Většina návštěvníků zoologických zahrad má jasno, která zvířata chce vidět nejraději. Co by to bylo za zoo, v níž by chyběli sloni, žirafy nebo nosorožci? Stranou největšího zájmu veřejnosti jsou však v našich zoo často k vidění zvířata, která sice nelákají velikosti či zvláštním vzhledem, nejsou však o nic méně vzácná či zajímavá. 21. STOLETÍ vás nyní seznámí s deseti nejzajímavějšími z nich.
Už jen první pohled do průvodce Českou republikou prozradí o naší národní povaze velkou zajímavost – Češi mají neobvyklou zálibu v chovu exotických zvířat. Na tak drobnou zemičku je celkový počet 15 zoologických zahrad a zooparků skutečně unikátní. Navíc se rozhodně nedá říci, že by naše zoologické zahrady za těmi světovými nějak výrazně zaostávaly – přinejmenším zoo v Praze a ve Dvoře Králové patří k největším a nejvýznamnějším nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku. Krása a zajímavost zvířat, která jsou u nás k vidění, se však rozhodně nemusí překrývat s jejich velikostí či nápadností. Zvídavý návštěvník může odhalit jedinečného živočicha i v tišších koutcích zahrad, kam povyk školních výprav doléhá už jen z povzdálí. Mezi čtenáři 21. STOLETÍ se jistě řada takových „nadšenců“ najde. Pro zjednodušení jsme ale náš výběr zúžili pouze na bližší příbuzné nás, lidí – na savce.
1.Takin (Budorcas taxicolor)
Systematické zařazení: turovití, sudokopytníci
Odkud pochází: Indie, Barma, Čína, Bhútán
Kde ho u nás potkáme: Zoo Liberec, zoopark Chomutov, Zoo Brno, Zoo Praha
Zajímavost: takin je národním zvířetem Bhútánu
Takinové, kteří mohou dorůstat až 130 cm výšky (v kohoutku) a 650 kg váhy, jsou skutečně zvláštní zvířata. Na první bychom je pro jejich zjev i velikost nejspíše zařadili spíše do příbuzenstva velkých turů, například himálajských jaků. Zdání však klame! S trochou zjednodušení bychom mohli prohlásit, že takinové jsou podobně jako severští pižmoni vlastně takovými trošku přerostlými kozami či ovcemi. Jejich pravlastí jsou bambusové háje centrální Asie, tedy oblast dnešní Indie, Bhútánu a Číny ve výšce mezi 2000–4500 m. n. m. Ve své domovině jsou dnes však díky odlesňování krajiny a pytlačení prakticky vyhubeni, většina z nich dnes přežívá již pouze díky péči zoologických zahrad. Zoologové dnes rozeznávají 4 poddruhy takinů, přičemž v českých zoo se setkáme se dvěma z nich – takinem čínským a takinem indickým. Raritou v podobě chovného páru takina čínského (zlatého) se chlubí zejména liberecká zoo. Mimo čínské zoo je takový pár k vidění pouze ve dvou zahradách v Japonsku. To už je jistě dobrý důvod, proč si naše (a zejména liberecké) takiny nenechat ujít!
2.Vakoveverka létavá (Petaurus breviceps)
Systematické zařazení: vakoveverky, vačnatci
Odkud pochází: východní a severní, Austrálie, Nová Guinea
Kde ho u nás potkáme: Zoo Plzeň, Zoo Jihlava
Zajímavost: vakoveverky jsou čím dál oblíbenějšími domácími mazlíčky
Schopnost létat nebyla dána zdaleka jen ptákům či hmyzu. Zvířata, která dokážou létat, nalezneme takřka ve všech skupinách, přičemž výjimku netvoří ani savci. Nejdál se toto umění podařilo dotáhnout letounům (netopýři a kaloni), řada jiných savců žijících v korunách stromů se však dokáže pohybovat plachtěním za pomoci roztažitelné kožní řasy mezi předníma a zadníma nohama (tzv. gliding). Zvířata s takovým přizpůsobením nalezneme např. mezi hlodavci, letuchami, primáty a také mezi australskými vačnatci. Kromě vakoplšíků (čeleď Acrobatidae) a vakovců (r. Petauroides) dokáží mezi větvemi plachtit i příslušníci čeledi vakoveverek. Patří mezi ně i roztomilá vakoveverka létavá. Jedná se o tvora dlouhého asi 30 cm, celé dvě třetiny délky však připadají na mohutný ocas, který napomáhá při plachtění. Spatřit je můžeme v zoo v Plzni a Jihlavě, v poslední době se však stává čím dál oblíbenějším zvířetem pro domácí chovy.
3.Hlodoun krtkovitý (Tachyoryctes daemon)
Systematické zařazení: myšovití, hlodavci
Odkud pochází: východní Afrika (Keňa, Tanzánie)
Kde ho u nás potkáme: zoo Plzeň
Zajímavost: plzeňský hlodoun krtkovitý je jediným zástupcem svého druhu v českých zoo
Toto drobné zvířátko běžný návštěvník plzeňské zoologické zahrady velmi snadno mine. Tento hlodavec z čeledi myšovitých je na první pohled obyčejnou myškou, poučený návštěvník v něm však odhalí příslušníka velmi zvláštní skupiny hlodavců, kteří se vyskytují v subsaharské Africe, hlodounů. A cože je na nich vlastně tak zvláštního? Podobně jako jiní hlodavci z čeledí slepcovitých (Spalacidae) a rypošovitých (Bathyergidae) si osvojili zvláštní způsob života v podzemí, který velmi připomíná život krtků. Hlodouni krtkovití žijí velmi společenským životem v rozsáhlých podzemních koloniích. Plzeňskému hlodounovi tedy musí být poměrně smutno – je jediným zástupcem svého druhu na našem území.
4.Jelen milu (Elaphurus davidianus)
Systematické zařazení: jelenovití, sudokopytníci
Odkud pochází: východní Čína
Kde ho u nás potkáme: Zoo Praha, Zoo Brno
Zajímavost: jeleni milu byli v přírodě již zcela vyhubeni, přežili pouze díky péči zoologických zahrad
Setkání s jelenem milu v pražské zoologické zahradě může pro chápavého návštěvníka znamenat životní zážitek. Za zjevem poměrně obyčejně vyhlížejícího jelena se totiž skrývá jedno z nejvzácnějších zvířat současného světa. Tito krásní jeleni s typicky dvojitě větveným parožím byli totiž ve své čínské pravlasti v roce 1894 zcela vyhubeni. Druhu se podařilo přežít jen díky tomu, že několik jedinců bylo drženo v evropských oborách a zoologických zahradách. Všichni dnes žijící jeleni milu mají proto společné předky v této drobounké skupince jedinců. Populaci se postupně podařilo zotavit natolik, že mohli být vysazeni zpět do Číny. V rezervacích na území Číny dnes žije asi 1300 jedinců, dalších 1000 je k vidění v různých zoologických zahradách po celém světě. Možnost spatřit toto velevzácné zvíře by si proto neměl nechat ujít žádný skutečný milovník přírody.
5.Binturong (Arctictis binturong)
Systematické zařazení: cibetkovité, šelmy
Odkud pochází: jižní a jihovýchodní Asie
Kde ho u nás potkáme: Zoo Praha, Zoo Brno, Zoo Ostrava
Zajímavost: jako pouze jeden ze dvou druhů šelem má chápavý ocas, který mu napomáhá ve šplhání po stromech
Anglický název tohoto podivného stromového tvora z asijských pralesů je víc než výstižný. Říkají mu totiž „bearcat“, tedy něco jako „medvědokočka“. Ze zoologického hlediska však binturong do přímého příbuzenstva koček ani medvědů nepatří. Jedná se o zástupce cibetkovitých šelem, které v naší volné přírodě nikdy nežily. Jeho nejbližšími příbuznými jsou asijští ovíječi či africké cibetky. Binturongové jsou na poměry cibetek relativně velkými zvířaty. Samci mohou dosahovat délky až 1 m, s ocasem téměř metry dva. Právě ocas je jejich velkou předností a zvláštností. Dokážou jej obratně využívat při šplhání v korunách stromů, kde tráví většinu života. (Mezi šelmami se může podobnou vymožeností chlubit už jen jihoamerický kynkažu z příbuzenstva mývalů). Na šelmy mají binturongové i poněkud nezvyklý jídelníček. Převažuje v něm totiž rostlinná strava (plody, listové výhonky), nepohrnou však ani zpestřením v podobě drobných obratlovců či hmyzu. Ve své domovině jsou občas pěstováni na farmách, jejich maso je totiž považováno za lahůdku.
6.Ratufa černoprstá (Ratufa macroura)
Systematické zařazení: veverkovití, hlodavci
Odkud pochází: jižní Indie a Srí Lanka
Kde ho u nás potkáme: Zoo Ostrava, Zoo Brno
Zajímavost: je ze všech ze čtyř druhů „obřích veverek“ rodu Ratufa nejmenší
Asijské ratufy už na první pohled nezapřou svou příbuznost s jedněmi z našich nejoblíbenějších zvířátek, s veverkami (dalšími příbuznými ratuf jsou například syslové či horští svišti). Ratufy bývají také někdy zcela po právu nazývány „obřími veverkami“. Ve srovnání s našimi veverkami jsou takřka dvakrát takové, velcí samci mohou včetně ocasu dosahovat délky téměř jednoho metru! Co se týče způsobu života, jsou však od našich veverek takřka k nerozeznání. Stejně jako ony tráví většinu života samotářským způsobem v korunách stromů, kde hledají ovoce, oříšky a sem tam si přilepší i menším hmyzem či ptačím vajíčkem. Díky tomu, že v jejich domovině postupně ubývá jejich přirozené prostředí a navíc tvoří oblíbenou pochoutku místních lidí, jsou druhem již velmi ohroženým. O důvod víc, proč ratufy v ostravské a brněnské zoo nepřehlédnout!
7.Maki trpasličí (Mikrocebus murinus)
Systematické zařazení: makiové, primáti
Odkud pochází: Madagaskar
Kde ho u nás potkáme: zoo Praha, zoo Jihlava, zoo Olomouc
Zajímavost: patří mezi nejmenší primáty vůbec
Neinformovaný či nepozorný návštěvním by si tohoto rozkošného tvorečka mohl snadno splést s plchem či jiným drobným hlodavcem. Jeho madagaskarský původ však napovídá, že se jedná o příslušníka nižších primátů, příbuzného populárním lemurům. Podobností s našimi plchy je však přece jen více než dost. Stejně jako oni tráví většinu času ve větvích stromů a keřů a podobně jako plchy je v jejich domovině také poměrně špatně zahlédnete. Jejich velké oči o nich prozrazují, že se jedná o noční zvířata. Jejich potravu tvoří z větší části ovoce, rádi si ale přilepší i hmyzem či drobnějšími obratlovci. Tělo dospělého maki trpasličího měří okolo 12 cm. I s těmito drobounkým rozměry je však stále největším zástupcem početného rodu Mikrocebus.
8.Talapoin severní (Miopithecus ougouensis)
Systematické zařazení: kočkodanovití, primáti
Odkud pochází: západní část rovníkové Afriky
Kde ho u nás potkáme: Zoo Praha
Zajímavost: je nejmenší ze všech opic „Starého světa“ (kočkodanovitých)
Při zběžném pohledu do výběhu kočkodana talapoina bychom mohli očekávat, že se odněkud brzy vynoří větší opice, jeho rodič. Ale kdepak! Ačkoliv jsou talapoini drobouncí, jedná o dospělé jedince – jsou to nejmenší ze všech opiček starého světa. K jejich objevení v pralesech rovníkové Afriky došlo již v roce 1775, díky své zálibě v pro člověka nepříliš přístupných však pro zoology dlouho zůstávali velkou neznámou. Teprve v roce 1969 vědci zjistili, že talapoinů jsou ve skutečnosti druhy dva: talapoin angolský (Miopithecus talapoin) a lépe prozkoumaný talapoin severní (Miopithecus ougouensis). Stejně jako ostatní kočkodanovití jsou i talapoini aktivní převážně ve dne, za noclehárny jim slouží koruny stromů. Živí se zejména sladkými plody a rašícími listy stromů, příležitostně si jídelníček zpestří i hmyzem, ptačími vajíčky či menšími obratlovci. V Česku jsou tyto půvabné opičky k vidění už pouze v pražské zoologické zahradě.
9.Kuandu obecný (Coendou prehensilis)
Systematické zařazení: urzonovití, hlodavci
Odkud pochází: větší část Jižní Ameriky
Kde ho u nás potkáme: Zoo Zlín-Lešná
Zajímavost: při vyrušení vydávají zvláštní zvuky od hlubokého vrčení po vysoké pištění
Proti svým přirozeným nepřátelům se mohou zvířata bránit nejrůznějšími způsoby. Řada z nich nevsadila ani na silné zuby a drápy, ani na dobré maskování, ale na zvláštní proměnu srsti – bodliny. Taková zvířata nalezneme například mezi ptakořitnými (ježury), hmyzožravci (ježci, bodlíni) a také mezi hlodavci. Skutečnými přeborníky v „bodlinatosti“ jsou především dobře známí zástupci čeledi dikobrazovitých (dikobrazi, osináci) a také „stromoví dikobrazi“ neboli američtí urzoni, mezi které patří i jihoameričtí kuanduové. Podobně jako dikobrazi jsou to na poměry hlodavců poměrně statná zvířata, která mohou dosahovat délky těla okolo 50 cm. K celkové délce je třeba připočíst ještě chápavý ocas, který dosahuje zhruba stejné délky jako jejich tělo. Urzoni i kuanduové jej dokážou velmi zručně využívat jako „pátou končetinu“ při šplhání po stromech, v jejichž větvích tráví značnou část života. Jedinečný párek tohoto druhu je zoo v Lešné k vidění teprve od července minulého roku.
10.Bércoun africký (Macroscelides proboscideus)
Systematické zařazení: bércounovití, bércouni
Odkud pochází: Jižní Afrika
Kde ho u nás potkáme: zoo Praha
Zajímavost: tato drobná zvířátka jsou možná příbuznými slonů
Afričtí savci bércouni rozhodně nejsou nějakými přeborníky ve velikosti. Největší, teprve v loňském roce objevený druh Rhynchocyon udzungwensis je velký asi jako menší kočka, většina druhů však jen stěží přesáhne velikost potkana. Potkanům či rejskům se také na první pohled podobají, rozhodně jim však nejsou příbuzní. O skutečných příbuzenských vztazích bércounů s ostatními savci nemají zoologové dodnes úplně jasno. Některými znaky se skutečně podobají hmyzožravcům (tedy například právě rejskům), jiné zase jako by je řadily do příbuznosti slonů či kapustňáků. Bércouna afrického nalezneme stejně jako většinu ostatních druhů těchto podivuhodných zvířátek v kamenitých polopouštních oblastech, kde se pídí především po drobném hmyzu. V Česku jsou bércouni k vidění pouze v pražské zoo.
