Jedna z největších autorit v zoologii 19. století, Georges Cuvier, prohlásil, že „naděje na objevení nového velkého druhu savce je velmi malá“. Od té doby byla však objevena řada nových druhů, včetně tak velkých, jako je pralesní okapi či hrošík liberijský. Pralesy Indonésie vydaly nyní zcela nečekané překvapení – dva nové druhy podivných, primátům příbuzných letuch.
Když se vědecké výpravy vracejí z expedic do tropických oblastí, většinou ohlásí řadu objevů nových druhů nejrůznějšího hmyzu nebo „červů“. Objev nového druhu v tak dobře probádané skupině, jako jsou savci, je ale vždy malou vědeckou senzací. Savci jsou totiž bezesporu nejprobádanější skupinou živočichů na Zemi. Není také divu – jsou dostatečně velcí, dostatečně hojní a také dostatečně významní. Najdeme mezi nimi jak takřka všechna hospodářská zvířata, tak téměř veškerou škodnou či škůdce. V zoologických zahradách si také více všímáme slonů a žiraf než například zajímavých, ale ne příliš atraktivních zástupců hmyzu či pavoukovců. A přesto po světě jistě chodí ještě nemálo tvorů sajících mateřské mléko, o nichž věda zatím nemá tušení.
„Létající lemuři“
V pralesech jihovýchodní Asie může trpělivý návštěvník zahlédnout velmi zvláštní zvířata, kterým Angličané někdy přezdívají „létající lemuři“. Nesmíte se však nechat napálit! Lemuři jsou savci z řádu primátů, jejichž jedinou vlastí je ostrov Madagaskar. Nikde jinde na světě je nepotkáte a už vůbec mezi nimi nenajdete žádného, který by uměl létat. Tajemná asijská zvířata nepatří mezi primáty, ačkoliv jsou jim blízce příbuzná. Jedná se o letuchy (Dermoptera) – savčí řád, jehož druhy stále ještě spočítáte na prstech jedné ruky. Navíc potkat letuchu v pralese, to se jen tak někomu nepodaří. Jsou to totiž noční zvířata a navíc se nechají velmi snadno vyplašit. O životním stylu, který vedou ve svém přirozeném prostředí, toho proto stále víme mnohem méně, než je u savců zvykem. S jistotou můžeme říci jen to, že jsou vegetariány, kteří žvýkají listy a výhonky rostlin a občas si zpestří jídelníček ovocem. Po pralese se pohybují většinou o samotě. Jedinou výjimku tvoří doba, kdy se samice stará o mláďata. Podobně jako u australských vačnatců se totiž mláďata rodí špatně vyvinutá a matky se o ně musejí pozorně starat. Příroda jim proto dokonce nadělila zvláštní adaptaci. Dokážou srolovat ocas a vytvořit si tak na břiše „kapsu“, ve které je mláďátku jako v pokojíčku.
Přeborníci v letu
Do nedávné doby rozeznávali vědci pouze dva druhy letuch – letuchu filipínskou (Cynocephalus volans), jejíž výskyt je omezen pouze na několik ostrovů ve filipínském souostroví, a letuchu malajskou (Cynocephalus variegatus), jejíž areál je mnohem širší a zahrnuje velkou část Zadní Indie (Thajsko, Vietnam, Kambodža, Malajsie) a také ostrovy Sumatra, Borneo a Jáva, které náležejí Indonésii. Jejich nejpodivnější vlastností, která jim dokonce dala jméno, je jejich schopnost pohybovat mezi korunami pralesních stromů klouzavým letem. Letuchy však nejsou „pravými“ letci jako například netopýři, kteří se dokážou ve vzduchu pohybovat aktivně ve všech směrech. Letucha, která je veliká asi jako větší veverka, se prostě vší silou odrazí z větví jednoho stromu a na druhý strom doplachtí jako rogalo. Ačkoliv se na první pohled nemusí zdát, že by tento způsob mohl být bůhvíjak efektivní, dokážou letuchy díky této schopnosti výborně unikat predátorům a prakticky si tak zajistily královské postavení mezi zvířaty žijícími v korunách pralesních velikánů. Jako vždy má ale celá věc jeden háček. Jejich plachtící zařízení je tvořeno kožními záhyby, o které na zemi doslova „zakopávají“. Na zem proto prakticky neslézají a rozšířit se mimo oblast jejich původní domoviny je pro ně proto velmi obtížné.
Jak vznikly nové druhy
Právě rozsáhlý areál druhého z uvedených druhů se zdál vědcům podezřelý. Odhadli totiž, že různé skupiny letuch, které jsou od sebe odděleny buď oceány a nebo velkými nezalesněnými plochami, se musely dlouhé roky vyvíjet odděleně. Napovídaly tomu drobné rozdíly, jako je např. jiná barva srsti nebo velikost těla. Aby získali přesvědčivý důkaz, odebrali vědci letuchám vzorky DNA a vzájemně je porovnali. A nestačili se divit! Namísto jednoho druhu rozlišili dokonce druhy tři! Dejme však slovo jedné z vůdčích osobností týmu, Janu Janeckovi z A&M University v Texasu, který je českého původu: „Odhadovali jsme, že bychom mezi malajskými letuchami mohli odhalit různé druhy. Co nás ale skutečně překvapilo, bylo to, jak dávno se od sebe druhy oddělily.“ K takzvané speciační události, tedy momentu, kdy se od sebe linie jednotlivých druhů oddělily, došlo totiž už před 4–5 miliony let. Ve srovnání například s námi, tedy člověkem druhu Homo sapiens, jsou skutečnými babičkami. Nejstarší lidé našeho druhu se totiž na Zemi objevili teprve nejdříve před 0,5 milionu let. Janecek je ohledně budoucích objevů stále optimistický: „Zdá se, že uvnitř menších geografických oblastí, jako je například Jáva, existují různé
Co jsou to kryptické druhy?
Pokud by si biologové sestavovali hitparádu nejvíce užívaných řeckých slov, slovo „krýptos“, které znamená „skrytý“ a slova z něj odvozená by jistě obsadilo jednu z čelních příček. V živé přírodě totiž nalezneme širokou paletu her na schovávanou. Když se zvíře nebo rostlina potřebují ztratit v terénu, nadělí jim příroda „kryptické zbarvení“. Například tropickou pakobylku těžko poznáte od suché větvičky, lupenitku si zase většina predátorů splete s listem. Pro příklady krypse (?) však nemusíme chodit jen do tropů – naše zelená rosnička nebo hnědá ropucha jsou také dobře kamuflovanými živočichy. Spojení slov „kryptický druh“ však nemusí znamenat jen organismus, který dobře splývá s prostředím. Na schovávanou si druhy nehrají jen s predátory, ale také s biology. Jedinec kryptického druhu je k nerozeznání od druhu známého, přesto se spojením s ním nemůže rozmnožovat. K odhalení takto „schovaných“ druhů je třeba užívat velmi rafinované metody. Nejčastějším pomocníkem vědců jsou metody molekulární analýzy, která odhalí, že klíčové geny dvou jedinců se liší natolik, že je nutno považovat je za samostatné druhy. Mezi savci si „na schovávanou“ hrají nejčastěji hlodavci, letouni (např. netopýři) nebo kytovci. U nás byly v poslední době nalezeny například kryptické druhy velkého rodu netopýrů rodu Pipistrellus.
Létající savci ve větvích
Z dnešních živočichů nejdále pokročil v létání nejrůznější hmyz, mezi obratlovci vedou přirozeně ptáci. Ale ani savci nezůstávají zcela pozadu. Zástupci řádu letounů (netopýři, kaloni) jsou schopni létat v jakémkoliv směru a vznést se dokonce do obrovských výšek. Řadu více či méně nemotorných pokusů o let ale najdeme i mezi savci, kteří jsou trvale vázáni k zemi. Ale abychom byli spravedliví. Stejně jako letuchy jsou takoví savci většinou obyvateli korun vysokých stromů. Nelétají proto nikdy do výšky, ale pouze se klouzavě snášejí dolů. Toto umění ovládly nejlépe veverkám podobné a příbuzné poletuchy nebo podivní stromoví vačnatci vakoveverky. Podobně jako letuchy žijí tyto skupiny v pralesích jihovýchodní Asie, na Velkých Sundách a na Nové Guinei.
