Staří Egypťané byli lidé nejen dbalí módy, ale také příjemných vůní. Německým vědcům se nedávno podařil nečekaný kousek. Z jednoho z flakonů, který nejspíše patřil královně Hatšepsut, izolovali zbytky dávného parfému. Své poznatky mohou tedy srovnat s dávnými záznamy a zrekonstruovat svět dávných vůní.
Umění míchání vonných látek, které mají zvýšit přitažlivost či podtrhnout rysy osobnosti, sahá svými počátky až do hlubin starověku. Přísady do parfémů jsou však většinou velmi vzácné, a tak byly v průběhu dějin často vyvažovány zlatem. Mohli je proto získat jen ti nejmocnější a nejbohatší členové společnosti – vládci a vysocí úředníci. Vonné látky se často užívaly a užívají při náboženských rituálech – k privilegovaným skupinám je tedy třeba připočíst i kněží. Podle známých údajů začali voňavkářské řemeslo jako první ovládat obyvatelé kultur staré Mezopotámie, velmi rychle je následovali Egypťané a po nich zejména Řekové a Římané. Dnešní mezinárodně srozumitelný název pro voňavky – parfém – má proto latinský původ (per fumum = skrze dým, výpary).
Svět starověkých pachů
Kdybychom se mohli přenést nějakým strojem času do dob dávného Egypta, první, čeho bychom si okamžitě všimli, by byl jistě všudypřítomný „smrad“. My, lidé pokročilé západní civilizace, si dnes už jen těžko dokážeme představit, jak tehdejší hospodářská a technologická úroveň poznamenávala prostředí, v němž lidé žili. Co by nám nejspíš vadilo nejméně, by byl zápach z připravovaných pokrmů. Hůře bychom si asi zvykali na všudypřítomné čichové vjemy, spojené s domácími zvířaty. Jejich trus byl k vidění, ale hlavně k cítění, nejen na ulicích, ale vylepšovaly se jím i fasády domů a příležitostně sloužil i k topení. Mrtvá zvířata se nelikvidovala v kafileriích, ale často se bez povšimnutí ponechávala volně hnít v blízkosti domů nebo se pálila. Všechny ostatní organické zbytky, jako je například kuchyňský odpad nebo i lidské exkrementy, také volně hnily v blízkosti lidských obydlí. Přičteme-li k tomu všemu ještě horké počasí a nízkou úroveň hygieny, které lidskému tělu na vůni také nepřidávají, vyjde nám, že jakákoliv látka, která dokáže všudypřítomný zápach přehlušit, musela pro starověkého člověka znamenat skutečný dar nebes.
Doba největší královny
S královnou Hatšepsut, která nás zajímá nejvíce, se přesuneme o celých 1500 let před začátek našeho letopočtu, do období nazývané historiky Nová říše, kdy vládla 18.–20. dynastie. Hatšepsut byla jednou z mála skutečných egyptských královen, její cesta k vládě však nebyla snadná a ukazuje, jak silnou osobností musela Hatšepsut být. Narodila se jako dcera panovníka Thutmose I. a jeho manželky Ahmose. Její otec měl s jinou ze svých manželek ještě syna Thutmose II., který se později stal Hatsepšutiným manželem. Z jejich spojení však vzešla pouze dcera Nefrure. Po smrti Thutmose II. měl proto nastoupit na trůn jeho syn, jehož zplodil s jinou ze svých manželek, Thutmose III. Ten byl ale v době smrti svého otce ještě v dětských letech, a Hatšepsut se tak otevřela cesta k moci. Někdy mezi druhým a sedmým rokem vlády se nechala korunovat na faraona a vládla po celých 21 let (1479–1458 př. n. l.). Po její smrti se na trůn navrátil Thutmose III., moc příjemné vzpomínky však na svou macechu asi neměl. Velmi se totiž snažil o to, aby se na královnu zcela zapomnělo – nechal vymazat její jméno ze všech záznamů a nahradit je jmény Thutmosovců. Pro vědce bylo proto také dlouho záhadou místo jejího posledního odpočinku (viz rámeček).
Osvícená panovnice
Ačkoliv se ji snažil její nevlastní syn úplně vymazat z historie, nebyla vláda královny nikdy zcela zapomenuta. Hlavní důvod byl prostý – byla totiž panovnicí prakticky ve všech ohledech velmi úspěšnou. Jelikož pod její vládou žila země po celou dobu v míru, mohla si Hatšepsut dovolit věnovat jejímu zvelebování. Byla to pravděpodobně ona, kdo po ničivých válkách s Hyksósy (asijští kočovníci, kteří napadli Egypt v polovině 17. stol. př. n.l. ) započal s opravou chrámů ve středním Egyptě. Tím ale výčet jejích stavebních činností rozhodně nekončí. Nechala také vystavět řadu nových chrámů – v Hebenu, Hermopoli, Karnaku a Kusai. Největší pozornost však věnovala Thébám, kde za její vlády vznikl významný komplex nových staveb v čele s jejím zádušním chrámem (viz rámeček). Uprostřed chrámu v Karnaku nechala Hatšepsut vztyčit dva obrovské obelisky z červené žuly – jeden z nich tam stojí dodnes a je největší památkou svého druhu v Egyptě. Za její vlády byly vztahy se zahraničím klidné, a nerušeně proto vzkvétal zejména zahraniční obchod. Legendami opřená je zejména její cesta do země Puntu – pravděpodobně oblasti mezi dnešním Súdánem a Eritreou. Z Puntu se vozilo především exotické luxusní zboží, o které byl za poklidné vlády panovnice v Egyptě stále větší zájem. Dovážel se eben a slonovina, ale také řada surovin, které sloužily pro výrobu parfémů.
Jak namíchat tu nejlepší směs
„Míra obdivu, s jakou se na různé parfémy hledělo, nezáležela pouze na způsobu, jímž byly jednotlivé složky smíšeny, ale také na tom, jak vážená nebo naopak nevážena byla místa, z nichž jednotlivé složky parfému pocházely.“ Tento citát nepochází z žádné moderní učebnice, ale z nejvýznamnější encyklopedie antického Říma, Historia Naturalis Plinia Staršího, která pochází z roku 77 n. l. Složky parfémů mohou být z principu dvojího původu – rostlinného či živočišného. V egyptských parfémech převládala většinou rostlinná složka. Obchodní dokumenty z doby vlády Thutmose III., nevlastního syna Hatšepsutina, zmiňují několik látek, které museli Egypťané dovážet z oblasti Puntu. O jejich skutečné podstatě můžeme však dnes spíš jen spekulovat. Ihmut, sonter, zelené kadidlo – to všechno byly nejspíše jen různé názvy pro jednu látku, kterou dnes známe pod latinským názvem galbanum. Galbanum se získává z vysoké byliny druhu Ferula gummosa z čeledi miříkovitých, příbuzné například fenyklu či mrkvi. Dokumenty zmiňují i bílé a hořlavé kadidlo. Z místních rostlin užívali Egypťané zejména bílé lilie a lotos, z cizích například jasmín či narcisy. Jednotlivé ingredience se nejprve rozdrtily, vymáčely v alkoholu a posléze smíchaly se základní složkou – některým z rostlinných olejů.
21. STOLETÍ dodává:
Na jedné ze stél v Sakkaře je v souvislosti s parfémem k vidění i znak pro malou kozu. Někteří vědci proto spekulují, že šlo o malého jelínka kabara pižmového, zdroj živočišné složky parfémů – pižma.
Flakon královny Hatšepsut
V jedné z hrobek v Údolí králů byla mezi jinými předměty nalezena i drobná alabastrová nádobka, opatřena hieroglyfy značícími jméno královny Hatšepsut. Jako vzácný dar na poslední cestu byl flakon zapečetěn a zbytky vzácné vůně v něm vydržely i po 3500 letech, které uplynuly od královnina pohřbu. Díky tomu získali vědci z Egyptologického muzea při Univerzitě Fridricha-Wilhelma v německém Bonnu skutečně jedinečnou možnost, jak nahlédnout přímo do světa staroegyptských panovníků. Aby z nálezu získali co nejvíce informací, podrobili jej nejprve výzkumu prostřednictvím tzv. neinvazní metody – počítačové tomografie, díky níž získali dokonalý přehled, co vnitřek nádobky obsahuje. Kurátor muzea, Michael Hoever Mueller, neskrývá své nadšení: „Před námi ještě nikdo nic takového nedělal. Nyní podrobujeme materiál chemické analýze. Doufáme, že se nám podaří znovu vytvořit přesnou kopii původního parfému.“ Podle jeho odhadů bylo hlavní přísadou parfému právě vzácné kadidlo, jehož keře nechala Hatšepsut vysázet jak v okolí chrámu v Karnaku, tak v okolí svého zádušního chrámu v Dér el-Bahrí.
Identifikace královny Hatšepsut
Zmatky kolem několika hrobek a sarkofágů trápily egyptology po dlouhou dobu, 27. června 2007 však generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta (SCA) Dr. Zahi Hawass oznámil, že mumie královny byla s největší pravděpodobností identifikována. První indicií, která vědce přivedla na správnou stopu, byla kanopa (schránka, do níž Egypťané ukládali vnitřnosti mumifikovaných těl), která na sobě nesla královnino jméno. V ní byl nalezen zub, který přesně pasoval do mezery po stoličce jedné z mumií, nalezených v hrobce KV60 v Údolí králů. K definitivnímu potvrzení identity královny, která byla uložena společně se svou kojnou Sithi-Re, došlo až díky analýze DNA. Po porovnání mitochondriální i jaderné DNA se vzorky získanými z blízkých příbuzných královny vědci usoudili, že již nemohou déle pochybovat – mumie z hrobky KV60 patří skutečně legendární panovnici! Při bližším ohledání mumie vědci zjistili, že zemřela pravděpodobně asi v padesáti letech na krevní infekci. Trpěla také artritidou, měla špatné zuby a nejspíše i cukrovku.
Nejposvátnější z posvátných
Královna Hatšepsut dokázala během období své vlády Egypt výrazně zvelebit. Snad nejkrásnější a nejdůležitější stopou jejího panování je chrám nazývaný Džeser-Džeseru neboli „Nejposvátnější z posvátných“. Královna jej nechala vystavět během svého života jako svůj zádušní chrám, v němž měli kněží konat obřady za její věčný návrat. Chrám se nachází v místě zvaném Dér el-Bahrí západním břehu Nilu v Thébách, nedaleko od Údolí králů. Na rozdíl od mnoha jiných staveb mocných vládců není však tato jedinečná stavba pouze produktem moci a megalománie, ale v první řadě uměleckým skvostem, příkladem dokonalého souznění stavby s přírodou. Svému tvůrci Senenmutovi, který byl blízkým královniným spolupracovníkem a nejspíše i milencem, zajistil nezpochybnitelné místo ve všech učebnicích architektury. Chrám přímo sousedí se skalním masívem a na několika místech je přímo zapuštěn do skály. Rozkládá se na třech stupňovitě uspořádaných terasách, z nichž každá je na svém průčelí opatřena majestátním sloupořadím. Jednotlivé terasy jsou spolu propojeny vzestupnou rampou. Vnitřek chrámu zdobí řada soch i nástěnných maleb. Ačkoliv je dnes okolí chrámu takřka bez zeleně, v době královnina života bylo osázeno tamaryškovým hájem a nejspíše i rostlinami kadidlovníku – zdroje velevzácné vonné pryskyřice.
Kadidlo a jeho původ
Jednou z nejdelikátnějších vůní, které byly užívány nejen v Egyptě, ale prakticky v celém Středomoří a Levantu a později i po celém světě, je právě vůně kadidla. Využití této látky bylo a je skutečně mnohostranné. Světská podoba využití kadidla na sebe brala a stále bere zejména podoby součásti nejrůznějších parfémů a vonných olejů a mastí, které jsou tradičním symbolem luxusu a rozkoše. Egypťané ale původně začali užívat kadidlo k jiným účelům. Říkávali, že bohové mají zalíbení ve vůních – užívali jej tedy především při nejrůznějších náboženských obřadech. Nejspíše právě přes Egypt se užívání kadidla uchytilo i při náboženských rituálech starých Izraelitů a později se rozšířilo i nejprve po východním a později i po západním, katolickém křesťanství. Z obyvatel jižní části Arabského poloostrova, dnešního Ománu, udělalo kadidlo ve starověku prakticky nejbohatší lidi na světě. Poptávka po tomto ceněném artiklu obrovská i ve středověku. Tzv. „cestou kadidla“ se proto stala významnou dopravní spojnicí mezi Evropou a Asií. A kde se vlastně kadidlo bere? Jeho hlavní složkou je pryskyřice stromu Boswellia sacra, česky kadidlovníku pravého. Kadilovník je strom, z něhož se vzácná a zlatem vyvažovaná pryskyřice získává naříznutím jeho kůry.
