Jen málokterý národ miluje houbaření tak jako my Češi. Naše oblíbená pochoutka má však mnohá úskalí. Problém není jen v horší stravitelnosti, ale zejména v jejich nasávání těžkých kovů. Podle španělských mykologů jsou jejich největšími hromaditeli právě oblíbené lišky. 
Plodnice hub, které běžně nacházíme a sbíráme v našich lesích, jsou asi z 90% tvořeny vodou. Zbytek připadá na sacharidy, oleje, proteiny a také nejrůznější minerální látky. Schopnost hub nasávat ze svého okolí nejrůznější minerály včetně těžkých kovů není pro nás lidi příliš vítaná, existují však organismy, které s nimi právě kvůli tomu přeochotně spolupracují. Jde pochopitelně o nejrůznější rostliny, často stromy. Jejich vzájemně výhodný, tedy symbiotický vztah je umožněn díky rozsáhlému podhoubí plodnic neboli myceliu. Drobounká vlákna mycelia totiž mohou prorůst do kořenů stromů a vytvořit s nimi rozsáhlou síť, takzvanou mykorhizu. Zatímco rostliny poskytují houbám dostatek živiny, houby se jim odvděčují tím, že jim ve vodném roztoku dovážejí nejrůznější minerální látky. Za milióny let společné evoluce se jisté druhy hub dokázaly spřáhnout s jistými druhy rostlin či stromů. To je také důvod, proč kozáky a křemenáče nacházíme nejčastěji pod břízami či osikami, zatímco například různí druhy hřibů dávají přednost dubům či borovicím. Španělští vědci se nedávno zaměřili na 12 druhů jedlých i nejedlých hub, které běžně rostou nejen v oblasti centrálního Španělska, kde výzkum prováděli, ale i u nás. Pomocí poměrně běžné metody zvané rentgenová fluorescence se rozhodli zjišťovat v plodnicích hub koncentraci čtyř těžkých prvků: olova, neodymu, thoria a uranu. Zatímco nejvyšší koncentraci uranu a thoria objevili vědci v nejedlé dřevokazné houbě třepenitce svazčité (Hypholoma fasciculare), nejvíce olova a neodymu podle nich dokáže nasáknout naše známá a oblíbená liška obecná (Cantharellus cibarius).
