V každém ročním období, ve dne i v noci, ve vzduchu, na souši i ve vodním živlu se v různých koutech planety pohybují odněkud někam značná množství živočichů. V praxi dokazují, co znamená migrace.
Zvířata migrují hlavně proto, aby unikla před zimou a jejím společníkem hladem. Ten hrozí i při přemnožení. Výjimkou není snaha najít vhodné místo pro mláďata. Jindy se objeví nebezpečí, že se na určitém místě vyskytuje příliš mnoho predátorů. Vedle uvedených přirozených přírodních příčin vyvolává určitou migraci i člověk, např. když vykácí les či vysuší bažiny – domov různých živočichů.
Savci putují za vodou
K obrovské, ovšem málo známé migraci zvěře dochází mezi Keňou, Súdánem a jihozápadní Etiopií. Každoroční koloběh začíná v době, kdy se v bažinách Horního Nilu zvedne voda a zvířata hledají spásu v „suché“ Keni. Tam se přemísťují savanou tisíce antilop, zeber, afrických buvolů, ale často i žiraf a jiných zvířat. Na okrajích živočišné řeky se pohybují lvi, panteři, levharti, záludné hyeny a jiné šelmy, které mají o čerstvou potravu postaráno. Podobně v období sucha (v červnu a červenci) ve východoafrickém národním parku Serengeti (rozloha 14 763 km2) podnikají cca 380 km dlouhé okružní cesty za vodou k Viktoriinu jezeru a novou trávou miliony pakoní. Sezonní změny dešťových srážek mají značný význam i pro migraci zeber, buvolů, antilop….
Není to však jen specifikum horké Afriky. Např. v Kanadě se početná stáda sobů karibu (Rangifer tarandus) v létě stěhují do arktické tundry, která jim nabízí hojnost potravy. S příchodem zimy se zase vracejí o více než 800 km zpět na jih.
Nejpočetnější migraci provádějí (?) jihoafrické antilopy skákavé (Antidorcas marsupialis). Jejich putující kolonie, vzniklé spojováním stád, někdy dosahovaly až stovek milionů kusů! Mnohé z nich se utopily při snaze přeplavat řeky.
Ptáci potřebují teplo
Z 9000 ptačích druhů, migruje více než polovina. Ornitologové tvrdí, že existuje tolik druhů migrace, kolik je ptáků. A těch prý každoročně cestuje 50 miliard (!). Zatímco některé druhy (např. vlaštovky, jiřičky, kukačky, čáp bílý) každý rok vykonají cestu tam a zpět pouze jedenkrát, jiné druhy (např. některé kachny rozmnožující se na severu) každoročně uskuteční tři lety.
Vedle Afriky je oblíbeným zimovištěm mnoha ptáků ze severní polokoule Australasie.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Odborníci nově pro zpáteční cestu ptáků používají termín irupce.
Přehodnotili původní domněnku, že různé druhy ptáků táhnou každý rok výhradně zcela stejnými místy.
Způsob letu ptáků: Někteří létají jen ve dne (často bez zastávky). Reprezentují je větší ptáci jako vlaštovky, husy, labutě, sokoli, jeřábi, pelikáni, špačci. Dokážou přijímat potravu i při letu a využívat vzestupné vzdušné proudy, takže dosahují vysoké letové hladiny. Rekordmany jsou husy divoké ve výšce až 11 kilometrů. Až 70 % života prožije ve vzduchu albatros, který má rozpětí křídel tři metry.
Naopak známe ptačí druhy, které jsou zranitelné (např. brodiví), a proto létají jen pod rouškou noci, aby nebyli na očích četných predátorů. Cestují většinou nízko nad zemí – podobně jako menší opeřenci.
Doba letu: Evropští pěvci od nás letí do jižní Afriky asi 5000 kilometrů. Cesta jim průměrně trvá 100 dnů.
21. STOLETÍ koriguje:
Neplatí tradiční tvrzení, že celou předlouhou trasu většina ptáků létá bez přestávky. Převažují ti, kteří uletí jen několik hodin denně – na vzdálenost od 100 km výše (např. běžný denní průměr jiřičky je 200 km). Výjimkou bývá přelet velkých vodních (resp. písečných) ploch.
Zdroje letové energie
Ptáci čerpají energii z tukových zásob, nashromážděných pár dnů před letem – je šestkrát vydatnější než u cukru (??). Běžný pták při migraci vykazuje až čtyřnásobnou energetickou spotřebu než obvykle.
21. STOLETÍ zjistilo:
V tomto směru je rekordmanem maličký kolibřík červený (Archilochus colubris). Před letem musí mít v zásobě 2 g tuku, aby přeletěl 1000 km přes Mexický záliv. Při 18 hodinách letu křidélky udělá 3,24 milionu pohybů.
Druhy orientace
Nejnovější výzkumy dokazují, že ptáci využívají dvou základních způsobů orientace: Jednodušší je tzv. směrovaná orientace, kdy si pták stanovuje směr letu vzhledem ke světovým stranám. Druhou možnost představuje tzv. cílená orientace, kdy známé tahové cesty mnoha druhů ptáků vedou souběžně s poledníky. Často se uvádí využívání siločar magnetického pole Země. Mají prý genetický program (?). Existuje také teorie o vlivu světla, a nejedná se jen o směr či úhel slunečních paprsků, které na tažné ptáky dopadají. (tzv. sluneční kompas), ale už i o postavení Měsíce a hvězd (zejména Polárky). Ptáci prokázali perfektní zrakovou paměť – údajně mají v mozku „mapu krajiny“(viděnou z nadhledu) a „autopilota“. Dobře si pamatují údolí řek, horské hřebeny, pobřeží. Důležité pro ně v noci jsou i pevné osvětlené body – např. majáky.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Závislost na Slunci potvrzují ptáci, kteří netáhnou v mlze či za špatného počasí. Ke sledování migrace se nově používají radary. Např. v Severní Americe u mysu Cape Cod tato technika za jedinou noc zaznamenala přelet 10 milionů ptáků.
Migrace probíhá i ve vodě
Pro stěhovavé živočichy je voda něčím podobným jako vzduch pro ptáky či motýly. Ani na chvíli ve vodě neustává pohyb, zvláště v mořích a oceánech s průměrnou hloubkou kolem tří kilometrů. Ryby (podobně jako hmyz), se dokážou orientovat podle Slunce. Jindy jim pomáhá i čich. Jiní vodní tvorové užívají tzv. echolokace. Více se dozvíme, když se ponoříme do neklidných mořských hlubin a dále představíme několik jejich starousedlíků.
Sedmička velkých cestovatelů
1. Čáp bílý (Ciconia ciconia)
Oblast výskytu: Většinu roku stráví a také se rozmnožuje od Nizozemí až na východ do evropské části Ruska a místy i dále na východ až v Asii a také v části Španělska a v severní Africe.
Charakter migrace: Před zimou odlétá za teplem (někdy však i smrtí) do Afriky, kde přezimuje. Po jarním návratu do Evropy se zde rozmnožuje.
Délka migrace: Celkem uletí až 21 000 km.
Způsob letu: Čápi přelétají jen za dne, v neuspořádaných hejnech. Každé tvoří až 500 jedinců letících v asi kilometrovém zástupu. Využívají proudy teplého vzduchu, které se tvoří nad zemí ohřátou sluncem, takže stovky kilometrů jen plachtí. Proto létají nejraději nad pevninou.
21. STOLETÍ dodává:
Výrazným dojmem působí jeřábi popelaví (Grus grus), táhnoucí z hnízdišť ve Skandinávii, Laponsku a severním Německu do Španělska, severní Afriky, Súdánu a Etiopie. Na rozdíl od čápů létají dnem i nocí. Díky rytmickým úderům mávajících křídel mohou létat ve formaci tvaru V.
2. Saranče stěhovavé (Locusta migratoria)
Oblast výskytu: Hmyz, jehož dospělec má délku těla 3,5–6 cm a hmotnost do dvou gramů, si oblíbil suché savany v Africe; tam však při normálním množství neškodí. Hojně se vyskytuje i v Asii a Austrálii, kam byl zavlečen.
Charakter migrace: Vědci dosud nevědí, proč za určitých životních podmínek jejich množství astronomicky narůstá. Převažuje názor, že při vlhkém počasí se zvyšuje hojnost potravy, takže se vylíhne velké množství jedinců. Shlukují se do obrovských hejn, které může tvořit až 100 miliard jedinců. Vydávají se za deštěm, přičemž likvidují veškerou zeleň. Údajně se přesouvají do oblastí s nízkým tlakem.
Délka migrace: Z Afriky se dostávají do mnoha jiných krajin. Při bezvětří létají rychlosti 15 km/hod. Někdy urazí až 5000 km. V roce 2004 tak sarančata zasáhla jižní Evropu.
Způsob orientace: Základním instinktem je udržet se uvnitř hejna, které bývá hříčkou větru.
21. STOLETÍ aktualizuje:
Nové zjištění ukazuje, že saranče zkonzumuje denně tolik, kolik samo(a) váží . Půl milionu jedinců spase za den úrodu, která by nasytila 2500 lidí, stačila pro 10 slonů či 25 velbloudů. Biomasa pak chybí domácím i volně žijícím zvířatům, která hromadně hynou hlady.
3. Lumíci (Lemmini)
Oblast výskytu: Evropa, Asie i Severní Amerika. Některé druhy žijí v Arktidě nebo v její blízkosti – v tundře.
Charakter migrace: Pokud se v některých letech lumíci přemnoží, nemají dostatek potravy a musí se přesunovat na místa, kde se dá přežít. Pohybují se nepravidelně, přičemž voda pro ně není překážkou. (Přeplavali i fjordy široké čtyři kilometry! )
Délka migrace: Je rozmanitá. Např. v Grónsku putují přes zamrzlý oceán, přičemž překonají až 80 km.
Zajímavost: Po zahájení migrace (stejně jako antilopy skákavé) ztrácejí plachost. Připomínají mohutnou živou řeku, když se hrnou dolů po neschůdných svazích hor, padají do srázů a jam, aniž vědí, zda se z nich dostanou. Vnikají dokonce do obydlí, kde se stávají kořistí psů a koček. Malí hlodavci se představují v mnoha druzích. Mají hmotnost od 30 do 112 g a jsou 7–15 cm dlouzí.
21. STOLETÍ koriguje:
Po staletí se tradovalo, že v případě nebezpečí páchají masovou sebevraždu – především utonutím v moři. Vzniklo to nejspíše při pozorování, že občas velká skupina lumíků zastavila na vysokém útesu a ve snaze pokračovat v cestě hromadně naskákali do vody, kde mnozí utonuli.
Lumík má tajemství
Odborníci mohou říci, že zvláštní migraci provádějí lumíci, což je obecné označení pro několik rodů hlodavců. Jejich stěhování nově nazvali emigrace. Podivná zvířátka totiž náhle opouštějí domovská území, kam se již většinou nikdy nevrátí.
4. Losos atlantský (Salmo salar)
Oblast výskytu: řeky Asie a Severní Ameriky.
Charakter migrace: Dravé ryby žijí v řekách, ze kterých se vydávají do oceánu. Ve slané vodě pobudou rok či několik let. Potom se vracejí zpět do rodných řek, aby přivedli na svět potomky.
Délka migrace: Cesta z oceánu do řek je někdy dlouhá až 3200 km.
Způsob orientace: Orientaci v moři zajišťuje magnetické pole Země, ale i hvězdy a Slunce. Avšak jak najdou po svoji řeku? Nedávno vědci zjistili, že díky tzv. chemické paměti. Každý vodní tok má „pachovou stopu“, podle které losos pozná místa, kterými už plul.
21. STOLETÍ koriguje:
Odborníci dlouho tvrdili, že do řek, kde se narodili, se lososi vracejí až v dospělosti. Nyní už vědí, že tak činí už v různých fázích dospívání. Do řek ke tření se losos z moře nedostává hned. U ústí, v tzv. brakických (smíšených) vodách, se adaptuje, než v mohutných hejnech pluje dál.
5. Úhoř říční (Anguilla anguilla)
Oblast výskytu: téměř celá Evropa
Charakter migrace: Štíhlí živočichové (oba uvedené druhy) se rodí výhradně pod tropickým sluncem v Sargasovém moři v Atlantském oceánu, patřícím do tzv. bermudského trojúhelníku. Tam se vyvíjejí asi tři roky.
Délka migrace: Za šest měsíců úhoři uplavou cca 5500–6000 km.
Způsob orientace: Přesný směr určuje vnitřní kompas – určité orgány reagující na magnetické pole. Larvy úhořů k evropským břehům postupně přináší mohutný Golfský proud. Dosud se neví, jak najdou cestu zrovna do řeky, kde žili rodiče. Ti totiž většinou v Sargasovém moři po nakladení jiker a oplodnění hynou.
21. STOLETÍ aktualizuje: Nejnovější hypotéza vychází z toho, že úhoři – aktivnější v době, kdy je co nejméně hvězd – spoléhají na čich, který prý mají nejvnímavější ze všech živočichů.
6. Kareta obrovská (Chelonia mydas)
Oblast výskytu: Živočich dlouhý kolem 120 cm většinu roku tráví u pobřeží Brazílie.
Charakter migrace: Na signál biologických hodin se želva vydává na plavbu ke vzdáleným odlehlým ostrovům. Jsou to Galapágy, ale většinou ostrůvek Ascension (88 km2) uprostřed jižního Atlantiku. V noci vyleze na pláž a na příhodném místě vyhrabe ploutvemi jámu, do které naklade cca 140 vajíček. Vše zasype a uhladí. Potom se vydá nazpět..
Délka migrace: Jedna cesta zabere i přes 2500–3000 km.
Způsob orientace: Dosud přesně nezjištěn. Nejnověji se předpokládá, že by to mohl být tzv. sluneční kompas, doplněný pachovými vodítky v moři.
21. STOLETÍ vypátralo
Kareta, která může mít za rok 6–7 snůšek, vždy vybere místo tak, aby měl písek správnou vlhkost a nezaplavoval ho mořský příliv. Do 10 týdnů se vylíhnou malé želvičky, prohrabou se na povrch a společně prchají k moři. Mnohé však ukořistí rackové či krabi.
7. Keporkak (Megaptera novaeangliae )
Oblast výskytu: Jako většina z četných druhů velryb tráví i tento kolos (délka až 16 m, hmotnost 20–40 tun) teplejší měsíce v chladných severských vodách, často blízko pólů.
Charakteristika migrace: Ochlazení ho donutí plout za potravou do teplých moří (např. v Mexiku). Tam se rozmnožuje, protože mládě má málo podkožního tuku.
Délka migrace: Keporkaci urazí k místu rozmnožování a zpět až 6500 km.
Způsob orientace: Vedle zraku (i ke sledování Slunce a Měsíce) využívají tzv. echolokace s pomocí nízkofrekvenčních zvukových signálů vysílaných ke známým místům na dně. Odtud se nese ozvěna, kterou zvíře přijímá a zpracovává. Proslulé jsou zpěvy keporkaků, které trvají až 30 minut.
21. STOLETÍ aktualizuje:
V tělech keporkaků odborníci nedávno nalezli minerál magnetit, což naznačuje, že registrují i magnetické pole Země.
Nebezpečí číhá v mnoha podobách
Migrace v různých prostředích není bez problémů, mnozí účastníci se konce cesty nedočkají. Umírají vyčerpáním (třeba při letu přes Saharu), sežráním predátorů, zabitím – např. domorodci v Africe, ale i bouřemi či nárazem do drátů elektrického vedení. Není tajemstvím, že i naše vlaštovky a jiřičky se mnohde stávají chutnou pochoutkou. Oba druhy putují za teplem do Afriky, přičemž za rok uletí mezi dvěma polokoulemi až 15 000 km. Čáp se při svém tahu často stává (zejména v Africe) obětí lidí jako velice ceněná lovecká trofej. Na cestu potřebuje tři měsíce, takže ho trumfne žluva s pouhými třemi týdny. Podle čerstvých vědeckých odhadů zvládne cestu jen polovina ptáků, kteří odstartují.
Želvy se musí při plavbě vynořit na hladinu a nadechovat. Občas se dostanou do rybářských sítí. Není výjimkou, že spolknou igelitový sáček, když si ho spletou s medúzou. Hrozbou jsou i ropné skvrny.
Když se úhoř dostane cestou z moře k ústí řeky, začne se podobat hadům. Pokud se náhodou dostane do vodní nádrže, instinktivně vyleze na suchou zemi, po které se plazí v noci, kdy je vlhký vzduch a orosená tráva. Navíc znečišťování vodních toků omezilo rozmnožovací schopnosti mnoha živočichů. Přesto ani to jim nezabrání v každoročním putování, které mají zapsáno hluboko v genech.
Více se dozvíte:
R. Caporali: Co mají společné, SPN – Mladé letá, Bratislava 2004
Zvíře, Euromedia – Knižní klub, 2002
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
A. Branson: Život zvířat, nakladatelství Vašut, 2001
J. Cloudsley-Thompson: Migrace zvířat, Albatros, 1988
http://www.livescience.com/animals/top10_animal_migration_journeys.1,html
Technika se týká i cestovatelů
Vědci se v poslední době zvlášť věnují řadě migrujících druhů i s použitím nejmodernější techniky. Patří sem mj. telemetrické sledování pomocí miniaturních vysílaček na těle ptáka – zejména čápa. Na Galapágách žijí i největší suchozemské želvy. Letos na jejich krunýře vědci nasadili kamery, aby poznali jejich způsob života – včetně migrace.
Pták rybák poletuje od pólu k pólu
Jen polární den si oblíbil rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). A jak víme, ten na každém z obou zemských pólů trvá půl roku. Nevelkému ptáku nezbývá než létat za světlem mezi zemskými póly. Hnízdí v Arktidě, odkud zalétá skoro až do Antarktidy – a pak zas naopak. Každoročně uletí za teplejším podnebím až 40 tisíc km; přičemž ve vzduch prožije osm měsíců. A čím se živí? Za letu loví ryby, na které se snáší střemhlavým útokem.
21. STOLETÍ upřesňuje: U nás na březích rybníků nebo i na ostrůvcích můžeme vidět středně velký druh – rybáka obecného (Sterna hirundo). Má 100 g peří (?), černou čepičku a červený zobák s černou špičkou. V zimě táhne většina ptáků na jižní polokouli na jih po Argentinu, jižní Afriku a Austrálii. Migruje dvakrát ročně, přičemž uletí pokaždé 18 000 km.
Rorýs je pašák!
Cestu z domovské Eurasie na zimoviště v tropické Africe podniká černý rorýs, který dosahuje rychlosti až 180 km/hod. Přitom se na rozdíl od většiny tažných ptáků při letu dokáže nejen pářit, ale také spát!
Tak létají savci
Vzduch slouží k migraci také letounům, kteří se v mnoha směrech liší způsobem života od ptáků. Základní rozdíl spočívá v tom, že to jsou savci.
Exemplárním příkladem se stali netopýři. Bohužel, před vědci si tito podivní tvorové střeží mnohá tajemství. V severních oblastech zeměkoule hmyz, který netopýři konzumují, s příchodem zimy hyne nebo se ukrývá. Netopýři potom mají pouze dvě možnosti – s výrazným omezením fyziologických funkcí přezimovat v jeskyních, dutinách stromů, starých zvonicích či jiných tmavých místech.
Ovšem druhy, které obvykle žijí na stromech, musí za obživou odletět do teplejších zeměpisných šířek. Tím se podobají dlouhým sezónním tahům hmyzožravých ptáků. Např. severoamerický netopýr šedý (Lasiurus cinereus) táhne přes celý kontinent, přičemž uletí cca 1000 km, někdy zaletí až na Bermudy. Ovšem rekordmanem mezi netopýřími cestovateli je tadarita mexická (Tadarida mexicana), kterí se ze státu Nové Mexiko v USA stěhuje až 12 800 km daleko do středního Mexika.
Migrace není legrace
Vědci už vědí, že žáby se v období rozmnožování vracejí každý rok do stejného rybníka. Zjistili, že to dokážou díky čichu, sluchu, zraku, ale i orientaci podle oblohy. Málo se ví o tazích mořských hadů, jejichž hejna prý tvoří miliony jedinců. Existují i zprávy o migraci mořských krokodýlů. Na cesty – dlouhé i přes 600 km – se vydávají také některé druhy tučňáků. V Arktidě plavou přes řeky i migrující zajíci a králíci. Mandelinka bramborová podniká dlouhé migrační lety v mnoha částech Evropy i Ameriky. Málo se ví, že migrují i různé druhy much – např. dotěrné masařky.
Kdo se potuluje?
Vedle migrace na dlouhé vzdálenosti existují i kratší tzv. potulky vynucené momentálním stavem životního prostředí. Když se v savanách s obdobím sucha výrazně sníží možnost obživy, její obyvatelé obývající rozsáhlá území (např. sloni s výraznou orientační pamětí, šelmy lovící ve smečkách apod.) se dočasně přesouvají do oblastí, kde životodárná voda zaručuje dostatek potravy.
Solidarita vítězí
Vědce nově zaujaly bernešky kanadské. Létají ve velkých hejnech tvaru V ve výškách nad 1000 m. Pokud se samička zraní, její druh s ní zůstane až do uzdravení, kdy už může letět dál.
Rekordman ve vlnách
Za nejvytrvalejšího vodního cestovatele nyní vědci považují lachtana medvědího, který za rok uplave v moři až 10 000 km. Po rozmnožení v Beringově moři se lachtani vracejí na malé ostrůvky, kde se narodili.
Potrava má přednost
Podobně jako u mnoha druhů ptáků rovněž u netopýrů početná táhnoucí hejna tvoří jedinci stejného pohlaví. To je důkazem, že důvodem dlouhých cest je hledání potravy, nikoli rozmnožování.
