Když se na Zemi zhruba před 140 milióny objevily první kvetoucí rostliny, měla už rostlinná říše pěkných pár stovek miliónů let evoluce za sebou. Jakmile však spatřily světlo světa, chytily kvetoucí rostliny svou příležitost pevně za pačesy a suchá zem byla rychle jejich. Jak ale k této důležité evoluční inovaci vlastně došlo?
Kvetoucí neboli krytosemenné rostliny dnes udávají tón drtivé většině rostlinných společenství. Mít semeno uzavřené ve vyživovacím pletivu, takzvaném endospermu, jim zjevně poskytlo obrovskou výhodu, díky níž postupně převálcovaly všechny dříve dominující skupiny rostlin. Jak ale došlo k tomu, že u nich tato výhodná adaptace vlastně vůbec vznikla? Aby přišel záhadě na kloub, rozhodl se rozsáhlý mezinárodní tým vědců pod vedením Pauly Rudallové z Královské botanické zahrady v britském Richmondu zkoumat vývoj květu jedné z nejjednodušších krytosemenných rostlin, leknínu rodu Trithuria. Jedinečnou zvláštností všech krytosemenných rostlin je způsob, jímž vzniká jejich plod. Dochází u nich totiž k takzvanému dvojímu oplození. Zatímco jedno samčí pylové zrno se spojí se samičím vajíčkem a vznikne zárodek, z druhého oplozeného vajíčka vznikne vnitřní živné pletivo, endosperm (jeho příklady jsou například dužina banánu nebo vnitřek obilného zrna). Jednou z teorií, s níž botanikové pracují je, že endosperm není vlastně nic jiného, než monstrózní protoembryo, kterému se nezdařilo přeměnit se v rostlinu. „Srovnávací studie ranného vývoje endospermu jednoduchých krytosemenných rostlin tuto teorii v podstatě potvrzují,“ říká dr. Rudallová. „Mezi vývojem zárodku a vývojem endospermu totiž existují podobnosti. V obou případech totiž při buněčném dělení vznikají dvě různé oblasti, jejichž následující vývoj se liší,“ zpřesňuje dále Rudallová. Kdo by byl řekl, že za úspěšností každé krytosemenné rostliny stojí sebeobětování jejich „bratříčka“, že?
