Jak vlastně přišli lidé k „filckám“?

Na lidském těle žijí za „příznivých“ podmínek dva druhy poměrně blízce příbuzných druhů parazitického hmyzu. Věš dětská (Pediculus humanus) a o něco kratší, zato však širší veš muňka (Pthirus pubis), lidově zvaná „filcka“. Vědci si dlouho lámali hlavu, jak je možné, že lidské tělo dokáže hostit dva tak odlišné druhy příbuzných parazitů. Příslovečné zvolání „heuréka!“ se nedávno ozvalo na britské University College London.

Každému z nevítaných parazitů se daří na jiné části našeho těla. Zatímco vši dětské obývají prakticky výhradně vlasový porost hlavy (skalp), jejich příbuzné muňky si hoví spíše v oblasti třísel a podpaží.

Zde je totiž hustota ochlupení na čtvereční centimetr menší než na hlavě a relativně široké muňky si tam mohou mnohem pohodlněji „vykračovat“. Proč se ale na lidském těle, které je ve srovnání s jinými živočichy velmi málo osrstěné, vyvinuli tak odlišní parazité?

Klíč je podle Roberta Weisse z londýnské University College třeba hledat v příbuzenských vztazích našich parazitů s parazity našich příbuzných. Zatímco vši žijící ve vlasech jsou skutečně jedinečným druhem, který se vyvinul společně s lidmi, mají muňky své nejbližší příbuzné u druhu, který parazituje na našich příbuzných, afrických gorilách (druh Pthirus gorillae).

Podle molekulárních studií se jejich vývojové linie oddělily asi před 3, 3 milióny let. To je však relativně nedávno, neboť poslední společný předek člověka a gorily žil přinejmenším před 7 milióny let.

Jak se tedy předkům našich muněk podařil „přestup“ na člověka? Ne, nemusíme se obávat, že byla tato „nákaza“ přenesena díky mesalianci některého z našich předků se sličnou gorilí samicí. Naši předkové totiž žili v Africe s předky dnešních goril dlouhou dobu ve stejných oblastech.

Jako silnější a zdatnější druh dokázali ale dávní hominidé gorily ulovit. Podobně jako virus HIV, který přešel na člověka pravděpodobně z masa šimpanzů, které afričtí domorodci donedávna lovili, přeskočila pravděpodobně i pradávná muňka z ulovené gorily na svého lovce a otevřela tak cestu k vývoji velmi neoblíbeného parazita.