Vědci nedávno zjistili, že „opičení se“ po jiných má kořeny hluboko v naší evoluční minulosti. U samotných opic je důležitější, než si dříve mysleli. Čím více se po někom „opičí“, tím více se snaží vetřít do jeho přízně.
Spojený tým amerických a italských zoologů se rozhodl provést zajímavý výzkum „opičení“. Nástroje jejich výzkumu byly skutečně neobvyklé. Kromě zkoumaných primátů, jihoamerických malp kapucínských (Cebus capucinus) použili také sami sebe. Situaci však zcela obrátili. Namísto toho, aby nechali opice, aby se napodobovaly je, se po opicích „opičili“ sami! Stejně jako ony si strkali do úst míček, brali jej do prstů nebo jej váleli po hladké podložce. Malpy začaly na jejich napodobování ochotně reagovat. Mnohem více se pak „přátelily“ s těmi výzkumníky, kteří je imitovali častěji a lépe. Přátelstvím však jejich náklonnost nekončila. S lepšími imitátory opice snadněji vytvářely koalice a spolupracovaly na drobných úkolech. Tímto způsobem je vědcům podařilo vyhmátnout, k čemuže takové opičení vlastně je. V tvrdém světě přežije jen ten, kdo má více přátel. Lichocení prostřednictvím napodobování je prostě ten nejlepší způsob, jak si je získat.
