Termín archeologie je řeckého původu a znamená „věda o starém“. Nyní však už vědci za rozhodující nepovažují údaj o časovém odstupu. Nedávno např. moderní archeologické metody používali v Berlíně při průzkumu Hitlerova bunkru.
Archeologie nedestruktivní – soubor technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledávání a vyhodnocování archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu. Patří sem např. dálkový průzkum Země (viz), povrchové měření fyzikálních a chemických vlastností povrchových vrstev terénu, využití detektorů kovů apod. (Doplňuje se s tzv. archeologií destruktivní.)
Bezdrátový detektor kovů – světová novinka. Je založen na třech prvcích: hledací cívce, hlavní jednotce a audio sluchátkách. Tyto komponenty navzájem komunikují prostřednictvím digitálního bezdrátového spoje. Nejsou zde tedy žádné kabely! Klasické detektory kovu byly vyvinuty za druhé světové války k vyhledávání min. Dnes díky značné citlivosti výborně pomáhají archeologům. Bohužel je také zneužívají různí vykradači archeologických lokalit.
CT – výpočetní axiální tomografie; její pomocí odborníci mj. 5. 1. 2005 v egyptském Luxoru zkoumali Tutanchamonovu mumii, objevenou roku 1925. Přenosným skenerem pořídili 1700 CT snímků. Výsledky analýzy experti oznámili 5. 3. 2005. Došli mj. k závěru, že faraon zemřel ve věku asi 19 let, ale nebyl zavražděn.
Dálkový průzkum Země (DPZ) – moderní metoda získávání informací o objektech a jevech na povrchu naší planety bez nutnosti fyzického kontaktu. Využívá prostředky pohybující se v různé letové hladině – letecké modely, rogala, helikoptéry, balony. Nechybí přímé vizuální pozorování díky archeologu v letadle. (Lze rovněž využít níže umístěných prostředků – např. věže.) Náročnější je monitorování a snímkování z letadel. Zakladatelem letecké archeologie je britský archeolog a geograf Osbert G. S. Crawford (1886–1957). Stále více se v tomto směru uplatňují satelity, které monitorovacím zařízením obsáhnou rozlehlé území. Běžná je analýza již vyhotovených videozáznamů a fotografií, kombinují se kolmé a šikmé pohledy v různém osvětlení aj.
Epigrafická památka – písemná památka, dochovaná na trvanlivých materiálech (kámen, keramika, kov), výjimečně na dřevě (tvrdém) či na voskových tabulkách. Zkoumá je speciální vědní obor – epigrafika.
Fluorový test – metoda absolutního datování pravěkých kostních nálezů. Princip: Fluor se uchovává v kostech živočichů nejen za života, ale i po smrti, kdy se jiné prvky vytrácejí. Důležité je, že podíl fluoru v kostech uložených v zemi se zvyšuje. Zjednodušeně tedy ze říci, že čím je v kostní hmotě menší obsah fluoru, tím je kost mladší.
Georadar (Ground Penetrating Radar – GPR) vytvořil Pentagon pro válku ve Vietnamu, zejména ke zkoumání podzemních prostor, kde se mohli ukrývat protivníci. Zařízení využívá svazky elektromagnetických vln a po připojení k počítači zaznamenává odražené signály. Tak se získává představa o různých předmětech či stavbách. Slouží při geofyzikální metodě ke zkoumání terénu do hloubky několika metrů. Díky GPR archeologové objevili mj. starověkou egyptskou loď poblíž Sfingy či mamuta v sibiřském ledu.
Historie archeologického výzkumu – průkopníkem se stal řecký dějepisec Thukydides (asi 460 – 399 př. n. l.), jenž pátral po prvních obyvatelích ostrovů v Egejském moři. V Číně na sklonku 2. stol. př. n. l. působil S‘-ma Čchien, jenž mj. popsal hrobku prvního císaře. Zájem většiny archeologů se dlouho zaměřoval jen na antický svět. Obnovil se počátkem 15. století v prostředí humanismu. Z té doby se datují první sbírky starožitností. V 17. století se ve Francii, Velké Británii, ve střední a severní Evropě objevila potřeba pozvednout důstojnost vlastního území a národa archeologickým výzkumem. Na přelomu 18. a 19. stol. se ve středu zájmu ocitly Egypt a Blízký východ. Výzkum na americkém kontinentu se rozvíjel od 2. pol. 18. stol.
Chemické složení půdy – může odhalit místa někdejších lidských sídlišť. Zde se postupně hromadil organický odpad, látková výměna lidí i domácích zvířat způsobila zvýšení obsahu dusičnanů a fosforečnanů v půdě. To má – i po zániku sídlišť – dlouhodobý vliv na spektrum vegetace. Tvoří ji typické rostliny z kategorie tzv. nitrofilních, např. kopřivy, rmen, černý bez apod. Odlišné porosty pak mohou indikovat existenci zaniklého osídlení i při dálkovém průzkumu Země (viz)
Ideogram – písmový znak, který ukazuje označovaný předmět přímo, obrázkem.
Jednotky stratigrafické (SJ) – vrstvy, kterými se archeolog vydává proti proudu řeky času. Sedimenty, ze kterých se SJ utvořily, mohou být antropického typu (tj. vzniklé lidskou činností – stavby, požáry apod.) nebo přírodního typu (působení vody, větru aj.).
Stratigrafická metoda (převzatá z geologie) souvisí s tím, že relativní stáří vrstev je dáno jejich pozicí v souvrství. To znamená, že z dvojice vrstev je nadložní (blíže k povrchu ležící) vrstva mladší, vrstva podložní je starší. (Vedle uvedené tzv. vertikální statigrafie existuje i horizontální.)
Kooperace různých vědních oborů v rámci archeologie se stále prohlubuje. Jako samostatný obor využívá metody geografie, kulturní antropologie, sociologie, lingvistiky, chemie, medicíny, zoologie, biologie, botaniky.
Lodní archeologie – studium architektury starověkých plavidel. Základem je analýza starověkých, středověkých a renesančních vraků. Významná se stává podvodní archeologie, která se dělí na dva směry – podmořskou a archeologii vnitřních vod.
Měření magnetického pole se provádí pomocí různých typů magnetometrů. Dnes se nejčastěji používá cesiový magnetometr. (Současné měření dvěma cívkami umožňuje měřit intenzitu pole i směrem do hloubky, tedy trojrozměrně.)
New Archaeology (nová archeologie) – nejnovější směr. Začínala v USA ve 2. pol. 20. století. Od antropologie přebírá metody analýzy a snaží se co nejvíce přiblížit exaktním vědám.
Odporová metoda principiálně spočívá v měření hodnoty odporu elektrického proudu, který prochází zemí mezi dvojicemi elektrod. Hodnoty se liší podle vodivosti prostředí, kterým proud prochází. Tak jsou rozdíly např. mezi vodivostí zbytků zdí a okolní půdy.
Průzkum (prospekce) – začíná prostudováním všeho, co bylo o zkoumané oblasti napsáno. Následuje průzkum v terénu. Výjimkou nejsou nečekané nálezy (např. při zemědělských pracích). Moderní je geofyzikální prospekce, kdy se sonduje terén vysíláním magnetických a elektrických vln.
Rozdíly v teplotě – povrch terénu se sleduje monitorováním z výšky fotografováním na film, citlivý na infračervené záření. Modernější je využití termokamery. Ta „vidí“ tepelné záření čili vlnění v infračervené části spektra a rozdíly v povrchové teplotě ukáže na monitoru či displeji rozdílnými barvami ve viditelné části spektra.
Seizmologická metoda – využívá odpalování drobných náloží. To vyvolává seizmické vlny, jejichž deformace při průchodu terénem se poté měří. Osvědčilo se zejména při vyhledávání dutin. (V 50.–60. letech 20. století se používala v Itálii při vyhledávání hrobek Etrusků). Dnes se uplatňuje při vyhledávání historických hornických děl či ve speleologii.
Termoluminiscenční metoda datování – se užívá pro určení stáří vypálených hliněných struktur. Princip: Hlína obsahuje křemičité minerály, které mají vlastnosti jakýchsi fotočlánků – slunečním zářením se postupně nabijí energií až na maximální možnou hodnotu, danou stavbou jejich atomové mřížky. Jakmile se při výpalu tyto minerály prudce zahřejí, dochází u nich k vybuzení emise a ony svou energii vyzáří (termoluminiscence). Poté se minerály slunečním zářením opět pomalu nabíjejí, ovšem nedosáhnou již hodnoty své maximální energetické hladiny. Z rozdílu mezi v současnosti naměřenou hodnotou a příslušnou hodnotou maximální lze stanovit, před jak dlouhou dobou se minerály vybily – čili došlo k výpalu.
Uhlíková metoda datování (též radiokarbonová nebo radiouhlíková) – chemicko-fyzikální metoda, určená pro zjištění stáří biologického materiálu. Je založena na výpočtu z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku 14C v původně živých objektech. Předpokladem je, že tento nuklid je v průběhu života doplňován do organismů z okolního prostředí. Určuje stáří pouze u organických materiálů – živočichů, jídla a dřeva.
Výkop – jeden ze základních nástrojů průzkumu. Cílem není odkrýt budovu, předmět či umělecké dílo, ale spíše objasnit vztahy mezi artefaktem a kontextem, ve kterém byl nalezen. Vedle výkopů pozemních známe mj. i podvodní; používají se stále modernější technologie.
Zbarvení rostlinstva může být ukazatelem osídlení. Archeologická analýza letecké fotografie se zakládá na proměnlivosti barvy vegetace – např. méně zelená je nad zděnými konstrukcemi. Na louce nad suššími místy (destrukce zdiva) roste jiná travina než nad okolním povrchem. V dozrávajícím obilí se zase objekty s vlhčí výplní projeví zelenějším tónem.
Více se dozvíte:
Svět archeologie, Euromedia – Knižní klub, 2009
http//cs. wikipedia. org/wiki archeologie
