku. O to více pak, když obě země společně zničily Polskou republiku. Přesto, zatímco Británie a Francie v reakci na německý útok na Polsko vstoupily do války, sovětskou invazi nechaly bez povšimnutí. K poněkud směšné akci se obě země odhodlaly až koncem 1939, kdy v reakci na sovětský útok na Finsko nechaly SSSR vyloučit z tehdy už naprosto nefungující Společnosti národů.
Válku jsme si mohli odpustit
Zatímco Britové horko těžko odolávali německým náletům, Sovětský Svaz zásoboval nacistické Německo potřebnými surovinami. Stalin věřil, že Evropa zabřede do konfliktu podobnému tomu, který probíhal během 1. světové války. Rychlá francouzská kapitulace šokovala celý svět, včetně Stalina. „To nemohli klást aspoň nějaký odpor?“ posteskl si.
22. června 1941 překročila německá vojska hranici a vnikla do SSSR. Po čtvrté rodině ranní německý velvyslanec hrabě Schulenburg předal sovětskému ministru zahraničí Molotovovi oznámení o útoku. Zaskočený Molotov se nezmohl na nic jiného než na větu: „Doopravdy jsme si to nemohli odpustit?“ Každopádně, Sovětský Svaz se díky německému útoku ocitl po boku Velké Británie.
Spojenec? Klidně peklo!
Londýn si o novém partnerovi nedělal iluze. „Kdyby Hitler zaútočil na peklo, přinejmenším bych se pochvalně zmínil o ďáblovi,“ nechal se slyšet Churchill. Britský generálporučík Henry Pownall šel ještě dál: „Vyhýbám se slovu spojenci, protože Rusové jsou banda loupeživých vrahů a zrádců nejhlubšího zrna. Dobře se dívá na to, jak si Hitler a Stalin, největší hrdlořezové Evropy, jdou navzájem po krku.“ Ani Američané, kteří ještě oficiálně ve válce nebyli, se chovali k Sovětům přinejmenším zdrženlivě. „Když zjistíme, že Německo vítězí, měli bychom pomoci Rusům a naopak. Třebaže bych nikdy nechtěl zažít Hitlerovo vítězství,“ prohlásil tehdejší senátor a pozdější prezident Harry Truman. Později tato slova musel Stalinovi osobně vysvětlovat.
Stalin okamžitě začal tlačit na Británii, aby otevřela ve Francii druhou frontu, což bylo v dané chvíli zhola nemožné. Mimochodem, ani vztahy mezi Churchillem a prezidentem Rooseveltem nebyly tak idylické, jak by se mohlo zdát z dobové propagandy. „Předpokládám, že Churchill je nejlepším mužem, kterého Británie má, přestože je půl dne opilý,“ řekl v soukromí americký prezident.
Jak zacházet se Stalinem
Roosevelt byl možná až přehnaně přesvědčený o svých schopnostech. „Myslím, že já osobně dokážu zacházet se Stalinem lépe. Stalin má vašeho panstva plné zuby. Myslí si, že se mnou se lépe shodne,“ svěřil se Churchillovi. Netušil, že „zacházet“ se Stalinem tak, jak si to prezident představoval, je naprosto neuskutečnitelné
V roce 1942 Churchill poprvé letěl do Moskvy, aby se setkal se Stalinem osobně. Cestoval nevytápěným bombardérem vybavený speciální kyslíkovou maskou, díky které si mohl užívat svých milovaných doutníků. Zpočátku se zdálo, že schůzka skončí fiaskem. Stalin neustále požadoval otevření druhé fronty a Churchill mu nedokázal vysvětlit, že takový tah v danou chvíli nepřipadá v úvahu, aniž by neskončil katastrofou. „Bez rizika nelze vést válku,“ oponoval Stalin, pro kterého byly vlastní ztráty na životech bezvýznamné. Stalin však byl dobrý herec. Pozval Churchilla do svého kremelského bytu a při vodce, víně a selátku nechal atmosféru roztát. „Všechno bylo velkolepé. Upevnil jsem přátelství se Stalinem. Můj Bože! Stalin byl skvělý. Jaké to je potěšení pracovat s takovým velkým člověkem!“ zářil po skončení jednání britský premiér.
Setkání v Teheránu
Churchill věřil, že dokázal se Stalinem navázat přátelství. Stalin ovšem žádné přátele neměl, nestál o to. Ač všemi mastmi mazaný, nechal se Churchill Stalinem převézt. „Chudák Neville Chamberlain se domníval, že může důvěřovat Hitlerovi. Mýlil se. Řekl bych, že já se ve Stalinovi nemýlím,“ prohlásil ještě v roce 1945, kdy už vyšly najevo například záležitosti kolem katyňského masakru, při kterém na přímý Stalinův rozkaz byly povražděny tisíce polských důstojníků.
Symbolem rozdělení Evropy bývá obvykle Jaltská konference z roku 1945. Ve skutečnosti se ovšem základy pro železnou oponu položily v Teheránu o dva roky dříve, kde se poprvé setkal Stalin, Churchill a Roosevelt. Ukázalo se, že ani americký prezident není vůči Stalinovým hereckým schopnostem imunní. Aby získal Stalinovu přízeň, bez skrupulí kritizoval při bilaterálních jednáních a později na samotné konferenci Churchilla. Neváhal dokonce prohlásit, že tehdejší perla britského impéria Indie by měla být přetvořena po sovětském vzoru. Stalin mhouřil oči, bafal z dýmky, kterou dostal od Churchilla, a neříkal nic.
Rozpadne se Rusko?
Právě v Teheránu byly víceméně uznány poválečné hranice. V praxi to znamenalo, že západ Stalinovi posvětil obsazení východních částí Polska a anexi Litvy, Lotyšska a Estonska. Stalin byl skvělý taktik a tak mu západ například skočil na návnadu se zrušením Kominterny, což byl orgán, který měl podněcovat šíření komunismu. Je samozřejmé, že Stalin se svých cílů nevzdal a po skončení války komunismus úspěšně exportoval. Ostatně, vůdci Sovětskému Svazu uvěřil i československý prezident Beneš, který pevně věřil tomu, že SSSR se pod Stalinovým vedením demokratizuje.
I Roosevelt pociťoval jistotu, že jej se Stalinem pojí přátelství. Když byl odhalen katyňský masakr, prezident nevěřil, že jej spáchali Sověti. Navíc SSSR velmi podceňoval: „Rusů je 180 milionů a mluví 120 různými jazyky. Až bude po válce, rozletí se na kousky jako rozbitá odstředivka točící se velkou rychlostí.“
Jak se dělily sféry vlivu?
V roce 1944 spojenci konečně otevřeli druhou frontu. Krátce na to Sověti odmítli podpořit povstání ve Varšavě. Údajně ze strategických důvodů, především jim však šlo o záhubu antibolševických sil. Koncem roku pak Churchill znovu letí do Moskvy, kde jedná se Stalinem. Na papírek načmárá svou představu rozložení zájmových sfér v poválečné Evropě: Rumunsko: Rusko 90% – ostatní 10%, Řecko: Rusko 10% – ostatní 90%, Jugoslávie 50% – 50%, Maďarsko 50% – 50%, Bulharsko: Rusko 75% – ostatní 25%. Stalin si papírek prohlédl, změnil v kolonce Bulharsko svých 75% na 90% a přikývl. Churchill se uklidnil a věřil, že britský vliv ve střední a východní Evropě zůstane alespoň částečně zachován. Přitom se o sférách vlivu dohadoval s člověkem, který byl znám jako tyran.
To si možná Churchill ani Roosevelt pořádně neuvědomovali. Oba věřili a jejich administrativy je v tom podporovali, že za Stalinem ještě někdo stojí, nejspíš armáda. Churchill k tomu podotkl: „Stalin mi několikrát vyjádřil osobní úctu a věřím, že byla upřímná. Ale opakuji své přesvědčení, že není v žádném případě osamocený. Za jezdcem na koni stojí temná síla.“ To, že je Stalin neomezený vládce, si západ neuvědomoval. A asi nepřekvapí, že Stalin západní spojence z tohoto omylu nevyvedl.
Mohlo být něco jinak?
Podruhé se představitelé USA, Británie a SSSR sešli v únoru 1945 na Jaltě. Už fakt, že se schůzka konala na území Sovětského Svazu, o lecčems svědčí. Konferenci dominoval Stalin. Churchill reprezentoval slábnoucí Británii a Rooseveltovi zbývalo jen pár týdnů života. Prezident naprosto rezignoval na evropské problémy a zaměřil se na vstup SSSR do války proti Japonsku. Většinu času ovšem seděl s pootevřenými ústy a zíral před sebe. Nicméně, důvěra ve Stalina stále přetrvávala. „Mám pocit, že všechny tři zde zastoupené národy směřují ke stejnému cíli (demokratické vládě – pozn. aut.) různými metodami,“ pronesl Churchill.
Spojená koalice nakonec Hitlera porazila. Půlka Evropy ovšem vyměnila jednu totalitu za druhou. Někdy částečně i vlastní vinou, jak se tomu stalo v případě českých zemí. Stalin dosáhl neuvěřitelného úspěchu. Získal si srdce lidí na západě, Roosevelt mu dokonce přezdíval strýček Joe. Stalin byl mazaný a dokázal zahrát na city, které ovšem sám žádné neměl, a jestli ano, tak jen negativní. Roosevelt i Churchill věřili, že v sovětském vůdci našli spolehlivého partnera a přítele. Procitnutí již přišlo pozdě, alespoň pro střední a východní Evropu, ale i kdyby západní politici prohlédli dříve, zřejmě by se na osudu poválečné Evropy nic nezměnilo. Snad jen, kdyby se invaze do Evropy uskutečnila aspoň o rok dříve, to už je ovšem jiná kapitola.
Oběti 2. světové války
Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Další 1,5 milion zemřel v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin.
Počty obětí v jednotlivých státech
Stát Počet obyvatel 1939 Počet padlých vojáků Civilní oběti Oběti židovského holocaustu Oběti celkem Oběti/ % populace
Albánie 1 100 000 28 000 200 – 28 200 2,56%
Austrálie 7 000 000 40 400 100 – 40 500 0,58%
Barma 17 500 000 – 60 000 – 60 000 0,34%
Belgie 8 400 000 12 100 52 000 24 000 88 100 1,05%
Británie 47 800 000 382 600 67 800 – 450 400 0,94%
Brazílie 41 500 000 1 000 1 000 – 2 000 0,00%
Bulharsko 6 300 000 22 000 – – 22 000 0,35%
Československo 15 300 000 25 000 63 000 277 000 365 000 2,39%
Čína 530 000 000 3 000 000 7 000 000 – 10 000 000 1,89%
Dánsko 3 800 000 1 300 1 800 100 3 200 0,08%
Estonsko 1 100 000 – 40 000 1 000 41 000 3,73%
Etiopie 14 100 000 5 000 200 000 – 205 000 1,45%
Filipíny 16 400 000 57 000 90 000 – 147 000 0,9%
Finsko 3 700 000 95 000 2 000 – 97 000 2,62%
Francie 41 700 000 212 000 267 000 83 000 562 000 1,35%
Fr. Indočína 24 600 000 – 1 000 000 – 1 000 000 4,07%
Indie 386 000 000 87 000 1 500 000 – 1 587 000 0,41%
Indonésie 70 500 000 – 4 000 000 – 4 000 000 5,67%
Irák 3 700 000 1 000 – – 1 000 0,03%
Írán 14 000 000 200 – – 200 0,00%
Irsko 4 250 000 – 100 – 100 0,00%
Island 120 000 – 200 – 200 0,17%
Itálie 43 800 000 306 400 145 100 8 000 459 500 1,05%
Japonsko 72 000 000 2 000 000 600 000 – 2 600 000 3,61%
Jižní Afrika 10 300 000 11 900 – – 11 900 0,12%
Jugoslávie 15 400 000 446 000 514 000 67 000 1 027 000 6,67%
Kanada 11 300 000 45 300 – – 45 300 0,4%
Korea 23 400 000 – 60 000 – 60 000 0,26%
Litva 2 500 000 – 212 000 141 000 353 000 14,12%
Lotyšsko 2 000 000 – 147 000 80 000 227 000 11,35%
Lucembursko 300 000 – 1 000 1 000 2 000 0,67%
Maďarsko 9 200 000 300 000 80 000 200 000 580 000 6,3%
Malajsie 5 500 000 – 100 000 – 100 000 1,82%
Malta 300 000 – 1 500 – 1 500 0,5%
Mongolsko 700 000 300 – – 300 0,04%
Německo 69 300 000 5 500 000 1 840 000 160 000 7 500 000 10,82%
Newfoundland 300 000 1 000 100 – 1 100 0,37%
Nizozemsko 8 700 000 7 900 92 000 106 000 205 900 2,37%
Norsko 2 900 000 3 000 5 800 700 9 500 0,33%
Nový Zéland 1 600 000 11 900 – – 11 900 0,74%
Polsko 34 800 000 400 000 2 200 000 3 000 000 5 600 000 16,09%
Port. Timor 500 000 – 55 000 – 55 000 11,0%
Rakousko 7 000 000 – 45 000 65 000 110 000 1,57%
Rumunsko 19 900 000 316 000 56 000 469 000 841 000 4,23%
Řecko 7 200 000 20 000 209 000 71 000 300 000 4,17%
Singapur 700 000 – 50 000 – 50 000 7,14%
Sovětský svaz 168 500 000 10 700 000 11 500 000 1 000 000 23 200 000 13,77%
Španělsko 25 500 000 4 500 – – 4 500 0,02%
Thajsko 15 300 000 – 5 600 – 5 600 0,04%
Tichom. ostrovy 1 900 000 – 57 000 – 57 000 3,0%
USA 132 000 000 407 300 11 200 – 418 500 0,32%
Celkem 1 971 470 000 24 456 700 32 326 700 5 754 000 62 537 400 3,17%
Tajemství kamikadze
Kamikadze (božský vítr) bylo původně jméno pro tajfun, který ve 13. století dvakrát rozmetal mongolskou flotilu chystající se k invazi do Japonska a zázračně je tak zachránil. Kamikadze je rovněž jedna ze tří možností jak mohl Samuraj čelit porážce (ještě měl na výběr seppuku a zradu). Na konci druhé světové války byl použit k označení japonských sebevražedných letců, jejichž nasazení prosadil v říjnu 1944 japonský admirál Takidžiró Óniši.
Tito piloti, přezdívaní kamikaze (původně to slovo označovalo celý projekt), se s letouny napěchovanými výbušninami vrhali střemhlav na spojenecké lodě. Měli být novým božským větrem, který spasí Japonsko, ale tento cíl nebyl v lidských silách. Kamikadze sice dosáhli určitých úspěchů, ale ty byly příliš draze vykoupeny. Každý úspěch (pokud se vůbec dostavil) znamenal ztrátu zkušeného pilota i letadla a takové plýtvání si Japonsko nemohlo dovolit.
Po počátečních úspěších začaly být používány i jiné formy sebevražedných útoků. A to sebevražedné bárky, pilotované bomby Óka a pilotovaná torpéda kaiten. Zpočátku posádku tvořili dobrovolníci, později se stávalo, že vojáci museli do letadla plného trhavin sednout na rozkaz.
K prvnímu útoku kamikadze došlo 21. října 1944 proti těžkému křižníku Australia, který byl zasažen osamělým kamikadze. Organizované sebevražedné nálety začaly 25. října během bitvy u Leyte. Sebevražedné letecké mise ovšem ve svém arsenálu neměli jen Japonci, během války je použili také Němci a Sověti.
Zajímavé dobové výroky
1938
„Naleznete-li řešení tohoto problému, postavíme Vám ve Varšavě skvostný pomník“
Polský vyslanec v Berlíně Lipski v debatě o Židech s Adolfem Hitlerem 20. září 1938
„Ať žije Hitler!“
výkřiky na manifestacích ve Varšavě během československé krize
„Přivážím mír pro naši dobu!“
Britský premiér Neville Chamberlain po návratu z mnichovské konference 30. září 1938
1940
„Kdo zaútočí, prohraje.“
Vrchní francouzský velitel generál Gamelin o situaci na západní frontě na jaře 1940
„Moje letectvo zatemní oblohu a dorazí nepřátelská vojska.“
Hermann Göring 23. května 1940, den před Hitlerovým „halt befehlem“, který umožnil evakuaci britského expedičního sboru z hroutící se Francie.
„Všechno tohle plánování je jen snůška nesmyslů.“
Ernest Udet v létě 1940 o vývoji čtyřmotorového bombardéru.
„Rudá armáda je příliš nafouknutý měch, který splaskne po jediném úderu meče.“
Německý generál Alfred Jodl 5. prosince 1940 na poradě o útoku na Rusko v říšském kancléřství
1941
„Stačí kopnout do dveří a celá ta shnilá stavba se zhroutí.“
Adolf Hitler na jaře 1941 o Rusku.
„Neočekávejte, že se Rusko udrží déle než šest týdnů“
Informace britských vládních míst rozhlasové stanici BBC
„V poslední době mnoho agentů podléhá drzým provokacím. Necháme je shnít v táboře za soustavné dezinformace jako pomocníky mezinárodních provokatérů, kteří nás chtějí znesvářit s Německem.“
Lavrentij Berija 21. června 1941 o zprávách sovětských agentů, že Německo hodlá následujícího dne napadnout SSSR.
„Konečně pořádná válka!“
Generál letectva Hans Jeschonnek 22. června 1941.
„Nebude přehnané řeknu-li, že jsme tažení proti Rusku vyhráli během 14 dní.“
Zápis v deníku generálplukovníka Franze Haldera 3. července 1941
„Už dávno se pokouším vmyslet do postavení našeho protivníka. Prakticky už válku prohrál.“
Adolf Hitler 4. července 1941 o válce v Rusku.
1942
„Jediné, co Američané umějí vyrábět jsou auta, ale ne letadla.“
Hermann Göring v březnu 1942.
„Jestliže se Mr. Churchill vychloubá, že bude každou noc útočit na Německo s tisíci bombardéry, dovolte, abych takto odpověděl: Nebude provádět vůbec žádné útoky. V americké řeči se píše jedno slovo s velkým B: Blaf!“
Hermann Göring 4. října 1942 o hrozbě kobercových náletů a o amerických bombardérech B-17.
