Jak souvisí invazivní rozšiřování jistých druhů plevelných rostlin se změnami globálního klimatu? Američtí vědci nedávno přišli se zjištěním, že souvislosti jsou sice skryté, o to však významnější.

Botaničtí odborníci z americké University of Delaware se rozhodli věnovat svůj výzkum rostlině, kterou nejspíš většina z nás považuje za nejen neškodnou, ale vlastně docela hezkou – rákosu obecnému (Phragmites australis).

Tuto statnou jednoděložnou bylinu z čeledi lipnicovitých (tedy „trav“) známe i u okolí našich rybníků a tůní. V Severní Americe však její populace nabraly na síle a v oblastech jejího mírného pásu se začíná šířit rychlostí laviny, která vytlačuje řadu původních druhů.

V čem ale spočívá tajemství její neobvyklé úspěšnosti? Vědci již dříve zjistili, že rákos patří (spolu např. s akátem, ořešákem či kapradinami) mezi rostliny, které do svého okolí vypouštějí látky, které zabraňují ostatním rostlinám, aby zakořenily v jejich blízkosti (tzv. alelopatie).

Látka, kterou vylučuje do svého okolí rákos, je známá jako kyselina gallová. A jak vlastně souvisí vylučování této látky s klimatickými změnami? Vědci odhalili, že působením středovlnného UV záření (UV-B), které na zemský povrch dopadá ve stále větší míře, se kyselina gallová přeměňuje ve své horší dvojče, kyselinu mesoxalickou.

Ta v kořenech okolních rostlin způsobí během několika „kaskádu smrti“, na jejímž konci je rozložení proteinů tubulinu a aktinu, které tvoří vnitřní „lešení“ buněk. Invazní rákosy tak mají umetenou cestu pro své další šíření.