Představa, že dítě je v matčině děloze uzavřené jako v neprodyšném trezoru, vzala za své už před pár desítkami let. Dnes již víme, že přinejmenším od počátku posledního trimestru svého vývoje jsou děti ke svému okolí velmi pozorné. Nová studie německých vědců odhaluje, že zvlášť důležitá je pro ně melodie hlasu.

Vědci už delší dobu vědí, že během svého pobytu v těle matky si miminka velmi dobře zapamatují její hlas. Když totiž její dělohu opustí, má pro ně právě matčin hlas konejšivou  moc. Vědci pod vedením psycholožky Kathleen Wermkeové z univerzity v německém Würzburgu však nedávno zjistili, že miminka vnímají v děloze mnohem více, než jen jeho barvu. Pouto mezi dítětem a matkou se totiž vytváří i díky vnímání jeho melodické stránky. A jak k tomuto závěru vlastně vědci došli? Pro srovnání si vybrali dva jazyky s velmi odlišnou melodií: francouzštinu a němčinu. Během svého výzkumu pak zkoumali pláč 60 miminek – polovina z nich se narodila do rodin francouzských, druhá zase do rodin německých. Když poté jejich nahraný pláč analyzovali, přišli na to, že zvuk pláče dětí už nese zřetelné stopy jejich „mateřského jazyka“. Zatímco melodie pláče malých Francouzů měla stejně jako jazyk jejich rodičů tendenci začít u nižšího tónu a postupně stoupat, u dětí německých to bylo přesně naopak.  „Narozdíl od jiných rysů jazyka není jeho melodie limitována postupným vyzráváním mluvidel. Miminka si mohou melodii hlasu  pamatovat již z pobytu v děloze a jakmile se z ní dostanou ven, dají svému „zvyku“ průchod,“ vysvětluje důvod nečekaného objevu dr. Wermkeová. Matky, které svým nenarozeným dětem zpívají, tedy jistě nedělají nic nesmyslného.