Jen málokterá zvířata upoutávají lidskou pozornost tolik jako největší savci světa, kytovci. Najdeme mezi nimi i ty největší obry, jaké kdy Země nosila. Tedy pardon – jaké kdy voda nadnášela. Titáni podobných rozměrů by na souši nemohli nikdy přežít. Kosti tak silné, aby unesly podobnou váhu, by nebyl žádný organismus schopen vytvořit.
I přes jejich výjimečnost, nebo možná právě pro ni, jsou však tato majestátní zvířata v neustálém nebezpečí. Poslední výzkumy ukazují, že jim bohužel dává zabrat i globální oteplování.
Lidská touha po zisku přivedla tyto překrásné tvory na samý pokraj vyhubení a nyní většina z nich přežívá jen díky přísné ochraně. Když už se začínalo zdát, že lidé svůj přímý vliv na přežívání velkých kytovců dokážou udržet na uzdě, začínáme nyní objevovat i ty důsledky lidské činnosti, o nichž jsme netušili, že by mohly velrybám znepříjemňovat život.
Půjde to i bez souše
Ze zoologického hlediska tvoří kytovci (Cetacea) zcela unikátní skupinu savců. Jedinečné je především jejich dokonalé přizpůsobení vodnímu prostředí, které nemá mezi savci, kteří druhotně sestoupili do vody, žádnou konkurenci. Takřka ve všech savčích řádech najdeme druhy, které se dokážou do jisté míry pohybovat a živit ve vodním prostředí. Hbití obyvatelé bystrých potoků – vzácní a hmyzožraví vychucholové, připomínající potkana (žijící kupodivu pouze na Urale a v Pyrenejích), lasicovité šelmy vydry či norkové, stavitelé vodních hradů bobři, neohrabaní ploutvonožci – lachtani, tuleni či mroži – ti všichni se do jisté míry dokážou pohybovat i na souši. Ba co víc – souš nutně potřebují jako místo svého rozmnožování. Kytovci jsou spolu se sirénami jedinou skupinou savců, kteří odešli ze souše úplně. Přestože jako ostatní savci dýchají vzdušný kyslík, rodí živá mláďata a kojí je mateřským mlékem, jejich život je plně vázán na vodu a souš pro ně představuje smrtelné riziko.
Ve vodě úplně doma
Předky dnešních velryb byli suchozemští savci z příbuzenstva kopytníků. Jejich nejbližšími příbuznými jsou pravděpodobně sudokopytníci, tedy jeleni, turové, velbloudi, prasata či hroši. K obydlení vodního prostředí (převážně mořského, ale známe i sladkovodní kytovce, například delfínovce), jsou perfektně přizpůsobeni. Mají dokonale hydrodynamický tvar těla, zakončený vodorovnou ploutví, která funguje jako motor jejich pohybu. Z těla jim postupně zmizelo všechno, co by mohlo bránit pohybu ve vodě, tedy zejména ruce a nohy, které se přeměnily v ploutve. Návrat zpět na souš mají tedy již jednou provždy zapovězen. Ploutve, které se tak báječně hodí ke kormidlování ve vodě, by už žádného z nich na souši neunesly. Kytovci přišli také o typickou charakteristiku všech savců – o srst, která chrání jejich suchozemské příbuzné před prochladnutím. Dalšími podobně málo osrstěnými savci jsme například také my, lidé. Záhřevnou srst však tito mořští savci dokázali hbitě nahradit. Pod kůží mají umístěnou silnou vrstvu tuku, která je dokáže zahřát lépe, než by to ve vodě dokázala i ta nejlepší kožešina. Právě mohutné zásoby tuku se málem staly velkým kytovcům osudnými – lidé si z nich vždy chtěli co nejvíce přivlastnit.
Kytovci ozubení i bez zubů
Poté, co předkové kytovců sestoupili zpět do vody, objevila se u některých z nich zvláštní adaptace, která také nemá ve zvířecím světě obdoby. Tito savci sice zcela přišli o zuby, na jejich místě se však objevila zvláštní struktura – rohovité kostice, které dříve sloužily i jako surovina k výrobě ženského spodního prádla. Těchto kostic, které jsou umístěné těsně vedle sebe, můžeme najít v tlamách velkých druhů až několik set! Kostice jsou na vnitřní straně roztřepené a plní tak funkci síta, kterým tito mírumilovní obři filtrují svou hlavní potravu, zooplankton. Velryby si dopřejí gigantický doušek mořské vody, v níž plavou korýši v obrovských koncentracích. Zbytek vody, nyní již bez korýšů, vytlačí obrovitým jazykem, který může u největších druhů dorůstat i velikosti menšího osobního automobilu! Právě tento zvláštní způsob krmení dal jméno celému podřádu kytovců, mezi něž patří například plejtváci, velryby a další obří kytovci, keporkakové. Říkáme jim kytovci kosticoví (Mysticeti). Na rozdíl od příbuzných a druhově podstatně početnějších kytovců ozubených (Odontoceti), mezi které patří například draví vorvani, kosatky či delfíni, jsou kosticovci mírumilovnými „lenochy“. Stačí jim otevřít tlamu a nechat si potravu připlavat. Díky této důmyslné adaptaci se však velcí ozubení kytovci stali potravními specialisty, které mohu změny v koncentraci jejich přirozené potravy zásadně ohrozit.
21. STOLETÍ vysvětluje
Proč velryby migrují
Mezi kosticovými kytovci existují domácí „zápecníci“ i dobrodruzi, kteří dokážou v oceánech urazit obrovské trasy. Největšími cestovateli mezi kosticovými kytovci jsou zejména plejtváci, keporkakové a pletvákovci, zatímco skupina pravých velryb si libuje spíše v chladnějších mořích a pás tropických vod většinou nepřekračuje. Mezi naprosté rekordmany v živočišné říši patří plejtvákovci šedí (Eschrichtius robustus), kteří během svého tahu naplavou až 20 000 kilometrů. Jsou tak spolu s želvami kožatkami mořskými (Dermochelys coriacea) považováni za živočichy s nejdelší tažnou trasou vůbec. Tažné trasy velryb mají v první řadě souvislost se dvěma zásadními obdobími v jejich životech – s obdobím páření a s obdobím krmení. Zatímco v chladných vodách severu či jihu se velryby krmí, do teplých vod okolo rovníku plavou kvůli páření a rození mláďat. Aby si velryby vytvořily obrovské zásoby podkožního tuku, které jim kromě izolace slouží i jako zásoba energie na dlouhých cestách, musí se na svých oblíbených krmících místech doslova přejíst. Zdá se však, že přes to, že jsou jejich počty v přírodě mnohem menší, než tomu bývalo dříve, začíná řada z těchto majestátních kolosů doslova trpět hlady.
Když krmení ubývá
Hlavní složku zooplanktonu tvoří krill, neboli řada druhů malých korýšů, převážně ze skupin klanonožců (Copepoda) či rakovců (Malacostraca). Krill tvoří základní stupeň potravních řetězců oceánských ekosystémů. Na jeho hojném výskytu nejsou závislé pouze velryby, ale prakticky všechny masožravé mořské organismy. Tito drobní ráčkové se však musí také něčím živit a zde se nám příběh začíná již poněkud nepříjemně zamotávat. Zdá se, že na velikost populací krillu má vážný vliv postupující oteplování atmosféry. V důsledku klimatických změn totiž dochází k odtávání ledovců, které přikrývaly značnou část úplného severu i úplného jihu zeměkoule. Bez ledovcového ledu se krill neobejde ze dvou důvodů. V první řadě slouží led jako úkryt pro larvy těchto drobných korýšů. Bez něho se tudíž nemohou zdárně vyvíjet a jejich populace se ztenčují. Mohutnost ledu ovlivňuje populace krillu ještě i nepřímo – má totiž vliv na růst hlavní potravy zooplanktonu, na fytoplankton čili masy drobných řas. Masy planktonu se však nevyskytují souvisle. Hromadí se místech, kterým odborníci na velryby říkají „skvrna“.
Vyhublí obři
Problémem je, že cesty k těmto skvrnám trvají velrybám čím dál déle. Na této situaci jsou nejvíce bity právě ty druhy velryb, které podnikají dlouhé výpravy za potravou, tedy migrující druhy. Susan Liebermanová, ředitelka Mezinárodního programu na druhů při WWF (World Wildlife Fund) se sídlem ve Washingtonu DC odhaduje, že během následujících let by se musely tažné, na planktonu závislé druhy, jako jsou plejtváci obrovští či keporkakové, vypravovat za potravou do vzdálenosti až o 500 kilometrů větších. Tyto druhy, jejichž vyhubení se podařilo zabránit teprve v nedávné době, tak ohrožuje další problém – vyhladovění v důsledku dlouhých cest.
Chytrý jako delfín
Velké druhy kosticových kytovců žijí většinou ve větších či menších rodinných společenstvech, vzácně i zcela samostatně. Podstatně větší část druhové bohatosti kytovců však připadá na vrub menším až středně velkým zvířatům, jako jsou delfíni a jim podobné a příbuzné plískavice a sviňuchy. Právě tyto menší druhy se často vyskytují ve velkých stádech. Takzvaná superstáda mohou v případě některých druhů delfínů dosáhnout až počtu 2500 jedinců! Je to právě větší počet sociálních interakcí, který u zvířat do značné míry rozvíjí jejich mentální schopnosti. V takto velkých komunitách musí živočichové zvládat nástrahy společného soužití a inteligence se takovém případě znamenitě hodí. Boj o samice, koordinace lovu a následné dělení se o kořist – to však napomohlo delfínům k titulu zvířecích intelektuálů. Vědci však před přeceňováním jejich schopností varují – poslední výzkumy rozhodně nenaznačují, že by delfíni mohli v přemýšlení trumfnout nás lidi a dokonce nestačí ani na naše nejbližší příbuzné, velké primáty.
Proč byli kytovci hubeni
Lov kytovců má mezi lidmi tradici, která sahá daleko do historie lidského rodu. Obrovskému množství živin, které představuje úlovek zejména některého z velkých kytovců, lidé prostě nedokážou odolat. Postupně se naučili zpracovávat takřka veškerý materiál, který tělo ulovené velryby dokáže poskytnout. Základními surovinami, pro které byli mořští obři loveni, bylo vždy jejich maso a tuk, zužitkovávaly se ale například i kosti a kostice. Z těl největších ozubených kytovců vorvaňů (Physeter catodon), mezi které patřila i legendární Melvillova „bílá velryba“ Moby Dick, se zpracovávaly i zuby a olejovitá tekutina, která se nachází v jejich charakteristicky velké hlavě, spermacet. Ten chrání lebky vorvaňů před rozmačkání tlakem vody, který je v hloubkách, kam se potápějí za svou kořistí, obrovský. V jejich střevech se také vzácně a v malém množství nachází zvláštní šedá hmota, ambra, která byla dlouhou dobu obrovsky ceněnou přísadou vybraných voňavek. K masivnímu vybíjení kytovců docházelo zejména v průběhu 19. století, ke skutečně masivní likvidaci jejich populací však začalo docházet po vynálezu harpunového děla v roce 1868. Od roku 1946 je roční odlov kytovců regulován, nebyl však zastaven úplně a dodnes některé kusy odlovené pro „vědecké účely“ končí na talířích.
Jak globální oteplování ovlivňuje oceány
Ať už je globální oteplování způsobeno čímkoliv, jisté je, že ovlivňuje veškerou přírodu a v důsledku i život nás, lidí. Jeden z jeho nejmarkantnějších projevů můžeme pozorovat právě v oceánech. Obrovské ledovce, které pokrývají sever a jih naší zeměkoule, začínají postupně odtávat. Například jen v Grónsku zmizí kolem 240 kubických kilometrů ledu ročně! Tyto změny přímo ovlivňují živočichy, kteří obývají oblasti v blízkosti zemských pólů, jsou na ledovou a sněhovou pokrývku adaptováni, a tudíž s ní nezvratně svázáni. K takovým patří například lední medvědi, různí ploutvonožci (lachtani, tuleni, mroži) nebo tučňáci. Těmto zvířatům ztěžuje život zejména odtávání ledu v okrajových oblastech. Přicházejí tak jak o své přirozené prostředí, tak o lovecké revíry, na nichž jejich přežití závisí.
