I kdybychom se snažili sebevíc, nenalezli bychom žádné zvíře, které miluje hudbu tak jako člověk. Ale přestože lidská vášeň pro hudbu nemá mezi zvířaty obdobu, stojí za ní dědictví našich zvířecích předků.

I když lékaři často používají hudbu jako způsob, jak u lidí s nejrůznějšími neurologickými onemocněními povzbudit dlouhodobou paměť či společenskou komunikaci, konkrétní neurologická podstata působení hudby na psychiku jim stále unikala. Tuto mezeru v našich vědomostech, která by mohla napomoci efektivnějšímu využívání hudby při léčení, se rozhodl zaplnit tým z Georgetown University v americkém Washingtonu DC. Výchozím bodem jejich úvah byla skutečnost, že  hudební nástroje či lidský hlas nevydávají ve své drtivé většině jednoduché, ale  takzvané komplexní tóny. Tyto tóny se neskládají jen ze základní vibrace frekvence, jakou má například tón ladičky. Jejich matematický popis je složitější, než jen prostá sinusoida. Spolu s ní totiž zaznívají i další, harmonické složky, které jsou násobky původní jednoduché základní frekvence.  Tým pod vedením dr. Yuki Kikuchi se rozhodl vyzkoumat, jak jsou na tom s vnímáním těchto tónů naši nejbližší příbuzní, primáti. Řada skřeků, které běžně vydávají při komunikaci, se totiž skládá právě z takových složených tónů. Důležité je především zjistit,  jak na různé zvuky reagují jejich sluchová centra. Zjistili, že buňky, které registrují základní frekvence jsou ve sluchovém aparátu umístěny jinde, než buňky, které reagují na harmonické složky. Náš organismus je tak ke vnímání hudby vlastně jaksi předpřipraven. Vědci doufají, že jejich závěry napomohou k dalšímu výzkumu podstaty působení hudby a jejího blahodárného působení na lidskou psychiku.