Takzvaná „ekologická stopa“ neboli míra poškození životního prostředí, kterou za sebou každý jednotlivý člověk zanechává, se liší od individua k individuu. Nová studie britských vědců však přesvědčivě ukazuje, že v mnoha parametrech předčí lidi z měst obyvatele venkova.
Život ve městě sebou nese řadu zásadních nevýhod, ale když dojde na propočítávání jeho ekologické náročnosti, ukazuje se, že městští lidé v průměru na hlavu devastují přírodu o mnoho méně než venkované. Toto tušení mají ekologové už dávno, ale v poslední době bylo opět podpořeno silnými argumenty, které se zakládají na dlouhodobém sledování a měření. Studie, kterou pod vedením Davida Dodmana vypracovali odborníci Institute for Environment and Development v Londýně, se soustředila na porovnávání emisí skleníkových plynů ve dvanácti světových metropolích (např. New Yorku, Washingtonu, Pekingu, Londýna, Soulu, Sao Paula a dalších). Města mají sice vysokou produkci oxidu uhličitého (největším producentem CO2 je americký Washington), na druhou stranu však vypouštějí do atmosféry mnohem méně metanu, který je jakožto skleníkový plyn podstatně nebezpečnější. Městský život je ale i výrazně méně energeticky náročný i řady dalších důvodů. Existují výhody spojené s vyšší hustotou obyvatel, které se projeví jak v oblasti cestování, tak vytápění, říká Dodman. Při jisté kritické hodnotě počtu obyvatel na kilometr čtvereční je pro řadu lidí smysluplnější, aby cestovali hromadnou dopravou spíše než automobilem, jako je tomu v odlehlých oblastech venkova. Stejně tak je tomu s bydlením. Blízko sebe nahloučené byty jsou výrazně méně náročné na vytápění, než je tomu u osamoceně stojících staveb venkovských domů.
