Když se řekne Sahara, každému ihned naskočí obrázek písečných dun či rozpáleného štěrku. Během druhohor, kdy byla Sahara i s celou Afrikou součástí prakontinentu Gondwana, se však místa dnešní pouště hemžila nebezpečnými dravci, předky dnešních krokodýlů. Američtí paleontologové tu nedávno objevili několik nových druhů.
Profesor Paul Sereno z Chicagské univerzity je uznávaným paleontologem s jednoznačnou specializací. Jeho odborností jsou druhohorní formy archosaurů, kterým po velmi dlouhou náležel pomyslný trůn „králů“ souše, či chcete-li odborně – terestrických ekosystémů. Jeho nejnovější výzkumy na nejrůznějších lokalitách africké Sahary ukazují, že na přelomu spodní a svrchní křídy, tedy před asi 100 miliony let, žil v této oblasti velký počet potravně velmi specializovaných druhů krokodýlů. Jejich nálezy by mohly pomoci odpovědět na otázku, co vlastně stálo za jejich tak nečekaným evolučním úspěchem. Na rozdíl od prakticky všech svých příbuzných jsou tu s námi totiž dodnes.
Bratrovražedný boj v triasu
Než se na konci triasu postupně podařilo obsadit velkou část všech dostupných ekologických nik jedinečné linii suchozemských „plazů“, dinosaurům, měli za sebou už nejen dlouhou dobu vývoje, ale i vleklý „konkurenční boj“ s různými více či méně příbuznými skupinami. Jejich nejvýznamnějšími konkurenty byla prakticky po celou dobu triasu sesterská linie v rámci skupiny archosaurů, krutotarzani (Crutotarsi), která nad nimi měla dokonce po většinu triasu dokonce navrch. Před asi 200 miliony let, tedy na přelomu triasu a jury, se však většina zástupců této skupiny ze Země poroučela. Na vině bylo podle většiny současných paleontologů globální oteplování, způsobené rozpadem superkontinentu Pangea, které bylo provázené mohutnou vulkanickou činností. Krutotarzani však nezmizeli ze světa úplně. Jejich jedinými přeživšími zástupci se stali krokodýli, kteří po boku dinosaurů přežili po celý zbytek druhohor. Na rozdíl od nich však přežili i katastrofu na konci jejich konci a stali se tak živými posly dávné minulosti.
Sahara plná krokodýlů
Výzkumy, které v různých oblastech saharské pouště prováděl se svým týmem prof. Sereno, již od roku 2000 ukázaly, že svět krokodýlů byl na přelomu spodní a svrchní třídy, tedy v době, kdy byly již všechny ostatní skupiny krutotarzanů dávno vyhynulé, velmi pestrý. V nedávno publikované studii popisuje pozůstatky šesti druhů (z toho tři byly objeveny vůbec poprvé), které podle všeho žily v této oblasti prakticky současně. Taková koncentrace druhů byla možná pouze za tu cenu, že se o ekologické niky poctivě podělili. Největší z nich, Sarcosuchus imperator (přezdívaný SuperCroc, tedy „superkrokodýl), měřil téměř 13 metrů, nejmenší z nich, nově objevený Araripesuchus rattoides, zase necelý metr. Takto rozdílné druhy si jistojistě ohledně potravy příliš nekonkurovaly. A co vlastně stálo podle prof. Serena za jejich nečekaným úspěchem? „Moji afričtí krokodýli měli zjevně jak silné nohy pro pohyb na souši a také silný ocas pro pádlování ve vodě. Klíčem k pochopení toho, jak dokázali rozkvést do takové druhové šíře a nakonec i přežít dinosaury, tedy zjevně spočívá v jejich obojživelném talentu,“ vysvětluje prof. Sereno.
3 nově objevené druhy saharských krokodýlů
Kaprosuchus saharicus měřil téměř 6 metrů. Se svou „opancéřovanou“ hlavou mohl snadno uhodit a omráčit kořist, kterou pak naporcoval svými obrovitými zuby, z nichž některé připomínaly kančí klektáky. Jeho nejbližší příbuzní byli nalezeni na Madagaskaru.
Araripesuchus rattoides je se svým necelým metrem délky nejmenším z nově objevených druhů. Jeho druhovému jménu, které upomíná na krysy, neodpovídala jen jeho velikost. Hlavní složkou jeho potravy byly nejspíše larvy hmyzu, které vyhrabával zvláštně upravenými zuby v dolní čelisti.
Laganosuchus thaumastos byl také slušně velkým druhem, dorůstal délky až 6 metrů. Většinu života trávil ve vodě, kde lovil ryby. Jeho zvláštním znakem byl zploštělá hlava, která mu vysloužila jeho přezdívku „lívancový krokodýl“ (laganon = řecky lívanec).
